Věra Moníková

„Já jsem chodila k Němkám do práce a pak jsme měli zkoušky na to zpívání.“ - „A to byly jenom Češky, co tam zpívaly, nebo copak to bylo za kroužek?“ - „To byli učitelé a taky doktor byl mezi nimi a my ženský jsme tam byly asi tři holky. Takže to bylo takové slušné, my jsme tam nebyli takoví ukecaní, nebo jak bych to řekla, takoví prázdní.“ - „Měli jste nějaké vystoupení?“ - „To bylo plno Němců, kdybyste viděli.“ - „No neviděli, povídejte!“ - „No kdybyste to viděl. To byl velký sál plný Němců a tleskali a vyvolávali nás.“ - „Co jste zpívali za písničky?“ - „České.“ - „České Němcům?“ - „České. Taky jsem zpívala německy, když chtěli.“

„Jakpak jste si tam prali?“ - „Šlo to, byli jsme v tom lágru, tam jsme měli velkou cimru a pak vedle byla místnost, že jsme si tam mohli vyprat. Pak nás nechal vykoupat tam v té fabrice. Jinak jsme tak žili, jak to šlo. Horší to bylo s tím záchodem, že my jsme v noci nemohli jít ven, tam byly krysy. Krysy na nás koukaly do okna, oni by nám šly i komínem. Tak jsme se museli snažit mít tam horko, aby nám tam nešly krysy, to je pravda. Byly tam štěnice, na mě štěnice nešly, a poslední dni jsem byla v prostěradle obalená štěnicema, to je pravda. Když jsem přijela domů, tak jsem musela být na dvorečku, celá se svléknout do naha, maminka to hned namočila.“

„Ten továrník Klinge, když jsme tam byly první Vánoce, to jsme brečely na těch kavalcích všechny a on tam mezi nás přišel. Mluvil německy. Bylo to od něj hezký, že přišel, abychom to vydržely. Stejně mluvil podle svého, že oni měli pravdu. Protože, když by to vyhráli, tak bysme tady nebyli.“

„Když jsme přijeli na nádraží do Breslau, tak nám prohlíželi ruce, a já, jelikož jsem byla švadlena, tak jsem měla pěkné ruce, tak mě vzali do továrny, kde se dělaly prasečí štětky.“ - „A ostatní děvčata?“ - „To jsme byly všecky. Oni nás dali do řady na nádraží a ten továrník Klinge si nás vybíral a já jsem se mu líbila, tak si mě hned vzal.“