Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Mičánková (* 1946)

• narozena 26. ledna 1946 v Praze-Břevnově

• v roce 1950 dědeček pamětnice Rudolf Fendrych odsouzen za velezradu

• pro svůj rodinný původ nebyla přijata ke studiu na střední škole, vyučila se prodavačkou obuvi

• v roce 1963 založila rodinu

• profesní kariéru spojila s pražským Dopravním podnikem a Českou spořitelnou

• v srpnových dnech roku 1968 působila mezi lidmi v pražských ulicích

• listopadové události 1989 vítala a radostí i obavami

• v roce 2024 žila v Praze na Petřinách

Příběh Jany Mičánkové se začíná psát krátce po válce v milující, dobře situované břevnovské rodině. Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Po nástupu komunistické moci byl její milovaný dědeček zatčen a umučen a členové rodiny získali cejch třídního nepřítele. Trauma „ukradeného“ dědečka provází pamětnici celým životem.

Jana Mičánková se narodila 26. ledna 1946 v Praze-Břevnově manželům Jiřímu a Blaženě Vovsovým. Maminka byla dcerou ministerského rady Rudolfa Fendrycha a jeho ženy Marie, rozené Melicharové. Vystudovala školu pro ženská povolání, obor vychovatelství, a pracovala nejprve v mateřské škole a později jako úřednice v pojišťovně. Tatínek pocházel z významné rodiny pražských varhaníků, kteří působili na mnoha pražských kůrech. Jeho otec, dědeček pamětnice, Jan Voves byl skladatelem chrámové hudby a ředitelem kůru v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově. Tatínek byl absolventem arcibiskupského gymnázia a zastával pozici prokuristy ve speditérské společnosti. Po svých předcích zdědil velkou lásku k hudbě, které se oddával ve volném čase. 

Jsem dítětem lásky

S maminkou se tatínek seznámil při jedné ze svých muzikantských produkcí a jejich vztah jim proslunil temné období protektorátu. Během Pražského povstání, když o sobě mladý pár neměl dlouho žádné zprávy, se tatínek vydal za svou milou pěšky do Břevnova a jejich šťastné setkání se má za den, kdy byla pamětnice počata.  Narychlo uspořádaná, ale velkolepá svatba se konala na Strahově v srpnu roku 1945.
Narození prvního vnoučete bylo prarodiči radostně očekáváno. Pamětnice vzpomíná, že dědeček Voves si v hračkářství na Strahově zamluvil kočárek a houpacího koně. „Nevím, co to bude, ale jedno si vezmu určitě,“ ujišťoval tehdy prodavače. Radost ze své první vnučky si však neužil, protože zemřel dva měsíce před jejím narozením. 

Mladá rodina našla svůj domov u rodičů z matčiny strany, v moderně vybaveném břevnovském dvojdomu s velkou zahradou. „V domě byl i telefon, jediný v blízkém okolí, který s oblibou využívali mnozí sousedé.“ Doma bylo vždy hodně veselo, hrálo se, zpívalo a oblíbeným partnerem při hrách milované vnučky byl dědeček Fendrych, kterého mohla oslovovat „můj Rudla“. Do rodinných rituálů patřila sobotní návštěva hřbitova, večerní posezení u dědečkovy sestry v Liboci a nedělní bohoslužba. „Děda byl lidskej a společenskej. Když potkal nějakýho nuzáka, pozval ho na Štědrý den domů. To mu nedělalo žádné problémy. Potřebným dával i na potkání,“ vzpomíná na svého dědečka Jana Mičánková.

Já Rudlu nedám!

Na podzim roku 1945 byl dědeček Rudolf Fendrych Očistnou komisí pro veřejné zaměstnance obviněn, že se během protektorátu „stýkal více, než bylo za potřebí, s německými úředníky, konal pro ně služby nesouvisející s jeho úřední činností, čímž porušil věrnost proti národu českému a prohřešil se proti národní cti“ a že mu byla udělena Svatováclavská orlice. Všech obvinění byl zproštěn po dlouhém roce vyšetřování usnesením Trestní nalézací komise ÚNV v listopadu 1946. Zásadní zlom v životě rodiny však přišel po komunistickém převratu roku 1948, kdy se dobře situovaná rodina stala „ze dne na den“ nepřítelem pracujícího lidu. 

