Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V Německu jsme měli sbor, zpívali jsme české písně sálu plnému Němců
narozena roku 1923 v Hradci Králové
rozená Vozounová
vyučená švadlena
1942–1944 - totální nasazení ve městě Neusalz ve Slezsku
textilní továrna, budování zákopu
zranění ruky
přivýdělky jako švadlena
český sbor
1945 - svatba
práce v textilním průmyslu
Věra MONÍKOVÁ
V Německu jsme měli sbor, zpívali jsme české písně sálu plnému Němců
Paní Věra Moníková se narodila roku 1923 v Novém Hradci ve východních Čechách. Rodina pocházela z chudších poměrů. „Tatínek byl řemeslník, natěrač a malíř písma, maloval obrázky. Maminka byla švadlena a šila prádlo.“ Rodina měla také malé hospodářství.
Paní Věra prožila spokojené dětství, chodila cvičit do Sokola, zpívala ve sboru Bendl, později navštěvovala taneční zábavy. Od maminky se naučila šít a stala se švadlenou. Pracovala v oděvním podniku Triola. Po vyučení jí byla nabídnuta možnost studia na textilní průmyslovce v Přerově, tam však paní Věra již nenastoupila.
V roce 1942 totiž do jejího života zasáhla válka. Spolu s mnoha dalšími dívkami byla povolána na práce do Německa. „Najednou do čtrnácti dnů jsme musely odjet (…) Jely jsme vlakem dobytčákem. Samé holky.“ S sebou si dívky mohly vzít jenom oblečení.
„Když jsme přijely na nádraží do Breslau, tak nám prohlíželi ruce, a já, jelikož jsem byla švadlena, tak jsem měla pěkné ruce, tak mě vzali do továrny, kde se dělaly prasečí štětky.“ Tyto štětky byly používány k čištění kanónů. Továrna, do které se paní Věra dostala, se nacházela ve městě Neusalz an der Oder v dolním Slezsku, dnešní Nowe Sóli v Polsku.
Kromě práce v továrně si paní Věra přivydělávala jako švadlena u místních Němek, ke kterým chodila ve svém volném čase. „Němky mě zvaly do domácností, abych jim chodila šít. Já jsem se u nich umyla, najedla.“ Vydělané peníze pak posílala mamince do Čech. S některými Němkami se tehdy dokonce spřátelila, jedna z nich ji krátce po válce navštívila v Čechách. „Maminka říkala: ‚Holka, to tady nemůže být Němka. Podívej, co tady dělají lidi.‘ Tehdy je všechny brali do tábora. Byla u mě týden a potom mi maminka nedovolila s ní ani nikam vyjít.“
Po práci navštěvovala paní Věra také pěvecký sbor. „To byli Češi, to byli učitelé, taky doktor byl mezi nimi, a my ženský jsem tam byly tři holky. Bylo to takové slušné, my jsme tam nebyli ukecaní, prázdní. (…) Měli jsme vystoupení. To byl velký sál plný Němců a tleskali a vyvolávali nás. Zpívali jsme české písničky.“
Spolu s dalšími dívkami byla paní Věra nejprve ubytována v místní škole na slámě, později v samotné továrně, kde pracovala, na kavalcích v místnosti po patnácti lidech. Nakonec žila v táboře, který byl pro pracovníky z východu speciálně postaven. Život v táboře byl však tvrdý. Povětšinou se jedl eintopf (paní Věra dostávala na přilepšenou balíčky z domova, kvůli kterým dokonce matka rozprodala její svatební výbavu), tábor byl plný krys a štěnic, občas probíhala prohlídka ubikací oddíly SS.
Podle vyprávění paní Věry byly první Vánoce v táboře smutné. Tehdy je navštívil majitel továrny, ve které pracovala. „Ten továrník Klinge, když jsme tam byli první Vánoce, to jsme brečely na těch kavalcích všechny a on tam mezi nás přišel. Mluvil německy. Bylo to od něj hezké, že mezi nás přišel, abychom to vydržely. Stejně mluvil podle svého, že oni měli pravdu. Protože, když by to vyhráli, tak bysme tady nebyli.“
Po roce v továrně byla paní Věra přeřazena na manuální práci do lesa. Pracovalo se na stavbě zákopů přibližně 20 kilometrů od města Neusalz. „Francouzi kopali a my jsme to šalovali.“ Při práci na zákopech a osekávání větví si paní Věra takřka usekla několik prstů na ruce. Ruku jí zachránili francouzští lékaři. Kromě toho paní Věra kvůli chladnému počasí onemocněla a dostala se do lazaretu.
Z Německa zpátky do Čech se paní Věra vrátila v roce 1944. „Přišel telegram, že maminka má mrtvici.“ Paní Věra nechala v Německu všechny dokumenty a slíbila, že se vrátí, zůstala však doma. Pomohlo jí, že firma Triola uvedla, že ji potřebuje pro svoji výrobu.
Po válce si vzala svou dlouholetou známost Pepka. Ten byl za války také v Německu. „Ten měl koželužskou školu, tak tam jel dobrovolně na práce. Vypracoval se, a když se vrátil, tak hned šel dělat mistra.“ Brali se v roce 1945. Svatbu měli v kostele a paní Věra kvůli tomu začala chodit na katechismus a přijala katolickou víru. „Pak jsem chodila do kostela i zpívat, pak mě to chytlo. Mě to vzalo všechno v Německu, ale já jsem měla základ od maminky.“
Maminka paní Věry zemřela krátce po válce. Tatínek byl během války nuceně nasazen v Braunschweigu a domů se již nevrátil. „Dostali jsme dopis, že se vrací, ale při náletu zemřel ve vlaku v Braunschweigu.“
Po svatbě si paní Věra ještě rozšiřovala vzdělání v klášterní a rodinné škole. Poté se léčila s těžkou nemocí, kdy jí hrozilo, že nebude moci mít děti, nakonec však měla tři. V práci pokračovala v oděvním průmyslu.
Podle nahrávky Martina Reichla pro Post Bellum v roce 2012 zpracoval Vladimír Kadlec
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vladimír Kadlec)