„No, je fakt, že na gymnázium chodil jednou za měsíc tehdejší soudruh ředitel a kluci si museli stoupnout čelem k tabuli. A on nám měřil vlasy pravítkem. A to právě bylo neštěstí, že nebyla trička, jo. Opravdu byly jenom ty košile. A to jsme vždycky vytahovali ty vlasy, dělali jsme takový krk velký. Někdy, když jsme to stihli, tak holky měly lak, tak nám to trošku podkroutily. No a sem tam jsme museli bohužel jít i během vyučování k holiči, no tak. Co, no."
„Dodnes si vzpomínám na ráno. Bráchanec Zdeňa ladil rádio, a furt nešlo nic chytnout. Protože to se nevědělo dopředu, večer se tušilo, že je nějaké cvičení, že. A on říkal: 'To není možné!' A teď se otevřely dveře a přiletěla teta. S brekem: 'Je válka!' Říkám: 'Jak? Jak válka?' 'Obsadili nás Rusi!' To si pamatuju, že bráchanec byl tehdy, studoval druhým rokem, tuším, medicínu. Říkal: 'To tak nenechám!' Vzal nůž. Říkám: 'Ježíš, Zdenku, jenom proboha!' Tak nic, šli jsme na snídani a šli jsme se podívat. No už když jsme vylezli – oni bydleli tam u toho parku, no a to bylo kousek od centra. Tak jsme šli do centra a to už bylo vidět ty tanky. To byla hrůza. Vždycky vyletěl nějaký ten voják, zamířil do lidí: 'Tu-du-du-du,' a zase do lidí. No byl strach. No a pak jsme šli na náměstí, tam teda ti Rusáci vždycky najeli do sloupu lampy pouličního osvětlení, vyvrátili a snažili se to na ty lidi vrátit. No a já mám z toho takový hrozný zážitek, když tam v jedné ulici šla jedna taková stará, já tomu říkám babička, stará paní. A teď vylezl Rus a střílel po ní. Nevím, jestli ji zabil, ale každopádně střílel do ní. To mám dodnes tady v tom srdci schované. Takže to mi nikdo nevymaže."
„V první třídě jsme měli na zdi plakát horníka. A tehdy paní učitelka říkala –soudružka učitelka –, že to je nejkrásnější povolání, ten horník. A že přináší, nosí společnosti to nejlepší, to černé zlato. Já jsem tehdy přišel domů a řekl jsem: 'Tato, já budu horník!' A dostal jsem jemně přes pusu. A to jsem se divil proč. A já jsem se to dozvěděl až tak v třetí třídě, co se... Oni to nechtěli přede mnou moc říkat."
„No a horší bylo, že jsem... pak se hrával – protože v Bystřici byla sovětská posádka, a dost velká. A tam byly nádherné kurty v tom zařízení a tam se hrával vždycky turnaj v nohejbalu s VŘSR. No a já jsem ho nikdy nehrál. Já jsem se vždycky vymluvil, že dojíždím a že to ráno nestíhám, a pak jsem ke konci řekl, že s okupantama nehraju. A pak bylo ještě něco s vlasy, tak jsem potom za dva měsíce byl odejit. To bylo zrovna nějak tak v květnu, tuším, v květnu 1989."
Jaromír Mikeš se narodil 11. února 1955 v Přílepech u Holešova do učitelské rodiny. Rodinné zázemí jej celoživotně ovlivňovalo v lásce k divadlu, hudbě a také skautingu. Jeho otec Jaromír Mikeš byl v 50. letech dva roky vězněn v Jáchymově. Okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 prožil tehdy třináctiletý Jaromír v Ostravě u tety a strýce. Na vlastní oči viděl, jak sovětský voják střílí do náhodné kolemjdoucí. Začátkem 70. let nastoupil na gymnázium v Kroměříži. Četl zakázanou literaturu, od Jaroslava Foglara až po Alexandra Solženicyna, a začal zakládat hardrockové kapely ovlivněné západní tvorbou Deep Purple a Uriah Heep. Po maturitě toužil jít na brněnskou JAMU, ale vzhledem k minulosti jeho otce to nebylo možné. Po dvou letech nástavby vystudoval speciální pedagogiku v Olomouci. Vojnu absolvoval jako nespolehlivý v Bělčicích na Blatensku. Kvůli svým protirežimním názorům a hudebním aktivitám absolvoval výslech Státní bezpečnosti. Poté ho vyhodili z práce v diagnostickém ústavu v Bystřici pod Hostýnem. Sametová revoluce jej zastihla na Slovensku v maringotce, kde se živil jako dělník. Po návratu do Hulína vstoupil do Občanského fóra.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
