Zdislava Michlová

„Byly jsme čtyři děti. Nejstarší bratr Bohumil chtěl studovat teologii. Přátelil se s jistým soudním radou Gebrichem. A krátce po obsazení Československa německými nacisty byli jeho vlastním bratrem udáni, že poslouchají anglický rozhlas. Bratra vytáhli ze semináře, kde studoval, zatkli a poslali na nucené práce do Německa. Po válce se do semináře vrátil, ale brzy ho pro změnu komunisté poslali na vojnu k PTP na Slovensko.“

„Krátce po tom, co se tu chopili moci komunisté, jsem se na Hradě na nějakém obědě nebo při podobné příležitosti seznámila s hradním lékařem. Já byla tehdy zaměstnána na předsednictvu vlády. A protože jsem chtěla studovat filozofii, dostala jsem místo v telefonní centrále naproti Strakově akademii, abych si mohla občas odskočit na přednášku na nedalekou filozofickou fakultu. Jednou sedím v ústředně a volá právě ten doktor, o kterém jsem mluvila. Řekl, že pro mne má důležité svědectví. Že ho čeká cesta do Anglie, ale neví, jestli se tam vůbec dostane. Chtěl dosvědčit, že Jan Masaryk nespáchal sebevraždu, jak se tvrdilo. Že on byl povolán, aby ohledal jeho tělo a sebevraždu potvrdil. Ale on že zjistil něco jiného. V té místnosti prý byla rozbitá židle - jako po nějakém zápase. Jan Masaryk měl zuté boty, chodidla rozbitá - zřejmě nějakou tyčí a na krku otlaky jako po škrcení. Že byl tedy zřejmě uškrcen a teprve potom shozen z okna, aby to vypadalo jako sebevražda. Ale právě v momentě, kdy to (lékař) dořekl, se v telefonu ozval zvuk, jako kdyby mu někdo vytrhl sluchátko a to spadlo na zem. Já jsem hovor rychle přerušila, zamáčkla jsem kolíček, aby nikdo nezjistil, s kým doktor mluvil. Z Anglie se už neozval, tak se obávám, že špatně skončil. Já jsem asi měsíc trnula hrůzou, kdy pro mne přijdou. Zjistit to ale zřejmě opravdu nemohli, tak jsem z toho takhle vyvázla.“

„Když nám někdo udal někoho, kdo měl lepší byt, a chtěl si ho s ním vyměnit, museli jsme to vyšetřit. Měli jsme na to zvláštního člověka. Ten tam zašel, a když to bylo nutné, došlo k výměně. Mockrát to naštěstí nebylo. Znala jsem se například s jednou starou paní učitelkou. Byla už v důchodu. A někdo ji právě v takovém smyslu udal. Byla jsem tehdy nucena se podvolit a přestěhovat ji do toho horšího bytu. Tak jsem potom byla ráda, když jsem odtamtud odešla. Tížilo mne to. Šla jsem ke Křižíkovi, tam jsem brousila pilky a to byla opravdu nepolitická záležitost.“

„Bydleli jsme na Smíchově a já jezdila na Vinohrady do katolického gymnázia. Vedly ho ctihodné sestry. Jen dva profesory jsme měli civilní. Na latinu a na matematiku, myslím. Bylo nás hodně a sestry to nemohly všechno stačit. Byla válka a tehdy přišlo oznámení, že nebudeme maturovat. Že si Němci nepřejí rozvoj české inteligence. My jsme si oddychli, že unikneme maturitě. Potom ale přišlo oznámení, že maturovat budeme, ale v němčině. Matematika, dějepis, dokonce i čeština - všechno německy. Profesoři z toho byli zničení. Nakonec provedli takový trik: otázky mezi nás rozdělili, že se na to už dalo nějak připravit. Když to zjistil nějaký německý komisař, hrozně řádil, že nám takhle pomáhají. Nevím, jak profesoři dopadli, jestli třeba někoho zavřeli. Vím jen, že tu maturitu udělali všichni, pouze několik studentů dělalo reparát.“