Natálie Mikušková

„V té době jsem měla dvouleté dítě a přiběhla k nám maminka od manžela a honem, že si máme jít nakoupit chleba. Ale ono už nikde nic nebylo. Tam v Broumově je takový rybníček a tam tehdy byla sestra s rodinou. Byl srpen, bylo teplo. A tak manžel oklikou, poli, aby nepotkal tanky, tak tam jel pro ně, aby je odvedl domů, protože se to už blížilo. Takže jen strach, chaos. Vůbec jsme nevěděli, co se v Broumově děje. Prostě ta velká politika se tenkrát odehrávala v Praze.“

„Tam byli předtím i Maďaři, kteří s tím obyvatelstvem moc dobře nezacházeli. Tam dokonce nechali v takové peci, kde se pekl chleba, tak tam nechali nálož. A brácha jako malé dítě si tam šel hrát a to tam vyhrabal a maminka to objevila, než zatopila, jinak by byli vylítli do vzduchu.“

"Tatínek byl se Svobodovou armádou, ale víte, jak se tam se svobodovci zacházelo, špatně, hrozilo jim, že skončí v gulagu, ne že je budou oslavovat, bylo to špatné. Tatínek došel se Svobodovou armádou do republiky. V Dukelském průsmyku byl raněný a dostal se do nemocnice."

"Měli jsme kravičku, ta nás živila, a rostla tam lebeda, to se všechno povařilo, a nějaké polévky, tak jsme přežívali. Zachránila mě pomoc, která chodila z Ameriky. Ve dvou letech jsem měla zánět mozkových blan a pomohl mi penicilin ze Západu, který se tam nějakými cestičkami dostal."

"V šedesátém roce dostal můj tatínek nápad navštívit svého kamaráda Ludvíka Svobodu v Praze. Vzal mě s sebou. Tehdy byl ministrem vnitra, podal mi ruku, dal mi ve dveřích jako třináctileté holce přednost, já jsem z toho byla úplně u vytržení. Ludvík Svoboda se ptal: ,Tak co chceš, Vasile?´, tatínek byl Vasil. ,Co potřebuješ?´ Jeho spolubojovníci za ním pravidelně jezdili a každý něco potřeboval."