Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Trvalo deset let, než se ze Sovětského svazu dostala za tatínkem
narodila se 10. srpna 1947 ve městě Kaliny na Zakarpatské Ukrajině
tatínek se za druhé světové války přidal k československé Svobodově armádě a dostal se s ní až do Prahy
v roce 1957 odešla s maminkou a sourozenci do Československa za tatínkem
v roce 1960 se setkala s tehdejším prezidentem Ludvíkem Svobodou
vyučila se prodavačkou
pracovala v podniku Veba, kde si doplnila maturitu
v roce 2023 žila v Broumově
Tatínek Natálie Mikuškové vstoupil do Svobodovy armády, se kterou se dostal až na území Československa. Zranili ho při bitvě v Dukelském průsmyku a nějaký čas strávil v nemocnici. Po válce se bál vrátit do Podkarpatské Rusi. „Víte, jak se tam zacházelo se Svobodovci. Špatně, hrozilo jim, že skončí v gulagu. Nebudou je oslavovat jako hrdiny,“ vyprávěla. Zůstal tedy v Československu, jeho rodině se za ním podařilo přistěhovat až za několik let.
V roce 1960 ji tatínek vzal do Prahy na návštěvu k Ludvíku Svobodovi. Byl to pro ni velký zážitek. „Podal mi ruku, dal mi přednost ve dveřích, jako třináctiletá holka jsem z toho byla úplně u vytržení,“ vzpomínala. Ludvík Svoboda se tatínka zeptal: „Co chceš, Vasile, co potřebuješ?“ Ještě v té době za ním totiž jezdili bývalí spolubojovníci, když například potřebovali svědka své protifašistické činnosti, aby od státu získali slušný důchod.
Natálie Mikušková se narodila 10. srpna 1947 ve městě Kaliny na Zakarpatské Ukrajině. Narodila se doma, jak to tehdy bylo běžné. Měla starší sestru a staršího bratra. Maminka zůstala na děti sama. Vzhledem k tomu, že se pamětnice narodila po válce, musel se ale tatínek někdy domů z Československa dostat. Detaily z jeho života po válce a případných návštěv doma ale neznala. „Táta o tom nechtěl nikdy mluvit, protože si zažil válku,“ vysvětlovala.
V roce 1947 bylo velmi sucho a mnoho lidí trpělo hladem. Jejich roubené stavení se nacházelo v krásném údolíčku, žilo se tam ale chudě a těžce. „Měli jsme kravičku, která byla kost a kůže, ale ta nás držela při životě,“ vyprávěla. V okolí rostla lebeda, ze které vařili polévku. Jako malá holka měla kravičku na starosti a vodila ji na pastvu do kopců, na což později velmi ráda vzpomínala. Vybavila si také, že dostávali potravinovou pomoc zřejmě ze západních zemí. Ve dvou letech onemocněla zánětem mozkových blan. „Pomohl mi penicilin ze západu, který se tam nějakými cestičkami dostal,“ říkala.
Z roku 1953 ji v hlavě utkvěla vzpomínka: „Mamka mě vedla za ruku a hrozně brečela. Když brečela ona, tak jsem brečela taky.“ Později si uvědomila, že maminka oplakávala Stalina, který toho roku zemřel. Podotkla, že lidé neměli informace a vnímali Stalina jako hrdinu.
Na jaře roku 1957 se s maminkou přestěhovali za tatínkem do Československa. „Nejvíc jsem oplakala naši kravičku, měla jsem ji ráda,“ vyprávěla. Přijeli vlakem na pražské nádraží, kde na ně tatínek čekal. Protože pocházel ze vsi, neuměl si představit život v hlavním městě a odvezl svou rodinu na Broumovsko, kde už žili jeho dva bratři.
Ocitla se najednou v úplně jiném světě. Mluvila jen rusínsky, proto ji umístili nejprve do první třídy, přestože už jí bylo necelých deset let. Místní děti ji nejprve nechtěly mezi sebe přijmout. „Každé ráno na mě číhaly ve vesnici za keřem a házely po mě kameny,“ vzpomínala. Někdy ji strčily do potoka a ona přišla do školy celá zmáčená. Postupně se ale naučila česky a mezi děti zapadla. V páté třídě už měla ve škole na vysvědčení vyznamenání.
Sestra Marie už měla maturitu a v Praze studovala na univerzitě, aby mohla pracovat jako učitelka. Bratr se vyučil elektromontérem v Hronově. Tatínek pracoval v lese a maminka nastoupila do Kovopolu. Pamětnice se vyučila prodavačkou, vdala se a měla děti. Pracovala v Jednotě, později si při práci ve Vebě udělala maturitu. V roce 2022 žila v Broumově.
Pozn. redakce- text zpracovaný v projektu Příběhy našich sousedů neprošel jazykovou korekturou.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Pavlína Pavlovcová, Kateřina Doubravská)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Kateřina Doubravská)