Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Josef Mixa (* 1925  †︎ 2019)

• narodil se 8. srpna 1925 v Praze

• v roce 1948 se nechal pokřtít

• rozhodl se stát knězem, v roce 1965 byl vysvěcen

• v roce 1968 se stal sekretářem biskupa Tomáška a začal působit v kostele sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech

• pod pohrůžkou vězení odešel v roce 1973 do Stanovic u Karlových Varů

• od roku 1990 učil na karlovarském gymnáziu

• zemřel 27. října 2019

Páter Josef Mixa byl v době natáčení rozhovoru v roce 2016 nejstarším stále sloužícím knězem v České republice. V roce 2015 oslavil 90. narozeniny a stále sloužil ve své farnosti ve Stanovicích. Jeho cesta k víře a ke kněžství však nebyla vůbec přímočará.

Od mala jsem se bál, že prošvihnu život

Josef Mixa se narodil 8. srpna 1925 v Praze do velmi bohaté rodiny. Podle slov pamětníka prý víra v rodině nikdy nehrála zásadní roli. Otec byl obchodníkem a hodně spolupracoval se židovskými obchodníky. Josef vzpomíná, jak mnoho z nich na začátku války odhadlo situaci a emigrovalo do Ameriky. Na rozdíl od nich chudé židovské rodiny utéct nemohly a za války končily tragicky. „Jako školák jsem měl nejlepší přátele mezi Židy. Nikdo se s nimi nechtěl kamarádit, protože byli nesportovní. Tihle všichni skončili v Osvětimi. Taky tam skončili naši přátelé, politické špičky nebo sokolové.“

Služebná působící u Mixů v rodině měla bratra odbojáře. Jednou v noci vtrhlo gestapo k nim domů, služku zajalo a Mixům prohledávalo byt. Josef Mixa podle svých slov už v útlém věku nedokázal pochopit, proč má člověk žít s vidinou toho, že jednou zemře. „Přes všechny ty výdobytky, které máte v rukou, jak myslíte, že skončíte? Budete tady žít věčně? Ne, umřete. Já už jako dítě jsem se nedokázal smířit se smrtí. Nechápal jsem, proč jsem se narodil, abych umřel, tak to jsem se přece nemusel vůbec narodit! Celé mládí jsem se pak snažil najít odpověď na otázku, jaký smysl život má, když skončí smrtí. V tomhle životě na to odpověď nenajdete.“

Hrůzy druhé světové války a fakt, že hodně jeho přátel zemřelo úplně zbytečně a drasticky v koncentračních táborech, v něm ještě posílily zmatek v tom, jaký má tedy život smysl. „Od mala jsem se bál, že prošvihnu život. Aby mi neprotekl jako písek mezi prsty, aby to bylo něco, co stojí za to být žito.“

Komunisté mi vlastně splnili moje modlitby

Přišel rok 1948 a s ním nastoupila k moci komunistická strana. Josefův otec se jako příslušník buržoazie a obchodník stal nepřítelem režimu a veškerý majetek byl rodině zabaven. „Jako dítě jsem se modlil, abychom nebyli bohatí. Pak mi komunisté vlastně splnili moje modlitby.“ V tom samém roce se Josef také dobral k řešení svých mnoholetých pochybností. Poté, co si prostudoval různé duchovní směry, jako je buddhismus nebo hinduismus, se rozhodl, že křesťanství mu poskytuje odpovědi na jeho otázky.

„Člověk dojde k poznání, že tenhle život může prožívat mnohem lépe jako věřící než jako nevěřící. Jako nevěřící jsem dobytče, narodím se, studuji, třicet let pracuji, pak jdu do penze, onemocním, pak mě zkremujou a je šlus. S tím já nesouhlasím, to není pravda. Člověk je jako druhý Kristus, to znamená, že může dosáhnout vzkříšení. Lidé se snaží Boha poznat rozumem, ale to nejde. Já nemohu Boha dát pod omezený lidský rozum a nemůžu snížit Boha na úroveň člověka. Musím přijmout nabídku nového života... Bez této vize přece nemá život smysl!“