Celoživotní traumatickou vzpomínkou se pro pamětnici stal večer 13. února 1949, kdy si pro dědečka přišla Státní bezpečnost. „Jednoho dne se děda koupal, někdo šíleně zvonil, tak šla maminka otevřít a tam bylo dvanáct chlapů… Přiběhli, že dědu jako odvedou. Já jsem byla malinká, čtyřletá, tak co jsem mohla dělat, tak jsem volala: ,Já Rudlu nedám, já Rudlu nedám!‘ Chytla jsem ho okolo krku a že ho jako nedám. A ten jeden estébák maminku se mnou odstrčil a řekl: ,Konec divadla, a jdeme.‘“

Podnětem pro jeho zatčení bylo, že se v letech 1947 a 1948 setkal a jednou poskytl nocleh Karlu Neuserovi, jehož znal ze svého působení na ministerstvu, a tuto skutečnost neohlásil bezpečnostním orgánům. Neuser byl problematickou osobou, byl již trestně stíhaný a své potíže chtěl řešit útěkem do Německa. Toho Státní bezpečnost využila a Rudolfa Fendrycha obvinila z ukrývání cizích zpravodajských orgánů, podávání zpráv CIC a neoznámení uprchlíků z ciziny zpět do ČSR bezpečnostním orgánům.

Nejvyšší soud ho dne 26. května 1950 uznal vinným trestným činem velezrady a uložil mu trest odnětí svobody v trvání deseti let, trest ztráty majetku a zbavení občanských práv. Znění rozsudku si však dědeček nikdy nevyslechl. V tom čase totiž ležel v nemocnici po operaci zranění způsobených brutálním vyšetřováním, na která 21. června 1950 zemřel. Plně rehabilitován byl díky úsilí svého syna Rudolfa počátkem roku 1968.  

Zavřel oči a hrál

Kádrově nevyhovující personou se stal i tatínek. Nejenže se přiženil do „reakcionářské rodiny“, ale sám byl absolventem arcibiskupského gymnázia a synem strahovského regenschoriho. S tímto profilem nastoupil na dělnickou pozici pražské Pragovky, která pro něj byla opravdovým očistcem. „Byl založen muzikálně, a když ho postavili k soustruhu a měl něco udělat, tak to byla katastrofa,“ popisuje tatínkovo trápení pamětnice. Navíc maminka byla dlouhodobě nemocná, a veškeré finanční zajištění rodiny tak leželo na tatínkovi. Později, v rámci akce „Pomozte dělníkům studovat“, se mu podařilo dálkově vystudovat obor operní režie a dramaturgie na AMU. K uplatnění v oboru mu však nepomohl ani červený diplom a zůstával dále u soustruhu. „Když se vrátil z té fabriky, unavenej, utahanej, jak duševně, tak fyzicky, tak si sedl k pianu, zavřel oči a hrál.“

Další těžkou zkouškou pro rodinu byla v roce 1951 ztráta bratra Jaroslava, jenž se narodil jako mrtvý. Jeho smrt způsobila nehoda, k níž došlo pár dní před plánovaným porodem, když se maminka na ulici vyhýbala skupině rozjařených svazáků, uklouzla jí noha a spadla břichem na zem. Přes všechny rány osudu prožívala pamětnice a její o šest let mladší sestra Stanislava šťastné dětství. „Maminka byla vynikající, hrála si s náma, učila nás a my jsme se od ní naučily plno věcí. A zpívaly jsme s ní, prostě bezvadná máma!“

Máme vilu, ale tu už nemáme

Naopak školní léta byla pro pamětnici časem trápení. „Já jsem byla hodně výřečná. A když se paní učitelka v první třídě ptala, ať každej řekneme, kdo jsme, jak se jmenujeme a kde bydlíme, tak já jsem řekla, že se jmenuju Janička Vovsová, bydlím v Břevnově a máme vilu, ale tu už nemáme, protože nám ji komunisti sebrali…“ Díky moudré paní učitelce se výrok upřímné prvňačky přešel bez povšimnutí, ale od té doby, „když rodiče mluvili o politice, jsme my dvě musely ven a byly jsme vychovávány, že ,doma je doma, a venku je venku‘“.

