„Zase nás zavedli na holešovické nádraží. Vedli nás před třetí hodinou v noci, aby nás z oken vidělo co nejmíň lidí. V tuto dobu bylo také pravděpodobnější, že v ulicích někdo nepůjde. Tak jsme šli na nádraží. Bylo nás sto padesát. Gestapáci nás doprovázeli. Najednou jsem viděla, jak na zastávce stojí tatínek, byli tam i další – maminky a otcové. Dozvěděli se v pražské (židovské) obci, že transport půjde kolem té zastávky. Předstírali, že čekají na tramvaj. A jak jsme šli, najednou jsem mezi nimi viděla tatínka. Vběhl do řady a dal mi balíček léků, vatu a všechno ostatní, co ještě sehnal anebo mu poradili na pražské obci. Objímal mě a jeden gestapák mu řekl: ‚Můžete jít s námi! Můžete jít s námi! Jestli okamžitě neodejdete z této řady, tak jdete s námi!‘ A tatínek se neměl k tomu, aby odešel, neměl sílu odejít. A já jsem mu řekla: ‚Tatínku, jdi, prosím tě, jdi, nemůžeš jít s námi, nemůžeš! Maminka je doma, i Karlíček, musíš je zachránit! Neboj se, mně se nic nestane.‘ Tak přeci odešel, protože si uvědomil, že kamkoliv šlápne, vpravo vlevo, všude hrůza. Ještě mi zamával a to jsme se viděli naposledy.“
„Jednou šel po desáté hodině večer na chodbu, rozsvítil a tam stála paní Jílková. Prý se strašně lekl. A ona řekla: ‚Karlíčku, nelekni se, to jsem já, já tady čekám. Dneska tady bylo gestapo a ptalo se na tebe. A já jsem řekla, že nevím, kde jsi a co děláš, že tě nevídám. A oni mi vyhrožovali, že jestli nebudu mluvit pravdu, tak mi zastřelí manžela, který je v Německu nasazen na práci.‘ A ona v té ulici Hybešova bydlela se třemi dětmi. A říkala: ‚A já pak, když na mě začali řvát, že mi zastřelí manžela, tak jsem řekla, že tě někdy vidím. A že ti to předání na gestapo dám.‘ Naše maminka totiž musela podepsat, že Karel je nezvěstný, že ho od prvního bombardování neviděla. To podepsala a víc se o to už v Praze nestarali. Ale gestapo ano. Tak Karel si to předvolání vzal a říká: ‚Děkuju vám, paní Jílková, já tam ráno půjdu.‘ Vzal to a šel domů. Tam si vzal peníze, nějaké pohlednice a šel pěšky do Vranova, kde jsme měli známé. Tam byl týden, pak poděkoval a odešel. Oni ho tam chtěli nechat, ale on nechtěl. Zase se vrátil do dílny. A potom prožil těžkou frontu.“
„To už odtamtud chodily transporty, chodilo se a nevědělo se kam. Už se objevily první transporty, v noci na nádraží. Zaprvé je vedli na ulici Merhautovu, tady do školy, kde bylo shromaždiště. A za den nebo dva, až jim prohlédli zavazadla, jestli mají všichni maximálně třicet kilo... Ti lidé přebývali zatím v tělocvičně. A pak v noci ve dvě hodiny, aby je vidělo co nejméně obyvatelstva, šli na židenické nádraží. Tam byly vagony, někdy osobní, někdy dobytčí. Kam jeli, se nevědělo.“
„Moje kamarádka, co se mnou chodila na základní školu – její tatínek byl ještě na židovské obci na Legionářské ulici. Mezi nimi byli gestapáci a dělali transporty. Měli to jednoduché: přišli na (židovské) obce a chtěli matriku. Tím pádem získali všechny údaje. Gestapo mělo najaté lidi, kteří ještě nebyli v transportu, a ti museli dělat evidenci transportů, číslování atd. A kamarádka tedy přišla a povídá: ‚Toničko, tatínek pracuje na židovské obci. Je tam listina transportu, který se jmenuje Cy. Já jsem na té listině evidovaná a ty taky.‘ To mi řekla v lednu roku 1943. Zeptala jsem se: ‚A je tam ještě někdo z mojí rodiny?‘ Odpověděla mi: ‚Ne, ani z mojí rodiny tam nikdo další není. Jsme tam obě z rodiny samy.‘ Tak jsem říkala: ‚Co mám, Liduško, dělat?‘ A ona řekla: ‚Můžeme mít třicet kilo s sebou, tak si to musíš nachystat.‘ Odpověděla jsem: ‚No, když to bude možné, tak jo.‘ Přicházely jsme už k našemu domu přes zahradu a já jsem jí řekla: ‚Liduško, poprosím tě jen o jednu věc – abys mým rodičům nic neříkala.‘ To byl leden. Byl sníh a led. ‚Když to má být v dubnu, bůh ví, co do té doby bude, tak jim prosím tě nic neříkej. A každý den, který neví, že jsem v transportu, o každý ten den je jim lépe.‘“
„Jezdily transporty a my jsme byli v transportleitung a museli jsme pomáhat. Protože transporty jezdily do Terezína, nazpátek, a samozřejmě už tam byla spousta Poláků, Němců a jiných národností. Ti všichni přišli do Terezína. Posbírali je všude a dovezli. Ale to byly šílené vagony – sedmdesát lidí v jednom vagoně a jenom dvacet živých. Těch padesát bylo mrtvých. A to se muselo vytahovat ven a odvážet. S jídlem a vším to bylo bídné. Někteří ti Poláci, chudáci, už vůbec nebyli lidi. Jen kosti je nějak držely pohromadě. V Terezíně to ani nebylo připravené a možné. Třeba se do beček dala polévka, že se jim bude dávat. Tak chvilku tam stáli a najednou se začali bít, aby se k jídlu dostali. Tím polévku převrhli a neměli nic. A tak dále – bylo to životu nebezpečné. A dovezli těžké nemoci – tyfus a všechno možné.“
Antonie Militká se narodila 16. června 1928 v Brně do smíšeného manželství jako Antonie Michalová. Matka, ortodoxní židovka, pocházela z Rumunska a s otcem, který přestoupil k judaismu, se seznámila v Brně. Otec byl správcem areálu Maccabi, který sloužil společenskému a sportovnímu vyžití židovské komunity. Zavedení protižidovských nařízení zasáhlo také rodinu Michalových, rodinný majetek byl zabaven. Pamětnice odjela 9. dubna 1943 do ghetta v Terezíně, kam byla koncem války, 4. února 1945, deportována i její matka, již dosud chránil nežidovský partner. Mladší bratr pamětnice Karel Michal, který byl matkou nahlášen jako nezvěstný po prvním bombardování města, se skrýval u přátel v Brně. Krátce po osvobození Terezína Antonie Militká s matkou a dvěma kamarádkami z Terezína uprchla. Bratr Karel po osvobození vlasti odešel do Izraele, aby se podílel na budování nově vzniklého židovského státu. Pamětnice se po válce vdala a založila rodinu. Pracovala jako sociální pracovnice Židovské obce v Brně. V roce 2010 jí byla udělena Cena Homo auxiliaris pro pomáhající profese. Antonie Militká žila v Brně. Zemřela 28. října roku 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