Tehdy jsem ještě nevěděl, že když Bůh řekne slovo, tak už je to čin

V roce 1948 se tedy Josef Mixa ve svých 23 letech nechal pokřtít. V tu dobu studoval vysokou školu obchodní a uvažoval, čím se bude v životě živit. „Jako malý jsem nejdřív chtěl být výrobcem ovocných konzerv, protože jsem měl rád americké konzervy s broskvemi. A pak jsem chtěl být hajným, protože jsem měl rád přírodu.“ V tu dobu chodil s dívkou a odjeli spolu na duchovní cvičení. Během nich v jeden moment uslyšel hlas, který mu sdělil: „Budeš mým knězem.“ Josef to tehdy odmítl. Něco takového mu přišlo nepředstavitelné. Měl dívku, studium a věnoval se svým koníčkům - horolezectví a lehké atletice. „Tehdy jsem byl ještě hloupý, nevěděl jsem, že když Bůh řekne slovo, tak už je to čin. Pouze čeká, až člověk s tím jeho návrhem souhlasí.“

Po dokončení studia dostal Josef umístěnku do pohraničí. Se záminkou, že se chystá ještě studovat, se mu podařilo zůstat v Praze. V roce 1960 už velmi vážně uvažoval o tom, že si podá přihlášku do semináře a stane se knězem. Nakonec se rozhodl ještě počkat kvůli zdravotnímu stavu rodičů. „Bůh pracuje takovým krásným způsobem, že člověk pak sám zatouží po tom, aby ten plán byl splněn.“

Byl jsem rád, že jsem jako budoucí kněz zakusil ženskou lásku

Rok působil Josef jako dělnický přidavač na stavbě a v roce 1961 si podal přihlášku na teologii. Ta mu byla zamítnuta. Tehdy se za něj na ministerstvu osobně přimluvil děkan, a tak Josef skutečně v roce 1961 vstoupil do semináře. Vzdal se tak možnosti rodinného života i kariéry. „Byl jsem moc rád, že jsem jako budoucí kněz zakusil ženskou lásku, takže jsem věděl, o co přicházím. Ti ostatní to třeba nezakusili a pak se ženili jako kněží. Když člověk miluje Boha, tak tolik nepotřebuje lásku lidí.“

Jelikož měl Josef vystudovanou vysokou školu, tak se mu čas v semináři zkrátil z pěti na čtyři roky. Jako nejstarší ze studujících bohoslovců se stal generálním prefektem. V březnu roku 1965 se správcem pražské arcidiecéze stal František Tomášek. Josef Mixa se s ním setkal a velmi brzy si ho arcibiskup vybral za svého sekretáře. To mu však bylo opět zamítnuto.

V červnu 1965 byl Josef v Litoměřicích vysvěcen na kněze. „Už v semináři mě vedli jako podezřelého nepřítele socialismu, takže když jsem byl vysvěcený, tak mi nedali státní souhlas. A byl jsem bez peněz a bez souhlasu a trvalo to řadu měsíců, než jsem dostal takové prozatímní místo faráře.“ V roce 1968 začal Josef působit jako kněz ve farnosti sv. Jana Nepomuckého na pražských Hradčanech.

Když je něco špatného od kořenů, tak se to nedá reformovat

Biskup Tomášek nepřestal žádat o jmenování Josefa biskupským sekretářem, úspěšný byl však až se začátkem pražského jara. Poměry se sice uvolnily, Josef ale toto období s odstupem času kladně nehodnotí. „Pražské jaro byla velká chyba. Když je něco špatného od kořenů, tak se to nedá reformovat. My jsme tehdy neprosadili jedinou církevní změnu.“

V tu dobu ho také kontaktovala Státní bezpečnost a pokoušela se ho získat ke spolupráci. Jeho úkolem by bylo tajnou policii informovat o tom, co se děje v okruhu biskupa Tomáška. Josef rázně odmítl a StB se s ním rozloučila s tím, že „si to odnese“. Období pražského jara rychle skončilo invazí vojsk varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. „ O invazi jsme věděli, protože já jsem dostal v dubnu 68 zprávy z Vatikánu, abychom nic nepodnikali, žádnou reformu, že je to všechno jakoby.“

Režim a víra jsou jako oheň a voda

Šest let se na něj pak Státní bezpečnost snažila získat kompromitující materiály. Následně byl zatčen s vysvětlením, že prozradil státní tajemství. Josef Mixa totiž jednal s mnoha zahraničními církevními reprezentacemi a StB ho obvinila z toho, že vyzradil státní tajemství německým delegátům. Bylo to vykonstruované obvinění, s německou delegací navíc Mixa vůbec nejednal. Následovaly výslechy, během nichž byl obviněn z toho, že ve svých kázáních vystupuje proti režimu. „Netajil jsem se tím, že ten režim a víra jsou jako oheň a voda a že to prostě nejde dohromady. A oni chodili na moje bohoslužby a všechno si natáčeli.“

