„Nelze říct, že by v sedmdesátých a osmdesátých letech na židovské obci nebylo vůbec nic. Samozřejmě, že stát chtěl, aby náboženství bylo odděleno od života, to je věc, která v judaismu nejde, protože židovství je náboženstvím každé minuty dne. Já nemohu říct, že teď jdu do kostela a jsem žid a teď jím a už jsem světoobčan. Všechno je spojené, není jedno bez druhého. Já jsem například udělala takovou věc, která mi přišla normální, já jsem začala psát recepty do Věstníku, to byly židovské noviny, co se má vařit na který svátek. To bylo hrozně oblíbené. Nebylo to nic politického, nic sionistického, ale bylo to velmi nevítané. Protože ten mainstream aparátní byl, že židovská obec je na vyhynutí. Dokonce to řekla manželovi i jedna soudružka. (…)“
„Samozřejmě to nebylo jednoduché, byly tam problémy, byly věci, které jsme se dozvěděli až post factum, třeba, že jsme doma měli odposlech. Viděli jsme, že před dveřmi ráno stálo auto s nějakými pány. Oni nic nedělali, ale byli tam. To samozřejmě člověka znervózní. Navíc já jsem měla celkem nepříjemný zážitek, který jsem se dozvěděla také až post factum, že mne někdo podepsal, jako bych byla spolupracovník StB, což jsem teda nebyla a nepodepsala. Zjistila jsem to, až když jsem požádala o svůj spis. Byla jsem předvolaná k výslechům už v létě 1977, po Chartě. Bylo to nepříjemné, ale věděla jsem, že nemám co říct a nechci to říct. (…) Požádala jsem o spis, ale spis byl zničen, snad je to lepší, kdo ví, co bych se z něj dozvěděla.“
„Teď mi někdo poslal nějaký papír, kde obviňují manžela, že se neúčastnil nějakého kongresu pod vlivem svého nejbližšího okolí, zejména manželky, která je sionistka. Já jsem ten vztah k Izraeli vždy měla silný. Nikdy mi to nikdo otevřeně nevyčetl, spíš se ze mne snažili dostat informace okolo té obce. Oni to všechno věděli, spíš si ověřovali, jak se k tomu stavím. Oni nepotřebovali se mne ptát, co tenhle (konkrétní) člověk, když věděli, co jsem s ním mluvila. V podstatě byli ubozí. (Museli to ale nějak odůvodňovat. Jaký způsobem?) Podáním vysvětlení. Chtěli, abych spolupracovala, já jsem říkala, že nemůžu, jako rabínova žena. Což bylo asi dost směšný.“
„Můžu říct, že já jsem viděla jako jedinou dobrou možnost odejít do Izraele. Nepřipadalo mi možný žít v té atmosféře, co tady byla. Jsem sionistka, tak dobře. Vlastně toho vůbec nelituji. Získali jsme tam židovské vzdělání pro děti. (…) Samozřejmě, že rozdíl mezi diasporou a Izraelem je velký. Mohli jsme tady udělat hodně práce, ale pro nás osobně to bylo jediné a nejrozumnější řešení.“
„Já jsem věděla, že jsem Židovka, to je jasný, o tom se neustále mluvilo. Ale nevěděla jsem, co to znamená. Občas na velké svátky se chodilo do synagogy. V Mariánských Lázních v šedesátých letech byl ještě židovský domov důchodců. (A v Mariánských Lázních fungovala tehdy synagoga?) V rámci toho židovského domova důchodců byla synagoga, tam byly každý pátek bohoslužby. Tam se chodilo, to bylo takové společenské. Já jsem byla ta holčička. Tam byli ti staří lidé, kteří ztratili celé své rodiny. Já jsem byla to hýčkané dítě. Já jsem chápala, že to židovství je něco strašného, kvůli kterému všichni umřeli. Na druhé straně je to bezvadné, protože ti všichni Židé se ke mně chovají tak hezky. Měla jsem k tomu takový nejasný vztah, potom jsem začala objevovat knihy a číst. Četla jsem česky i německy, tak díky němčině jsem našla spoustu literatury. Pochopila jsem, že být Židem znamená vědět a dodržovat. (…)“
Hana Mayerová je netypickým emigrantem. Z Československa odešla až po roce 1989. Od roku 1991 žije se svým manželem Danielem Mayerem, někdejším pražským rabínem, v izraelské Haifě. Do Izraele odešli poté, co vešlo ve známost, že rabín Mayer spolupracoval se Státní bezpečností. Hana Mayerová se narodila v roce 1957 v Praze, v dětství žila také v Mariánských Lázních, kde objevila své židovství. Byla vychovávána nevlastní babičkou, dvojjazyčně, česko-německy. Od sedmdesátých let žije v Praze, kde se seznámila s budoucím pražským rabínem Danielem Mayerem. Hana Mayerová podle některých seznamů také údajně spolupracovala s StB, sama to však rozhodně odmítá, spisy nicméně byly skartovány a jejich obsah není znám. Do České republiky se pravidelně vrací, věnuje se česko-izraelským vztahům a stále napomáhá rozvoji české židovské komunity a jejímu náboženskému životu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
