Jana Mičánková

„Kdybych byla zticha... já jsem ale byla hodně výřečná. A když se paní učitelka v první třídě ptala, ať každej řekneme, kdo jsme, jak se jmenujeme a kde bydlíme, tak já jsem řekla, že se jmenuju Janička Vovsová, bydlím v Břevnově a máme vilu, ale tu už nemáme, protože nám ji komunisti sebrali, a už jsem se rozpovídala. A paní učitelka mi hned dala obálku, když jsme šli domů, aby maminka přišla. Tak maminka tam přišla. A to byla docela dobrá učitelka, protože řekla mamince: ,Já nevím, koho v té třídě mám, ona nemůže takhle mluvit.‘ No a tak jsem byla poučená. A zase jsem teda byla druhý extrém, že jsem se snažila být komunistická. Tak jsem třeba, když jsem šla koupit cigarety do trafiky, tak abych ukázala, že jsem komunistická, no tak jsem říkala: ,Rudý právo, největší a nejčtenější‘ – pro nic za nic, jenom aby v tý trafice věděli, že já tím zachráním rodinu.“

„Jednoho dne se děda koupal, někdo šíleně zvonil, tak šla maminka otevřít, a tam bylo – já jsem původně říkala deset chlapů, ale jak jsem teď četla ten rozsudek, tak jich bylo dvanáct – přiběhli, že dědu jako odvedou. Já jsem byla malinká, čtyřletá, tak co jsem mohla dělat, tak [jsem volala]: ,Já Rudlu nedám, já Rudlu nedám!‘ Chytla jsem ho okolo krku a že ho jako nedám. A ten jeden estébák maminku se mnou odstrčil a řekl: ,Konec divadla, a jdeme.‘ Děda že by se teda oblékl: ,Ne, takhle pojďte v županu, my vám oblečení dáme.‘ No a dědu odvedli a zůstalo jich tam asi osm deset a hlídali. To byl dvojdomek, dvojvilka. Jedna půlka byla babiččiny sestry a druhá byla babičky a dědy. No, a protože jsme měli ten telefon, jak jsem říkala, tak jsme museli všechny shánět. A tady jsme měli výhodu, že když někdo volal pro tu tetu Zelenkovou, tak my jsme klepali na zeď a ona přišla k telefonu, a když to bylo pro ty její dcery, tak to ještě bylo další [klepání], nějaký takovýhle hesla. No a ta jedna dcera si přišla k nám vypůjčit elektrickou žehličku, protože se chystala do nějakých tanečních nebo co. No ale protože tam byli ti tajní, tak už ji nepustili, už tam byla zavřená s náma. A tetě se to už zdálo dlouho, jako že nejde, tak klepala na zeď, aby už šla domů. A teď oni zbystřili, ti tajní. A: ,Co to je a kdo to klepe? To je nějaký heslo…‘ A už začali zase pátrat. Maminka říkala: ,Né, to si tady s tetou klepeme, aby šla dcera domů.‘ – ,Tak odklepejte.‘ Tak maminka odklepala, ale dcera tam musela zůstat nadále. Za chvilku zase teta klepala, a zase nic. Tak přišla ta mladší holka pro ni, no a zase byla v pasti. Nakonec přišla teta a zůstali tam všichni až do rána, s těma tajnejma. Nesměl se nikdo pohnout, když chtěl někdo na záchod, tak musel nechat otevřený dveře. Prostě, úplně jako by byli blázni.“