Další obvinění byla spojená s tím, že se snaží ovlivňovat mládež. V Praze totiž působil v kostele sv. Jana Nepomuckého na Malé Straně, kde se okolo něj vytvořilo silné společenství mladých lidí, z nichž velkou část tvořili disidenti a aktivisté z podzemních struktur církve. „Jednou přišel otec biskup z ministerstva a říkal: ,Musíte okamžitě na hodinu opustit Prahu a nesmíte se ani rozloučit se svými věřícími v kostele. Máte dvě možnosti, buď půjdete do pohraničí, anebo máte možnost být zavřenej.‘ No, tak jsem si řekl, že to je asi lepší jít do pohraničí než být zavřenej.“ Ze dne na den musel Josef v říjnu 1973 opustit Prahu a odjet do vsi Stanovice u Karlových Varů.

Byl to pokus o psychologickou vraždu

Když dorazil do Stanovic, tak nalezl malý rozpadající se kostelík. Vlastní silou ho dal dohromady. Ani ve Stanovicích ale neunikl zájmu StB. Jednoho dne za ním přišla mladá žena, že se chce od něj nechat pokřtít. Zprvu Josef netušil, že je příslušnicí StB a údajně dokonce KGB. Tato žena napsala na biskupství dopis, ve kterém tvrdila, že s páterem Mixou čeká dítě. Několikrát se také tajně vkradla na faru a čekala na pohovce, aby ho svedla. Josef pak odcházel spát k přátelům.

Po nějaké době se rozhodl, že nebude jen útrpně snášet šikanu Státní bezpečnosti, ale že se s tím pokusí něco udělat. V Praze vyhledal prokurátora, o kterém se proslýchalo, že je oproti ostatním celkem slušný. „Řekl jsem mu, že to, co se mnou dělají, by se dalo označit jako psychologická vražda a že by bylo dobrý proti tomu něco udělat. A on řekl, že žaloba není možná, pouze stížnost.“ Josef věděl, že stížnost by nic nezměnila, a začal StB vyhrožovat, že přes své kontakty vyhlásí do světa, jak se s ním jako s katolickým knězem zachází. StB pak z metod psychického vydírání postupně ustoupila.

Jsou jen pouhé ostrůvky skutečně živých křesťanů

Po sametové revoluci v roce 1989 se Josef Mixa stal děkanem hlavního kostela v Karlových Varech. Nabízeli mu i umístění ve farnosti v Praze, ale odmítl. Zůstal bydlet ve Stanovicích a do Karlových Varů dojížděl. V roce 1996 karlovarskou farnost opustil a vrátil se zpět do kostela ve Stanovicích. V roce 1990 také začal učit náboženství na karlovarském gymnáziu. Zde se okolo něj opět vytvořilo společenství mladých lidí. Postupně je oddával a do dnešního dne pokřtil přibližně šedesát jejich dětí.„Teď když jsem měl devadesátiny, tak byl kostel plný těchto lidí. Už tam dnes ministrují jejich vnuci. Je to neuvěřitelný. Jsou to jen ostrůvky těchto živých křesťanů.“ 

Páter Mixa revoluci přivítal s nadšením, ale s nelibostí pozoruje, jak v současné době lidé neumí s nově nabytou svobodou zacházet. „To hlavní, co nám za komunistů chybělo, byla svoboda. Když člověk nemá svobodu, tak není plně člověk. Po sametové revoluci se začala svoboda vnímat jako možnost dělat si, co chci, ale to není pravda. Svoboda se vždycky pojí se zodpovědností.“

Proč by se lidé modlili k Bohu, když si vše dokáží vytvořit sami

Rozhovor s Josefem Mixou pořizovaly děti v projektu Příběhy našich sousedů. Mimo jiné se pátera zeptaly na jeho názor na jejich generaci. „Vaše generace je na tom velice špatně, protože neznáte nic jiného než tuto dobu a je zde veliké riziko, že poznáte jen společnost, která je čistě materialistická. Lidi zajímá jen jejich blaho. Tady není žádná šance, že by lidé byli ochotni vnímat i něco jiného než to, co jim předvádí sdělovací prostředky a technika. Ty mají totiž úžasnou fascinaci, ony vlastně suplují to všechno, co si dřív museli lidi na Bohu vyprošovat. Proč by se lidé modlili k Bohu, když si všechno vytvoří sami. Lidé dnes žijí naprosto bez potřeby duchovna.“