„Chtěl bych říci mladým lidem, aby rozvážili vše, co ve svém životě vykonají, protože i to brzké mládí má vliv na jejich další život. Nesmí se nechat zklamat tím, že chtěli být třeba doktorem a nakonec je třeba zámečník nebo slévač. Protože každé povolání je hezké, když ho má člověk rád. A je třeba si uvědomit, že není nic zadarmo, nikdo nikomu v dnešním světě nic nedaruje. A je chyba, že se dnes vše počítá na peníze. Je to vidět i mezi manželi, snoubenci, že kvůli penězům dochází mnohdy ke špatným věcem. V rozvratu manželství pak zase trpí děti. Vím to sám podle sebe. Roku 1947 mi maminka oknem ukazovala nějakého pána a řekla, že je to můj otec a že mi nebrání, abych za ním šel.“
„Jak jsem vám říkal, musel jsem podepsat spolupráci s StB. Bylo mi tak patnáct a půl roku. A za měsíc nebo za dva jsem podepsal slib Národní bezpečnosti. ‚Slibuji, že budu věrně hájit lidově demokratickou republiku, to jest dělnickou třídu, její práva, privilegia, vymoženosti. Jestli zradím a nedodržím, co jsem slíbil, ať mě stihne spravedlivý trest, hněv, pomsta a opovržení celého národa.‘ Datum, podpis, souhlasím. Národní bezpečnost mi dala zbraň, tak jsem pracoval pro ně. Byl jsem mladý kluk a bavilo mě dobrodružství.“
„Tak jsme dojeli do Ostravy a začaly výslechy. Vyhrožovali, že mi zničí rodinu, ale nepřiznal jsem se, že bych pracoval pro Američany, z čehož mě podezírali. Tak jsem dostal třiadvacet roků a návrh na trest smrti. Můj advokát přišel k soudu a zeptal se mě, jestli vím, že mi byl navržen trest smrti. Já to věděl, řekl mi to vyšetřující referent. V pondělí 24. srpna 1953 jsem měl soud a v neděli mě vzal na vycházku na dvůr. Říkal mi, že od návrhu k trestu smrti k provedení je to daleko. A já na to povídám: 'Sakra to je ale blízko.' A tak jsem se začal hájit, že jsem vyrostl ve špatných podmínkách. O Národní bezpečnosti jsem se vůbec nezmiňoval. A tak jsem dostal jen 23 roků. Tehdy byly už státní soudy zrušeny, tak mě soudil krajský soud. A předseda senátu se mě pak ještě ptal, kdo mi poradil, jak se mám hájit.“
„Teď začalo to nejhorší v mém životě, že mě zastavil kluk, byl z Jablunky. Jméno si nepamatuju. A že jestli bychom nepřepadli ženu ze zemědělského družstva, která nosila výplatu. Musela chodit kolem Bečvy. Dal mně devítku pistoli. A já ji zapomněl pod polštářem. A zapomněl jsem ustlat. Maminka šla stlát a viděla pistoli. Sebrala mě a zavedla k Zukalovi, to byl okresní tajemník KSČ. Říkal jí: ‚Běžte, my si to vyřídíme.‘ Ptala se, jestli za to nebudu trestaný. Řekl, že ne, paní, to se všechno dozvíte. Vyhodil ji slušně. A pozval bezpečnost. Odvedli mě do Růžové vily, to byla vila toho ředitele, který byl popraven. Oni mi pak sami říkali, že byl nevinný, že to byl justiční omyl na základě falešného udání. A říkali: ‚Sakra, ty jsi šikovný, uděláš to a to?‘ Povídám: ‚Proč ne?‘“
„Já jsem měl pokus o útěk z pracovního tábora v Jáchymově na Mariánské. Nastupoval jsem do dvacátého autobusu, tolik bylo na Svatopluku lidí. Dovezli nás na Mariánku. Tam jsme měli dvacet cigaret, balíček tabáku na týden, hodinu vycházku, jinak jsme byli pořád na baráku. My jsme přijeli a odmítli jsme práci. Byl tam takový Rusák malý a říkal: Molodci, robotat potřeba, vodka bude, děvočky budou, když budete dělat. Chlapi se tomu jenom smáli. On odešel a náčelník přišel, chlapi říkali, že je to holič z Brna, a povídá: ‚Čemu se smějete?‘ Stáli jsme nastoupení. Nikdo nevystupoval, já blbec vystoupil a řekl jsem: ‚To myslíte mě?‘ On na to: ‚S takovými grázly si vždycky poradíme.‘ Já na to, že nejsem žádný grázl, ale buď odsouzený, nebo potrestaný, a šel jsem dál. Ještě že tam byly lítací dveře. Slyšel jsem za sebou nějaké kroky rychlé, ale než jsem se stačil otočit, dostal jsem takovou, že jsem proletěl dveřma a zastavil se až na zdi.“
Stanislav Mazan se narodil 1. října 1934. Vyrůstal jen s matkou. O otci ví pouze to, že byl dělník, který na Vsetínsku pracoval na stavbě dráhy. V patnácti letech se s kamarádem rozhodli emigrovat do Německa. Lákalo je dobrodružství, byli naivní a nevěděli, že k překročení hranice je třeba mít pas. Na hranici u Chebu byl pamětník zatčen a dostal podmíněný trest. Stal se středem pozornosti příslušníků Státní bezpečnosti na Vsetínsku. Dali mu podepsat spolupráci, přestože ještě nebyl plnoletý. V roce 1952 se pokusil o další nelegální přechod hranice. Dostal se do Rakouska do tehdejší zóny pod kontrolou amerických vojáků a vyslýchala ho americká tajná služba. Při pokusu přejít do Německa zabloudil a dostal se do zóny ovládané Rusy. Ti ho zatkli a vrátili do Československa. V roce 1953 ho Krajský soud v Ostravě odsoudil k třiadvaceti rokům vězení za velezradu. Byl vězněn v Leopoldově. Po útoku na jednoho z dozorců ho převezli do psychiatrické léčebny v Bohnicích a následně na práci do uranových dolů v Jáchymově. Z tamního lágru v části Mariánská se neúspěšně pokusil utéct. V roce 1960 byl na amnestii propuštěn, ale protože následně nikde nepracoval a na Slovensku s kamarády provedl několik krádeží, za dva roky se dostal znovu za mříže. Vězení opustil až v roce 1968. Pracoval jako topič na železnici a pak v dole ve Frenštátu pod Radhoštěm. Po roce 1989 se dočkal rehabilitace.
Zemřel v roce 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
