Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Natálie Mikušková (* 1947)

• narodila se 10. srpna 1947 ve městě Kaliny na Zakarpatské Ukrajině

• tatínek se za druhé světové války přidal k československé Svobodově armádě a dostal se s ní až do Prahy

• v roce 1957 odešla s maminkou a sourozenci do Československa za tatínkem

• v roce 1960 se setkala s tehdejším prezidentem Ludvíkem Svobodou

• vyučila se prodavačkou

• pracovala v podniku Veba, kde si doplnila maturitu

• v roce 2023 žila v Broumově

Tatínek Natálie Mikuškové Vasil Leskov vstoupil během druhé světové války do 1. československého armádního sboru, často také nazývaného Svobodova armáda podle jejího velitele Ludvíka Svobody, se kterou se dostal z území Sovětského svazu až na území Československa. Vasila Leskova Němci zranili v roce 1944 v bitvě v Dukelském průsmyku a nějaký čas strávil v nemocnici. Po válce se bál vrátit do Zakarpatské Ukrajiny a skrýval se v Československu.

„Víte, jak se tam zacházelo se svobodovci. Špatně, hrozilo jim, že skončí v gulagu a nebudou je oslavovat jako hrdiny,“ vypráví pamětnice. Jeho manželka se třemi dětmi se za ním přistěhovala až více než deset let po válce.

V roce 1960 vzal tatínek třináctiletou Natálii do Prahy na návštěvu k budoucímu prezidentovi, generálu Ludvíku Svobodovi. Byl to pro ni velký zážitek. „Setkala jsem se s Ludvíkem Svobodou osobně, podal mi ruku, pouštěl mě do dveří jako dámu. To mi přišlo trochu k smíchu,“ vzpomíná.

Ludvík Svoboda se tatínka zeptal: „Co chceš, Vasile, co potřebuješ?“ Ještě v té době za ním totiž jezdili bývalí spolubojovníci, když například potřebovali svědka pro svůj boj proti nacismu, aby od státu získali slušný důchod. Tatínek byl ale vždy zásadně proti protekci a za prezidentem Ludvíkem Svobodou se jel podívat jen jako za kamarádem.

Tatínek nasazoval život v první linii

Natálie Mikušková se narodila 10. srpna 1947 ve městě Kaliny nedaleko města Ťačevo na Zakarpatské Ukrajině. Narodila se doma, jak to tehdy bylo běžné. Měla starší sestru a bratra. Maminka zůstala na děti sama. Tatínek totiž ještě před druhou světovou válkou odešel na vojnu do Brna a po vypuknutí války se připojil k zahraniční armádě.

Tatínek o svém válečném působení nikdy moc nemluvil. Jen z občasných zmínek si Natálie Mikušková skládala obraz válečné vřavy. „On sám nasazoval těžce život. Říkal, že šli do první linie a dostávali akorát alkohol, aby byli omámení, a cigarety. A jídlo dostávali až pak,“ popisuje pamětnice. Protože měl tatínek bezprostřední zkušenost s bojem v první linii, špatně snášel lidi, kteří byli po válce stejně jako on ve Svazu protifašistických bojovníků a neměli tam podle něj co dělat.

Od svého tatínka se Natálie Mikušková dozvěděla i spoustu informací o svém dědečkovi. Byl to velmi přísný muž a měl vlastní hospodářství, kde choval ovce. Nechtěl se na Zakarpatské Ukrajině podrobit násilné kolektivizaci venkova, a tak ho několikrát tvrdě mučili. Tatínkovi starší bratři proto raději utekli do Československa ve věku zhruba 13 a 14 let.

Pomohl jí penicilin ze Západu

V roce 1947 panovalo velké sucho a mnoho lidí trpělo hladem. Jejich roubené stavení se nacházelo v krásném údolíčku, žilo se tam ale chudě a těžce. „Měli jsme kravičku, která byla kost a kůže, ale nás držela při životě,“ vyprávěla. V okolí rostla lebeda, ze které vařili polévku. Jako malá holka měla kravičku na starosti a vodila ji na pastvu do kopců, na což později velmi ráda vzpomínala.

