Stanislav Mazan

„Tak jsme dojeli do Ostravy a začaly výslechy. Vyhrožovali, že mi zničí rodinu, ale nepřiznal jsem se, že bych pracoval pro Američany, z čehož mě podezírali. Tak jsem dostal třiadvacet roků a návrh na trest smrti. Můj advokát přišel k soudu a zeptal se mě, jestli vím, že mi byl navržen trest smrti. Já to věděl, řekl mi to vyšetřující referent. V pondělí 24. srpna 1953 jsem měl soud a v neděli mě vzal na vycházku na dvůr. Říkal mi, že od návrhu k trestu smrti k provedení je to daleko. A já na to povídám: 'Sakra to je ale blízko.' A tak jsem se začal hájit, že jsem vyrostl ve špatných podmínkách. O Národní bezpečnosti jsem se vůbec nezmiňoval. A tak jsem dostal jen 23 roků. Tehdy byly už státní soudy zrušeny, tak mě soudil krajský soud. A předseda senátu se mě pak ještě ptal, kdo mi poradil, jak se mám hájit.“

„Chtěl bych říci mladým lidem, aby rozvážili vše, co ve svém životě vykonají, protože i to brzké mládí má vliv na jejich další život. Nesmí se nechat zklamat tím, že chtěli být třeba doktorem a nakonec je třeba zámečník nebo slévač. Protože každé povolání je hezké, když ho má člověk rád. A je třeba si uvědomit, že není nic zadarmo, nikdo nikomu v dnešním světě nic nedaruje. A je chyba, že se dnes vše počítá na peníze. Je to vidět i mezi manželi, snoubenci, že kvůli penězům dochází mnohdy ke špatným věcem. V rozvratu manželství pak zase trpí děti. Vím to sám podle sebe. Roku 1947 mi maminka oknem ukazovala nějakého pána a řekla, že je to můj otec a že mi nebrání, abych za ním šel.“

„Teď začalo to nejhorší v mém životě, že mě zastavil kluk, byl z Jablunky. Jméno si nepamatuju. A že jestli bychom nepřepadli ženu ze zemědělského družstva, která nosila výplatu. Musela chodit kolem Bečvy. Dal mně devítku pistoli. A já ji zapomněl pod polštářem. A zapomněl jsem ustlat. Maminka šla stlát a viděla pistoli. Sebrala mě a zavedla k Zukalovi, to byl okresní tajemník KSČ. Říkal jí: ‚Běžte, my si to vyřídíme.‘ Ptala se, jestli za to nebudu trestaný. Řekl, že ne, paní, to se všechno dozvíte. Vyhodil ji slušně. A pozval bezpečnost. Odvedli mě do Růžové vily, to byla vila toho ředitele, který byl popraven. Oni mi pak sami říkali, že byl nevinný, že to byl justiční omyl na základě falešného udání. A říkali: ‚Sakra, ty jsi šikovný, uděláš to a to?‘ Povídám: ‚Proč ne?‘“

„Já jsem měl pokus o útěk z pracovního tábora v Jáchymově na Mariánské. Nastupoval jsem do dvacátého autobusu, tolik bylo na Svatopluku lidí. Dovezli nás na Mariánku. Tam jsme měli dvacet cigaret, balíček tabáku na týden, hodinu vycházku, jinak jsme byli pořád na baráku. My jsme přijeli a odmítli jsme práci. Byl tam takový Rusák malý a říkal: Molodci, robotat potřeba, vodka bude, děvočky budou, když budete dělat. Chlapi se tomu jenom smáli. On odešel a náčelník přišel, chlapi říkali, že je to holič z Brna, a povídá: ‚Čemu se smějete?‘ Stáli jsme nastoupení. Nikdo nevystupoval, já blbec vystoupil a řekl jsem: ‚To myslíte mě?‘ On na to: ‚S takovými grázly si vždycky poradíme.‘ Já na to, že nejsem žádný grázl, ale buď odsouzený, nebo potrestaný, a šel jsem dál. Ještě že tam byly lítací dveře. Slyšel jsem za sebou nějaké kroky rychlé, ale než jsem se stačil otočit, dostal jsem takovou, že jsem proletěl dveřma a zastavil se až na zdi.“