Jana Mičánková

* 1946

  • „No ale já jsem měla nervy ze všeho. Od tý doby, co zatkli toho dědu, tak já, jak večer někdo zazvonil... Zaprvé jsem se bála ve tmě, to hrozně, jak byla tma, tak to jsem se bála, a jakmile někdo večer zazvonil: ,Pojďte se schovat, jdou pro nás!‘ A sama jsem byla první pod stolem, jak jsem se bála, že nás zatknou. To bylo hrozný, a od tý doby to pořád ve mně je, já se pořád bojím, všeho, všeho.“

  • „Kdybych byla zticha... já jsem ale byla hodně výřečná. A když se paní učitelka v první třídě ptala, ať každej řekneme, kdo jsme, jak se jmenujeme a kde bydlíme, tak já jsem řekla, že se jmenuju Janička Vovsová, bydlím v Břevnově a máme vilu, ale tu už nemáme, protože nám ji komunisti sebrali, a už jsem se rozpovídala. A paní učitelka mi hned dala obálku, když jsme šli domů, aby maminka přišla. Tak maminka tam přišla. A to byla docela dobrá učitelka, protože řekla mamince: ,Já nevím, koho v té třídě mám, ona nemůže takhle mluvit.‘ No a tak jsem byla poučená. A zase jsem teda byla druhý extrém, že jsem se snažila být komunistická. Tak jsem třeba, když jsem šla koupit cigarety do trafiky, tak abych ukázala, že jsem komunistická, no tak jsem říkala: ,Rudý právo, největší a nejčtenější‘ – pro nic za nic, jenom aby v tý trafice věděli, že já tím zachráním rodinu.“

  • „Jednoho dne se děda koupal, někdo šíleně zvonil, tak šla maminka otevřít, a tam bylo – já jsem původně říkala deset chlapů, ale jak jsem teď četla ten rozsudek, tak jich bylo dvanáct – přiběhli, že dědu jako odvedou. Já jsem byla malinká, čtyřletá, tak co jsem mohla dělat, tak [jsem volala]: ,Já Rudlu nedám, já Rudlu nedám!‘ Chytla jsem ho okolo krku a že ho jako nedám. A ten jeden estébák maminku se mnou odstrčil a řekl: ,Konec divadla, a jdeme.‘ Děda že by se teda oblékl: ,Ne, takhle pojďte v županu, my vám oblečení dáme.‘ No a dědu odvedli a zůstalo jich tam asi osm deset a hlídali. To byl dvojdomek, dvojvilka. Jedna půlka byla babiččiny sestry a druhá byla babičky a dědy. No, a protože jsme měli ten telefon, jak jsem říkala, tak jsme museli všechny shánět. A tady jsme měli výhodu, že když někdo volal pro tu tetu Zelenkovou, tak my jsme klepali na zeď a ona přišla k telefonu, a když to bylo pro ty její dcery, tak to ještě bylo další [klepání], nějaký takovýhle hesla. No a ta jedna dcera si přišla k nám vypůjčit elektrickou žehličku, protože se chystala do nějakých tanečních nebo co. No ale protože tam byli ti tajní, tak už ji nepustili, už tam byla zavřená s náma. A tetě se to už zdálo dlouho, jako že nejde, tak klepala na zeď, aby už šla domů. A teď oni zbystřili, ti tajní. A: ,Co to je a kdo to klepe? To je nějaký heslo…‘ A už začali zase pátrat. Maminka říkala: ,Né, to si tady s tetou klepeme, aby šla dcera domů.‘ – ,Tak odklepejte.‘ Tak maminka odklepala, ale dcera tam musela zůstat nadále. Za chvilku zase teta klepala, a zase nic. Tak přišla ta mladší holka pro ni, no a zase byla v pasti. Nakonec přišla teta a zůstali tam všichni až do rána, s těma tajnejma. Nesměl se nikdo pohnout, když chtěl někdo na záchod, tak musel nechat otevřený dveře. Prostě, úplně jako by byli blázni.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.11.2024

    (audio)
    délka: 01:10:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 18.11.2024

    (audio)
    délka: 26:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bojím se, aby nebyla válka, lidé jsou na sebe zlí

Jana Mičánková, roz. Vovsová
Jana Mičánková, roz. Vovsová
zdroj: Archív pamětnice

Jana Mičánková se narodila 26. ledna 1946 v Praze-Břevnově manželům Jiřímu a Blaženě Vovsovým. Po únorovém převratu v roce 1948 se dobře situovaná rodina stala třídním nepřítelem. Milovaný dědeček a partner při dětských hrách Rudolf Fendrych byl zatčen, obviněn ze spolupráce s cizími zpravodajskými orgány a po roce vyšetřování uznán vinným trestným činem velezrady. Deset let žaláře, ke kterým byl odsouzen, si však už neodseděl. Vyšetřovací metody mu způsobily zranění, jimž měsíc po vynesení rozsudku podlehl. Plně rehabilitován byl počátkem roku 1968. Cejch reakcionářské rodiny pamětnici znemožnil naplnit dětský sen a stát se zdravotní sestrou. Vyučila se prodavačkou obuvi, avšak její profesní kariéra byla spjata především s prací v pražském Dopravním podniku a České spořitelně. V roce 1963 vstoupila do manželství, z něhož vzešly dvě dcery. Ve vypjatých dnech po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byla vedením Dopravního podniku povolána do ulic, aby zmírňovala napětí mezi lidmi. Sametovou revoluci a následné společenské změny vítala s velkou radostí, ale nikdy se nezbavila strachu, který ji provází od dědečkova zatčení. V roce 2024 žila v Praze.