Vybavila si také, že dostávali potravinovou pomoc, zřejmě ze západních zemí. Ve dvou letech onemocněla zánětem mozkových blan. „Pomohl mi penicilin ze Západu, který se tam nějakými cestičkami dostal,“ vysvětluje pamětnice.

Z roku 1953 jí v hlavě utkvěla vzpomínka na plačící maminku. „Mamka mě vedla za ruku a hrozně brečela. Když brečela ona, tak jsem brečela taky.“ Později si uvědomila, že maminka oplakávala Stalina, který toho roku zemřel. Lidé neměli přístup k informacím a Stalina vnímali jako hrdinu. „Maminka měla strach, že když zemřel Stalin, začne zase další válka,“ vysvětluje pamětnice.

Maďaři nastražili do pece na chleba nálož

Kraj, ve kterém Natálie Mikušková s rodinou žila, měl velmi složitou historii. Za Rakouska-Uherska patřil pod Uhersko, v roce 1919 se rozhodli připojit k nově vzniklému Československu. „Starousedlíci vzpomínali, že se měli nejlépe, když tam byli Češi,“ vypráví pamětnice.

Maďaři, kteří okupovali Podkarpatskou Rus během druhé světové války, se k místnímu obyvatelstvu většinou nechovali dobře. „Byla tam pec na chleba. A oni do té pece umístili nálož. A bratr si tam hrál,“ vysvětluje Natálie Mikušková. Naštěstí na to maminka přišla dříve, než v peci zapálila.

Po druhé světové válce přenechalo Československo Zakarpatskou Ukrajinu Sovětskému svazu. Malá Natálie mluvila rusínsky a ve škole měli povinnou ruštinu. Tatínek se dlouho po válce své rodině neozýval. Měl strach, že ho Sověti odvlečou do gulagu na Sibiř. Vzhledem k tomu, že se pamětnice narodila po válce, musel se ale tatínek někdy domů z Československa dostat. Detaily z jeho života po válce a případných návštěv doma ale neznala. „Táta o tom nechtěl nikdy mluvit,“ vysvětlovala.

Maminka nechala na Zakarpatí celou svou rodinu

Všechny tyto události vedly maminku pamětnice k tomu, aby s pomocí Červeného kříže vyhledala svého manžela, prodala svůj majetek a odstěhovala se za ním v dubnu roku 1957 se třemi dětmi do Československa. Sbalili pár kousků oblečení a vlakem se vypravili do Prahy. „Nejvíc jsem oplakala naši kravičku, měla jsem ji ráda,“ vypráví pamětnice.

Své sourozence a rodiče maminka přitom nechala na Ukrajině. „Oni potom začali umírat. Možná steskem. A úřady jí nepovolily tehdy ani jet na pohřeb,“ vzpomíná Natálie Mikušková. Maminka odloučení od své rodiny nesla celý život velmi těžce a snažila se svou rodinu na Podkarpatské Rusi alespoň podporovat. „Veškeré peníze, co mamka vydělala, tak ne, že by si něco dopřávala. Všechno posílala jenom tam, pro ně, pro příbuzné, pro sestry, pro její děti. Celé roky všechno pro ně. Protože jim se tam nikdy nedařilo dobře,“ vysvětluje pamětnice.

V pozdější době s rodinou udržovali čilý písemný styk a snažili se je pravidelně navštěvovat. Bohužel však jen do doby, než zemřela maminka.

Děti po ní házely kameny

Z pražského nádraží si tatínek odvezl manželku s dětmi rovnou do Božanova u Broumova, do malého domku, o který se začali starat. Na začátku to tu jedenáctiletá Natálie neměla vůbec jednoduché. Musela jít na pár měsíců do první třídy, aby se doučila češtinu, protože mluvila pouze rusínsky. Místní děti ji nejprve nechtěly mezi sebe přijmout. „Každé ráno na mě číhaly ve vesnici za keřem a házely po mně kameny,“ vzpomínala. Někdy ji strčily do potoka a ona přišla do školy celá zmáčená.

