monsignore Josef Mixa

„Když jednoho pátku přišel otec biskup z ministerstva kultury a řekl: ,Musíte opustit okamžitě na hodinu Prahu, nesmíte se ani rozloučit se svými věřícími v kostele. Máte dvě možnosti, buďto jdete do pohraničí, a nebo máte možnost být zavřenej.‘ Tak jsem si řekl, že je asi lepší jít do pohraničí než být zavřenej. On ovšem byl otec biskup naivní, protože si říkal: ,Půjde tam na dva roky a potom se to všechno vyřeší.‘ Načež to nebyla pravda, bylo to čím dál tím horší. Ten útlak byl čím dál tím perfektnější, byť to bylo děláno jaksi tak jako způsobem ne nápadným. Ale oni si na mě vymysleli ještě další fintu, protože jsem teda jim odmítl spolupracovat, tak oni na mě nastrčili jednu estébačku, která byla zároveň členkou KGB.“

„Tady jsem začal učit na gymnáziu v roce 1990. Bylo tam pár takových mladých lidí, kteří měli zájem o křesťanství, tak já jsem je tedy navštěvoval, měl jsem tam hodiny. Načež potom oni se mnou začali dál pracovat. Seznámili se s partnerkami. Pokud nebyli pokřtění, tak jsem je taky pokřtil. Vznikla nová manželství a nové děti. Já jsem už pokřtil asi šedesát dětí z těhletěch párů manželů, které jsem jaksi vyučil v gymnáziu tady na kopečku. A dodneška teda se držej. („Tak to je vaše obrovská zásluha.“ – koordinátor Lukáš Květoň – pozn. ed.) A totéž bylo v Praze, ale ve větším. Zajímavý je, že ti lidi neustále mají se mnou vazbu, a teď když byly ty devadesátiny, tak byl kostel plný těchto mých lidí a teď malinké děti už přišly ministrovat. To už jsou děti těch dětí, co já jsem tady vychovával.“