„Bylo to úžasné a lidé na shromážděních nám doslova fandili. Bylo to nadšení, že si konečně můžeme zvolit sami svoji cestu, takže převaha Občanského fóra byla úžasná. S tím souvisí i vzpomínka na první svobodnou volbu Václava Havla prezidentem. Když jsme šli na Hrad, byly kolem špalíry lidí, kteří nás povzbuzovali. Byli tam známí, kteří na nás volali, ať to dáme do pořádku. Ta volba byl úžasný zážitek, nejen na Hradě, ale i s tím, co bylo kolem.“
„Jeho role tenkrát byla taková, on, myslím si, ani nebyl schopen kvalifikovaně vést zasedání parlamentu. Byl zcela ve vleku svého tajemníka, který byl důstojníkem StB, jak jsme zjistili, který mu nejen plánoval cesty, ale i jednání a vlastně i jeho chování. On se ho nějakým způsobem odmítal zbavit, my jsme na něho tlačili. Celé minuty v plénu dokazoval, jak je to pro něho nutný a potřebný člověk. Bylo to určité zklamání a vystřízlivění, protože řada z nás ještě žila v duchu osmašedesátého nebo si promítala zkušenosti z osmašedesátého.“
„Byly to velmi naivní a nerozumné představy, protože jsem se dostal na Lipno, které mimo jiné kdysi budoval můj strýc jako vedoucí výstavby, a tak jsem si říkal: ‚Podívám se, jak to funguje, jestli by se nedalo projít.‘ Vpodvečer jsem se blížil k hranici, v té době tam byly dráty, a najednou mě zastavil německý ovčák. Mým štěstím bylo, že už byl unavený z dlouhého hlídkování, tak mi neublížil. Vojáci, kteří přišli, mě okamžitě sebrali.“
„K výbuchu u Brčekol, oni dostali za úkol zjistit, co tam je. Odebrali z vlaku pancéřové pěsti a nakonec otec rozhodl: ‚Odpálíme to!‘ Dostali nálož a měli štěstí, že se jim nepodařilo uniknout daleko, protože výbuch byl obrovský. Kusy vagónu lítaly přes ně, nápravy skončily na poli. Vznikl tam kráter šedesát metrů dlouhý a dvacet metrů široký. Oni naštěstí utrpěli jen lehčí zranění, jak to přes ně létalo. V širokém okolí se rozsvítila světla, protože vyrazili okna a zatemnění. Byl to opravdu výrazný zásah. Po akci se tam mohla dostat na krátkou dobu veřejnost, tak byl otec vyfocen, jak stojí u zničených cisteren a vagónů. Je pravda, že velení partyzánského oddílu předpokládalo, že to nepřežijí. Byli dost překvapení, když jim přišli hlásit výsledek akce.“
Vladimír Mikan se narodil 17. srpna 1948 v Chrudimi a jeho život zásadně ovlivnil jeho otec Antonín Mikan, protinacistický odbojář a držitel Válečného kříže 1939. Od dětství se věnoval sportu, především orientačnímu běhu a turistice. Velkým zlom pro něj představoval rok 1968, kdy v Liptovském Hrádku přemlouval sovětské vojáky k návratu domů. Během chmelové brigády na Lipně se pokusil překročit státní hranici, chytili ho, vyšetřovali a zachránila ho až prezidentská amnestie v roce 1969. Po střední průmyslové škole chemické pokračoval na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích, kde studoval organickou chemii. Od roku 1976 pracoval v okresní nemocnici v Jičíně v oddělení klinické biochemie. V letech 1983 až 1986 vedl laboratoř na poliklinice v Tripolisu v Libyi, kde zažil americké bombardování. V roce 1989 spoluzaložil Občanské fórum v Jičíně, na starosti měl především organizaci a koordinaci protestních akcí v okrese. Byl kooptován jako poslanec do České národní rady. V roce 1990 byl za OF zvolen do Federálního shromáždění a byl členem Parlamentního shromáždění Rady Evropy. V roce 2021 žil v Jičíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