„Pak jsem se oklepala a dokonce jsem jim to už i vracela,“ vzpomíná pamětnice. Po prázdninách už nastoupila do třídy s dětmi svého věku a často ji pan učitel dával dětem za příklad, protože je rychle dohnala a pilně se učila. V páté třídě už měla ve škole na vysvědčení vyznamenání.

Sestra Marie už měla hotovou maturitu a v Praze začala studovat na univerzitě, aby mohla pracovat jako učitelka. Bratr se vyučil elektromontérem v Hronově. Tatínek pracoval v lese a maminka nastoupila do Kovopolu.

Po základní škole sice všichni přemýšleli, že by Natálie šla na gymnázium, ale promeškali termín podání přihlášek, a tak jediná škola, na kterou ji přijali, byl učňovský obor prodavačka motorových vozidel. Tři roky jezdila do Berouna na učiliště. Jako prodavačka motorových vozidel ale pracovala jen rok. Pak se vdala, měla děti a šla pracovat jinam.

Před maminkou si někteří i odplivli

V srpnu roku 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, aby násilně potlačila demokratické síly, byla Natálie Mikušková zrovna na rodičovské dovolené se svým dvouletým synem. „Vtrhla k nám manželova maminka, že si máme jít nakoupit chleba. Ono už nikde nic nebylo,“ popisuje situaci pamětnice. „Strach, chaos, v Broumově jsme nevěděli, co se děje. Velká politika se tenkrát odehrávala asi v Praze,“ popisuje své tehdejší pocity pamětnice.

V té době si okolí začalo uvědomovat, že Natálie s rodinou pochází původně z Podkarpatské Rusi, která již spadala pod Sovětský svaz, a dalo jim patřičně najevo své opovržení. Znovu se opakovala situace, kterou zažívala pamětnice v dětství. Pro některé lidi byly prostě Rusky. „Moje mamka, jak pracovala v tom Kovopolu, tak se našli takoví, kteří si před ní odplivli, a šeredné nadávky tam schytala. Ona taky, chudák, nevěděla, která bije,“ vypráví pamětnice.

Kvůli emigraci bratra nesměla dcera studovat

V roce 1970 emigroval do Západního Německa starší bratr Natálie Mikuškové. „A od té doby se to se mnou vezlo, žádný postup v práci. Byla jsem ráda, že jsem v kanceláři, ale jen za nějaký základ,“ vysvětluje situaci. Bratra se v průběhu několika let snažili estébáci přemluvit ke spolupráci. Vždy ale bezúspěšně.

Bratrova emigrace se podepsala i na osudu dcery Natálie Mikuškové. I když byla vzorná studentka, která vyhrávala středoškolské soutěže, dostala takový kádrový posudek, že na vysokou školu si nemohla myslet.

Protože pamětnice chtěla, aby měly její děti lepší budoucnost a nebyly komunistickým režimem nijak omezovány, vedla určitou dobu místní pionýry, účastnila se pravidelných brigád. Na situaci to ale nic nezměnilo. Několikrát uvažovala o emigraci, ale manžel nikdy nechtěl Československo opustit.

Po listopadu 1989 ji vyhodili z práce

Listopadové události roku 1989, kdy v Československu padl komunistický režim, sledovala Natálie Mikušková s celou rodinou v televizi. S nadšením vítali politickou a společenskou změnu.

Bohužel ji ale hned na začátku devadesátých let vyhodili z Veby, kde pracovala dlouhá léta. Jednu dobu se snažila rozjet své vlastní podnikání a vybudovala v Broumově malý obchod, ale neměl dlouhého trvání. V roce 2023 žila v Broumově.