„Židé nesměli mít domácí zvířata. Já jsem měla ptáčka, kanárka. A toho jsem taky musela odevzdat. Tenkrát mi bylo deset. Já si jako teď pamatuji, jak jsem tou klecí šla Prahou a odevzdala jsem ho nějakému pánovi v Haštalské ulici, který měl o něj zájem. Takže jsme ho neodevzdali na Gestapo, jak se mělo. A pořád jsem nemohla pochopit, proč ten ptáček je Žid, nebo proč hrozí nějaké nebezpečí Třetí říši od toho žlutého ptáčka, který tak krásně zpíval.“
„Cesta byla příšerná, byli jsme zaplombovaní. Měli jsme malé zamřížované okénko. Ti, co byli blíž, se mohli koukat, kudy jedeme. Dokonce si pamatuji, že jsme projížděli Kolínem a že všichni začali zpívat ‚Kolíne, Kolíne‘. A pořád koukali, jestli jedeme do Německa, nebo do Polska. A pak přišli na to, že jedeme do Polska, podle stanic. Cesta byla hrozná. Měli jsme s sebou jídlo, co jsme dostali, chleba a margarín. Hlad jsme tenkrát neměli. Nebyl tam záchod. Byl tam jeden kýbl s pitnou vodou a jeden místo záchodu. Myslím, že čas od času ho vylévali z toho okénka. Bylo tam padesát lidí. Všude byl sníh, jeli jsme takovou divnou krajinou. A najednou jsem pochopila, že se nevrátíme. Já jsem byla velice klidné dítě, a jak nás učili v Kinderheimu, že nemáme projevovat své city, že člověk musí být zdrženlivý a statečný, tak já jsem to opravdu přijala za své. Ale najednou na mě padla taková hrůza a já jsem začala úplně hystericky křičet a plakat. Moje rodiče se hrozně lekli, protože já jsem nikdy nic takového nedělala. A tenkrát jsem pochopila, že jsme prohráli.“
„Velice dobře si pamatuji, že jsme tam hráli o Ctiradovi a Šárce. Nevím, kdo to napsal, ale vím, že to mělo velký úspěch. Dokonce to bylo rýmované, jako básničky. Hrála jsem Šárku, která byla přivázaná k nějakému sloupu. A pak tam byl Ctirad. To jsme hráli několikrát. Koukaly na to asi zase jenom děti z toho bloku, protože nikdo jiný nepřišel. A taky tam zpíval nějaký sbor, zpíval latinsky ‚Domine Deus‘. SS-áci si to přišli poslechnout a zeptali se Fredyho, co to zpívají. Fredy s nimi mluvil německy, on uměl německy líp než česky, česky moc neuměl. A on řekl, že zpívají: ‚Bože, dej nám chléb a mír.‘ Načež
SS-ák řekl: ‚Vždyť to mají.‘ A Fredy řekl ‚A proto to zpívají.‘“
„Já jsem neměla boty a zůstala jsem v táboře, a když všechny práceschopný odešly do práce, tak nás seřadili, že nás povezou zpátky do tábora, to znamená do plynu. A to byl konec listopadu, to bylo 28. nebo 29. listopadu, ležel sníh a byla zima. A my jsme šly hrozně dlouho na nádraží, a když jsme přišly k nádraží, tak se ukázalo, že žádné nádraží už není, že všechno je rozbombardovaný a že Rudá armáda je velice blízko, což jsme slyšely. Už bylo slyšet dunění. Takže nám řekli, abychom šly zpátky, a zase jsme šly hodně hodin do tábora. Když jsme tam přišly, tak všichni se hrozně divili, že jsme ještě naživu, mysleli, že už jsme dávno zaplynovaný. Ale to se tentokrát zase nepovedlo, ale jelikož jsem šla bosa a byl sníh, tak mi hrozně omrzly nohy. Měla jsem je úplně černé a hnisavé.“
„To bylo v roce 53, to už jsem študovala, no, to byla katastrofa. Protože ten můj adoptivní otec taky byl lékař, tak hrozně se báli, opravdu to vypadalo na to, že ty Židy mají vyvézt někam do Birobidžanu, to je na čínskou hranici. Jako zachránit je před národem, kterej se na ně zlobí kvůli tomu, že zabili tolik těch osobností komunistickejch, ale to všechno bylo vymyšlený. Ale tím, že umřel Stalin včas, v březnu 53, tím to bylo všechno ukončeno. Ale tenkrát jsme si nemysleli, že Stalin… My jsme si mysleli, že se to všechno dělá někde na místech a že Stalin o tom neví.
