Evelina Merová

„Cesta byla příšerná, byli jsme zaplombovaní. Měli jsme malé zamřížované okénko. Ti, co byli blíž, se mohli koukat, kudy jedeme. Dokonce si pamatuji, že jsme projížděli Kolínem a že všichni začali zpívat ‚Kolíne, Kolíne‘. A pořád koukali, jestli jedeme do Německa, nebo do Polska. A pak přišli na to, že jedeme do Polska, podle stanic. Cesta byla hrozná. Měli jsme s sebou jídlo, co jsme dostali, chleba a margarín. Hlad jsme tenkrát neměli. Nebyl tam záchod. Byl tam jeden kýbl s pitnou vodou a jeden místo záchodu. Myslím, že čas od času ho vylévali z toho okénka. Bylo tam padesát lidí. Všude byl sníh, jeli jsme takovou divnou krajinou. A najednou jsem pochopila, že se nevrátíme. Já jsem byla velice klidné dítě, a jak nás učili v Kinderheimu, že nemáme projevovat své city, že člověk musí být zdrženlivý a statečný, tak já jsem to opravdu přijala za své. Ale najednou na mě padla taková hrůza a já jsem začala úplně hystericky křičet a plakat. Moje rodiče se hrozně lekli, protože já jsem nikdy nic takového nedělala. A tenkrát jsem pochopila, že jsme prohráli.“

„Velice dobře si pamatuji, že jsme tam hráli o Ctiradovi a Šárce. Nevím, kdo to napsal, ale vím, že to mělo velký úspěch. Dokonce to bylo rýmované, jako básničky. Hrála jsem Šárku, která byla přivázaná k nějakému sloupu. A pak tam byl Ctirad. To jsme hráli několikrát. Koukaly na to asi zase jenom děti z toho bloku, protože nikdo jiný nepřišel. A taky tam zpíval nějaký sbor, zpíval latinsky ‚Domine Deus‘. SS-áci si to přišli poslechnout a zeptali se Fredyho, co to zpívají. Fredy s nimi mluvil německy, on uměl německy líp než česky, česky moc neuměl. A on řekl, že zpívají: ‚Bože, dej nám chléb a mír.‘ Načež SS-ák řekl: ‚Vždyť to mají.‘ A Fredy řekl ‚A proto to zpívají.‘“

„Já jsem neměla boty a zůstala jsem v táboře, a když všechny práceschopný odešly do práce, tak nás seřadili, že nás povezou zpátky do tábora, to znamená do plynu. A to byl konec listopadu, to bylo 28. nebo 29. listopadu, ležel sníh a byla zima. A my jsme šly hrozně dlouho na nádraží, a když jsme přišly k nádraží, tak se ukázalo, že žádné nádraží už není, že všechno je rozbombardovaný a že Rudá armáda je velice blízko, což jsme slyšely. Už bylo slyšet dunění. Takže nám řekli, abychom šly zpátky, a zase jsme šly hodně hodin do tábora. Když jsme tam přišly, tak všichni se hrozně divili, že jsme ještě naživu, mysleli, že už jsme dávno zaplynovaný. Ale to se tentokrát zase nepovedlo, ale jelikož jsem šla bosa a byl sníh, tak mi hrozně omrzly nohy. Měla jsem je úplně černé a hnisavé.“

„To bylo v roce 53, to už jsem študovala, no, to byla katastrofa. Protože ten můj adoptivní otec taky byl lékař, tak hrozně se báli, opravdu to vypadalo na to, že ty Židy mají vyvézt někam do Birobidžanu, to je na čínskou hranici. Jako zachránit je před národem, kterej se na ně zlobí kvůli tomu, že zabili tolik těch osobností komunistickejch, ale to všechno bylo vymyšlený. Ale tím, že umřel Stalin včas, v březnu 53, tím to bylo všechno ukončeno. Ale tenkrát jsme si nemysleli, že Stalin… My jsme si mysleli, že se to všechno dělá někde na místech a že Stalin o tom neví.

„Němci utekli a my jsme zůstaly v táboře, dvě dívky jako já starý a jejich maminky. Jinak tam byly Litevky a Maďarky. Ty, co byly čilejší, někde našly nějaký brambory a vařily je na takových kamínkách a některý šly do vesnice žebrat. To byla polská vesnice a ti Poláci jim tam dávali chleba, a myslím dokonce některé pozvali do kuchyně a dávali jim tam nějaký jídlo. Ale já jsem chodit nemohla, ležela jsem v tom bloku, jedla jsem, kdo mi co dal, nebo vůbec nic, ale asi 21. ledna se otevřely dveře našeho bloku, to už byly dřevěný takový stany, a tam stál mladej člověk v uniformě rudoarmějce. Rusky nás pozdravil, řekl: „Zdrávstvujtě.“ My jsme nepochopily, co je to zač, ale pochopily jsme, že jsme svobodný.“

„(Židé) museli nosit žlutou Davidovu hvězdu a to bylo od roku 1941. Ta hvězda musela být pevně přišitá na oblečení, a když člověk například měl kabát a pod kabátem šaty, tak tam musela bejt dvakrát. Což, bych řekla, je docela zajímavý, že když někdo potřeboval těch hvězd víc, tak si je musel koupit. A prodávaly se, myslím, na židovské obci, protože když někdo měl několik těch oblečení, tak aby se pořád nemusely ty hvězdy přešívat.“

„A já jsem si řekla, že půjdu študovat slavistiku, protože jsem pořád doufala, že se ještě někdy dostanu do Prahy. Ovšem byl rok 50 a univerzita nebrala Židy, především na tyhlety fakulty, kde, jak říkali, potřebují také ty pracovníky na diplomatické mise a Židy tam jako nepotřebujou, protože nejsou důvěryhodný. Takže jsem se nedostala na fakultu, kam jsem chtěla, dokonce jsem napsala dopis Stalinovi. Jsem si myslela, že se stala nějaká chyba, že já se tak dobře učím, a že mě nevzali. A dokonce za půl roku jsem dostala odpověď, z kanceláře teda, že bylo moc lidí na tu fakultu, a proto se tam všichni nedostali.“

„V Moskvě, kde jsme neměli ani jízdenku, ani povolení, který taky bylo potřeba, se náhodou ukázalo, že jede zase nějakej nákladní vlak, kam se může bez jízdenky a bez povolení. A tak jsme s tou rodinou, ani nevím, jak se jmenovali, tam vlezli a čtyřiadvacet hodin jsme jeli z Moskvy do Leningradu. Stačila jsem poslat telegram, ale ten nikdy nedošel. Takže nikdo na mě nečekal. Vystoupila jsem 31. srpna 45, pršelo, bylo takový divný počasí, tak jsem si myslela: Co tady dělám? Proč jsem vlastně tady? Ale ten hodnej pán, kterej mě přivez, mě doprovodil podle adresy, kterou jsem měla, a tam jako taky se moc divili, protože nedostali žádnou zprávu. Řekla jsem, že jsem jako ze Syzraně, a přijali mě, bych řekla, velice vlídně, velice srdečně, ale tam měli taky své starosti.“