Emilie Slavomíra Měřičková

„‚Shromážděte se v jedné místnosti a přineste ilegální tiskoviny!‘ Tak jsem říkala: ‚My žádné ilegální tiskoviny nemáme. My máme dovoleno si tisknout breviář a to se také děje, ale žádné ilegální tiskoviny nemáme.‘ - ‚No, tak se shromážděte.‘ Tak jsme se shromáždily, říkaly jsme tomu kulturní místnost, kde ještě také byly dvě válendy, když přišla nějaká návštěva, aby měla kde přespat. No tak samozřejmě hned jsme měly přerušený kontakt s venkem. Právě že pan vedoucí byl v kanceláři a jeho manželka pracovala v nějakém pohostinství u těch prunéřovských elektráren a že lidé v tom pohostinství se zastavovali a říkali: ‚Co se to děje v klášteře? Tam je tolik SNB nebo Veřejná bezpečnost, jak tam měli tolik aut.‘ No, a tak ona volala manželovi do kanceláře a: ‚Co chtěla?‘ - hned se ptali ti hlídači. ‚No, že manželka se ptá, co se tady děje, že je tady několik aut.‘ Okamžitě jsme měly přerušený styk se světem. No a tak zase v té místnosti, kromě co sestřičky ležely, tak samozřejmě ležely, nemocné. Že máme vydat ty tiskopisy, tiskoviny, tak jsme tvrdily, že nic nemáme. ‚No když teda, tak budeme dělat prohlídku.‘ Tak jsme ale říkaly: ‚Prosíme vás, abyste nechodili sami. My u toho chceme být.‘ Tak jsme udělaly, myslím, tři skupinky, dvě sestry a dva ti chlapi, protože jsme věděly, že ledaskde by podhodili buď tiskoviny, nebo zbraň, a teď už byl proces, už bylo vyslýchání a věznění. No a tak co bylo první, tak oni začali otevírat samozřejmě skříně, šuplíky, dokonce se dívali pod postele, za skříně. A začali vyhazovat knihy. My jsme v kostele měly jenom knihy té doby, která právě probíhala během liturgického roku, protože to byly knihy na kancelářském papíru tisknuté, a to jsme všecko nemohly mít v kostele, takže ty, které jsme v té liturgické době nepotřebovaly, měly jsme u sebe na pokoji. A tak jsme říkaly: ‚Prosím vás, ale to nám neberte, o tom jsme hovořily, že Praha o tom ví.‘ - ‚No, já se zeptám.‘ Odskočil: ‚Bereme, všecko bereme!‘ I sebemenší lísteček na stroji nebo na cyklostylu brali. Vzali nám, i mně vzali knížku, kterou jsem dostala na cyklostylu v noviciátě. A auta to odvážela, protože když nás tam bylo přes devadesát sester, tak to bylo knih!“

„Takže toho 27. září po půlnoci byla sloužena poslední mše svatá v naší kapli v Bojkovicích a my jsme nasedaly do autobusu, oni nám řekli, že si nemáme nic brát, jenom naše osobní věci, že je tam všecko připraveno, že jedeme do Bohosudova. Ale my jsme moc tomu nedůvěřovaly, protože v té době se hodně mluvilo, že v Rusku vyvážejí řeholní sestry na Sibiř, takže jsme vlastně neměly jistotu, kam to jedeme nebo nepojedeme.“

"Tak jsem nastoupila do odborné školy pro ženská povolání. Začal u mě hlubší vztah k Bohu. Byla jsem ve druhém ročníku a život sester se mi zalíbil. Začala jsem uvažovat, že bych byla jednou z nich. Rodiče s tím ale nesouhlasili. O posledních prázdninách mě poslali do Bratislavy, kde jsme měli příbuznou tetu. Mysleli si, že přijdu na jiné myšlenky. Já jsem ale trvala na svém, že půjdu do kláštera. Tatínek nakonec řekl, že si mám dělat, co chci. Mrzelo mě to, doma jsem to milovala. Doma byla pohoda, měli jsme se rádi. Nevím, proč se tomu tak bránili, protože jsme byli věřící rodina. Modlili jsme se spolu třeba. Tak jsem se začala balit a šla jsem na vlak. Přijela jsem do Bojkovic, a tak jsem vstoupila k sestřičkám. Bylo to v únoru 1948, kdy vítězili komunisté."

"V roce 1981 komunisté měli ještě tolik síly a odvahy, že u nás v Kadani udělali velkou prohlídku. Bylo krátce po poledni, přiběhla za mnou sestřička a říkala mi, abych šla dolů, že je v klášteře hodně lidí. I psi jsou tady. Šla jsem dolů a všimla jsem si, že tam po klauzuře pobíhají už nějací muži. Ptala jsem se, co se děje. Vystoupila jedna žena, vypadala jako esesmanka, měla kožený kabát, upnuté kalhoty, vysoké boty, protože byl říjen. Řekla, abychom se [pozn. sestry] shromáždily. Pak nám sdělili, že máme vydat všechny ilegální tiskoviny. Řekla jsem, že žádné ilegální tiskoviny nemáme. Že sice máme cyklostyl, kde si tiskneme liturgii hodin, tedy breviář, ale to je s dovolením pražské charity. Ukázali nám nějaký papír a že udělají domovní prohlídku. Tak jsme řekly, že chceme, aby s nimi vždy šla nějaká sestra nebo dvě, protože už jsme věděly, že někde podstrčí nějaké zbraně nebo něco, a pak z toho dělají veliké soudy. Před klášterem stála auta Veřejné bezpečnosti. Těch knih, co odvezli, bylo hrozně moc. No mě také vyšetřovali, říkali, že mě tak přitlačí ke zdi, že budu mluvit jinak. Řekla jsem jim, že to neměli dělat, že jim to neprospěje. Že jsou tu samé starší sestry, které celý život těžce pracovaly a staraly se často o ty nejubožejší. A teď by na to stáří mohly v klidu žít, a ne aby s námi takto jednali. Takto s námi zacházeli. A ten jeden tak šeptem říkal, to jsem slyšela, říkal: 'Jak budu rád, až vypadnu z tohoto domu.' Tak přece se v něm něco hnulo."

"Ale v 1950 už jsem se dovídaly (pozn. řeholní sestry) nebo jsme věděly, že v dubnu vyvážejí komunisté řeholníky z klášterů. A tak naši představení mě poslali do Bojkovic na Uherskohradišťsku. Když tam komunisté zrušili školu, tak tam byli sirotci, batolata. Představení si říkali, že nás batolata zachrání, že se o ně budeme starat. Ale asi dva dny před 27. zářím 1950 jsem už byly (pozn. sestry) obklíčené. Sestřička šla na pole, ale už se musela vrátit a už jsme nesměly vycházet. V kapli nám přečetli, že jsem odtud odvolané, že dům není využívaný, jak by měl být. Tak jsem si šly sbalit naše osobní věci. Tehdy se také mluvilo o tom, že v Rusku vyvážejí řeholnice na Sibiř, tak jsme byly v takové nejistotě, co bude, zda budeme jen v naší zemi. Nastalo 27. září 1950, ještě o půlnoci jsme měly v kapli v Bojkovicích poslední mši svatou, pak už zůstal svatostánek prázdný. Nasedly jsem do autobusu a za dozoru jsme jelya jely. Už jsem byly v Čechách, začalo se stmívat a my jsme delší dobu čekaly v lese. Až se skoro setmělo, tak jsme jely dál, abychom do Bohosudova přijely už za tmy."