Nemyslím na to, co už nemůžu, naopak se těším z toho, co ještě mohu
Karel Mikolín přišel na svět 25. února 1924 v Brně jako první dítě Karla a Terézie Mikolínových. Maminka byla Češka a otec Němec. Mikolínovi bydleli nejprve v jednopokojovém bytě bez elektřiny, v roce 1936 se stali domovníky v přepychovém brněnském činžovním domě. Vzpomíná na vyhlášení mobilizace v září 1938 i na příjezd německých vojáků do Brna v březnu 1939. Po prvním ročníku měšťanské školy nastoupil do druhého ročníku reálného gymnázia, po kvartě odešel do firmy Válek, kde se v letech 1939–1943 vyučil elektroinstalatérem. V únoru 1944 ho nuceně nasadili do továrny na ruční zbraně v Erfurtu. V únoru 1945 jej převezli do Dvora Králové nad Labem do firmy Junkers, odkud utekl domů do Brna. Zažil bombardování Brna i osvobození Rudou armádou. Zapojil se do obnovy železniční tratě mezi Brnem a Blanskem, v září 1945 nastoupil na střední průmyslovou školu, kterou dokončil o čtyři roky později. V roce 1946 vstoupil do KSČ, v srpnu 1948 se oženil, má jednoho syna. Po maturitě pracoval v Moravskoslezských elektrotechnických závodech. Vojenskou službu absolvoval na Slovensku a v armádě již zůstal. Vystudoval vojenskou akademii a dělal velitele spojovacího vojska v Táboře. Zde prožil i invazi v srpnu 1968. V sedmdesátých letech byl kvůli srpnovým událostem souzen vojenským soudem, vyvázl s kázeňským trestem. Do výslužby odešel v roce 1982 s hodností plukovníka. V důchodu pracoval ve skladu, dostal také na starost vytvoření efektivní civilní obrany v Písku. Revoluci v listopadu 1989 sledoval s nedůvěrou, věřil, že reformovat systém šlo i bez toho. Se zděšením dnes sleduje vojenskou invazi Ruské federace na Ukrajinu. Žije v Písku.