„Němci utekli a my jsme zůstaly v táboře, dvě dívky jako já starý a jejich maminky. Jinak tam byly Litevky a Maďarky. Ty, co byly čilejší, někde našly nějaký brambory a vařily je na takových kamínkách a některý šly do vesnice žebrat. To byla polská vesnice a ti Poláci jim tam dávali chleba, a myslím dokonce některé pozvali do kuchyně a dávali jim tam nějaký jídlo. Ale já jsem chodit nemohla, ležela jsem v tom bloku, jedla jsem, kdo mi co dal, nebo vůbec nic, ale asi 21. ledna se otevřely dveře našeho bloku, to už byly dřevěný takový stany, a tam stál mladej člověk v uniformě rudoarmějce. Rusky nás pozdravil, řekl: „Zdrávstvujtě.“ My jsme nepochopily, co je to zač, ale pochopily jsme, že jsme svobodný.“
„(Židé) museli nosit žlutou Davidovu hvězdu a to bylo od roku 1941. Ta hvězda musela být pevně přišitá na oblečení, a když člověk například měl kabát a pod kabátem šaty, tak tam musela bejt dvakrát. Což, bych řekla, je docela zajímavý, že když někdo potřeboval těch hvězd víc, tak si je musel koupit. A prodávaly se, myslím, na židovské obci, protože když někdo měl několik těch oblečení, tak aby se pořád nemusely ty hvězdy přešívat.“
„A já jsem si řekla, že půjdu študovat slavistiku, protože jsem pořád doufala, že se ještě někdy dostanu do Prahy. Ovšem byl rok 50 a univerzita nebrala Židy, především na tyhlety fakulty, kde, jak říkali, potřebují také ty pracovníky na diplomatické mise a Židy tam jako nepotřebujou, protože nejsou důvěryhodný. Takže jsem se nedostala na fakultu, kam jsem chtěla, dokonce jsem napsala dopis Stalinovi. Jsem si myslela, že se stala nějaká chyba, že já se tak dobře učím, a že mě nevzali. A dokonce za půl roku jsem dostala odpověď, z kanceláře teda, že bylo moc lidí na tu fakultu, a proto se tam všichni nedostali.“
„V Moskvě, kde jsme neměli ani jízdenku, ani povolení, který taky bylo potřeba, se náhodou ukázalo, že jede zase nějakej nákladní vlak, kam se může bez jízdenky a bez povolení. A tak jsme s tou rodinou, ani nevím, jak se jmenovali, tam vlezli a čtyřiadvacet hodin jsme jeli z Moskvy do Leningradu. Stačila jsem poslat telegram, ale ten nikdy nedošel. Takže nikdo na mě nečekal. Vystoupila jsem 31. srpna 45, pršelo, bylo takový divný počasí, tak jsem si myslela: Co tady dělám? Proč jsem vlastně tady? Ale ten hodnej pán, kterej mě přivez, mě doprovodil podle adresy, kterou jsem měla, a tam jako taky se moc divili, protože nedostali žádnou zprávu. Řekla jsem, že jsem jako ze Syzraně, a přijali mě, bych řekla, velice vlídně, velice srdečně, ale tam měli taky své starosti.“
Rusky nás pozdravil: Zdravstvujtě! A my jsme pochopily, že jsme svobodné
Evelina Merová se narodila 25. prosince roku 1930. Původní jméno jejího otce bylo Löwy, změnil si je však na jméno Landa, a tak byla dívka známá jako Eva Landová. V roce 1939, když chodila do druhé třídy obecné školy U Studánky, začala poprvé silněji vnímat své židovské kořeny. Stalo se tak v souvislosti s nacistickou okupací Československa. Její život se začal postupně měnit. V platnost byly uváděny protižidovské zákony, a tak Evelina nesměla chodit do školy, na hřiště a s rodinou se přestěhovali do společného bytu s dalšími třemi židovskými rodinami. První ztrátou pro ni bylo, když podle vyhlášky všichni museli odevzdat domácí zvířata a ona tak ztratila svého kanárka. 28. června 1942 byla se svými rodiči povolána do transportu do terezínského ghetta. Dostala se tam do kinderheimu L 410, do pokoje číslo 28. V prosinci 1943 byla rovnou z nemocničního lůžka (onemocněla encefalitidou) povolána do nového transportu. Tentokrát mířil do Osvětimi a byl to jeden ze tří transportů, které nebyly hned na rampě podrobeny selekci, ale byly poslány do rodinného tábora BIIb. Vězni měli u svého transportu napsáno, že v táboře setrvají šest měsíců, a pak „SB Sonderbehandlung“ (zvláštní zacházení), což znamenalo, že budou zplynováni. V Osvětimi zemřel na plicní tuberkulózu Evelinin otec. Evelina s maminkou prošly selekcí a šly na práci. Do Osvětimi už se nevrátily. Musely kopat zákopy. V listopadu 1944 maminka zemřela hlady a vyčerpáním, a Evelina tak zůstala sama. Neměla již tou dobou boty a na nohou měla silné omrzliny. Měla být proto transportována do plynové komory, po vyčerpávajícím pochodu smrti však zjistili, že nádraží již neexistuje, a tak se vrátili zpět do tábora. Evelina byla upoutána na lůžko a hrozila jí amputace nohou. Na konci ledna 1945 němečtí velitelé narychlo tábor opustili. Vězně se pokoušeli zabít fenolovými injekcemi a ranami pažbou do hlavy, nicméně část z nich přežila. Ženy nalezli rudoarmějci a vzali je s sebou do vojenského lazaretu. Nakonec je přesouvali sanitním vlakem tak dlouho, až s nimi doputovali do města Syzraň v Povolží. Ve vlaku potkala Evelina židovského dětského lékaře Mera, který ji přesvědčil, aby se nechala adoptovat. Další část svého života tak Evelina strávila v Leningradě (dnes Sankt Petěrburg). Vystudovala germanistiku, vdala se a má dvě děti. V roce 1985 zemřel její manžel a poté, co v roce 1995 odešla do důchodu, se dočkala vytouženého návratu do své vlasti. Její syn, který ze SSSR emigroval, žije ve Frankfurtu nad Mohanem, dcera v Sankt Petěrburgu. Evelina Merová zemřela 8. února roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!