Jako školačka se snažila začlenit mezi ostatní děti a proti vůli své maminky se přihlásila do Pionýra. Ideologicky uvědomělý soudruh učitel však při uvazování pionýrských šátků pamětnici záměrně postavil na konec řady, a tak se stalo, že pro dceru reakcionáře „náhodou“ šátek nezbyl. Pro malou holku to bylo veliké zklamání... Zle se ke své žačce škola zachovala také o několik let později, když její touhu stát se zdravotní sestrou znemožnil nepříznivý posudek soudružky ředitelky. Vyučila se prodavačkou obuvi. „To se mi ale nelíbilo, a tak jsem dělala všechno možný. Byla jsem řidičkou tramvají, potom revizorkou Dopravního podniku a nakonec jsem skončila ve spořitelně.“

Běžte si se slečnou odpočinout

Mladou moderní dívku bavila především muzika, „ale taková, kterou nemusel táta“, vzpomíná dnes Jana Mičánková s pochopením. Ráda tancovala džajv, charleston a rokenrol, za který byla jednou vykázána z parketu. „Tancovali jsme a přišel pořadatel, poklepal klukovi na rameno a říká: ,Běžte si se slečnou odpočinout.‘ Tak jsme museli odejít z parketu.“ Dnes pamětnice lituje, že promarnila příležitost naučit se hře na piano. „Já jsem chodila k nějaké cizí paní profesorce, ale to bylo zbytečný, já jsem tam chodit nechtěla, bylo mi líto, že jsem jí musela dát 10 Kčs za hodinu a já jsem za to mohla mít zmrzlinu.“

V tanečních poznala svého prvního manžela, Petra Guttenbergera, s nímž v roce 1963 vstoupila do manželství, z něhož vzešly dcery Eva a Dana. Těžkou ztrátou pro celou rodinu byla v roce 1967 smrt milované maminky, která zemřela v pouhých třiačtyřiceti letech na rakovinu. Štěstí se na tatínka usmálo na sklonku šedesátých let, když po letech trápení v Pragovce získal místo kulturního referenta v Mariánských Lázních, kam se přestěhoval a kde byl velmi spokojený. 

Jako by byla válka

„To je hrozný, ty letadla tady nad náma lítají, jako by byla válka,“ stěžovala si ráno 21. srpna roku 1968 babička Vovsová. Invazi armád Varšavské smlouvy pamětnice prožívala s velkými obavami, trauma z dědečkova zatčení zůstávalo stále velmi silné. V nejčernějších myšlenkách zvažovala, zda by nebylo lépe i s dětmi odejít ze světa… „Ale nakonec to nedopadlo tak katastrofálně, jak jsem čekala.“ Manžel se v prvních dnech okupace zapojil do matení okupantů záměnou směrových cedulí a pamětnice, toho času revizorka Dopravního podniku, byla v následujících dnech povolána do ulic s instrukcí „lidi uklidňovat, a vysvětlovat jim, aby nevstupovali do zbytečných konfliktů s okupačními vojáky“.

K prvním dnům srpnové invaze se váže také její vzpomínka na podnikavost malého bratrance Martina. Martin Fendrych, tehdy jedenáctiletý kluk, uzavřel se sovětskými vojáky tábořícími v Tomanově ulici dohodu, že když jim přinese chleba, dají mu za něj samopal. Podnikavý bratranec byl však doma přistižen mámou, musel s pravdou ven a z obchodu nebylo nic. „Dostal pár pohlavků, nedostal chleba a přišel o samopal.“ 

Od té doby to pořád ve mně je

V roce 1978 se pamětnice provdala za Miloše Mičánka. Manžel byl dlouhá léta komunistou, ale po srpnové okupaci se ocitl u strany v nemilosti a měl velký problém sehnat zaměstnání. „Já jsem mu furt říkala, že je bolševik, to jsem si neodpustila,“ dodává Jana Mičánková s úsměvem. Sametovou revoluci prožívali s radostí a její průběh sledovali doma u televize. „Manžel byl po operaci oka, chtěl tam jít, ale já jsem mu to rozmluvila.“ 

Přestože od dědečkova zatčení a umučení uběhlo mnoho let, prožité trauma ovlivňuje život pamětnice stále. „To bylo hrozný a od tý doby to pořád ve mně je, já se pořád bojím, všeho, všeho.“ 

„Máme víc svobody, ale že by lidé byli hodnější, to bych neřekla. Bojím se, aby nebyla válka, lidé jsou na sebe zlí. Obdivuji se lidem, kdo je statečnej, kdo se umí postavit, já jsem taková nebyla.“