Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Mayerová rozená Cabicarová (* 1957)

• narozena v roce 1957 v Praze

• dětství trávila v Mariánských Lázních

• vychovávána nevlastní babičkou, dvojjazyčně, česko-německy

• od sedmdesátých let žije v Praze, objevuje své židovské kořeny, sňatek s budoucím pražským rabínem Danielem Mayerem

• údajná spolupráce s StB, Hana Mayerová ji odmítá, spisy byly skartovány

• od devadesátých let žije v Haifě, v Izraeli

• do České republiky se pravidelně vrací

Hana Mayerová je netypickým emigrantem. Z Československa odešla až po roce 1989. Od roku 1991 žije se svým manželem Danielem Mayerem, někdejším pražským rabínem, v izraelské Haifě. Někdy v červnu 1990, v době prvních svobodných voleb po roce 1989, vešlo ve známost, že rabín Mayer spolupracoval se Státní bezpečností.[1] Do Izraele se spolu se svými dvěma dcerami přestěhovali v reakci na to, že někteří jejich přátelé, členové pražské židovské komunity, mu tuto spolupráci nedokázali odpustit. Jejich mezilidské vztahy tím byly narušeny. Rabín Mayer rezignoval a následně byl odvolán z postu pražského rabína. Vystěhovali se v průběhu roku 1991, nejdříve její manžel, o několik měsíců později ona a jejich dvě dcery.

Dnes k tomu dodává: „Můžu říct, že já jsem viděla jako jedinou dobrou možnost odejít do Izraele. Nepřipadalo mi možný žít v té atmosféře, co tady byla. Jsem sionistka, tak dobře. Vlastně toho vůbec nelituji. Získali jsme tam židovské vzdělání pro děti. (…) Samozřejmě, že rozdíl mezi diasporou a Izraelem je velký. Mohli jsme tady udělat hodně práce, ale pro nás osobně to bylo jediné a nejrozumnější řešení.“

Hana Mayerová se narodila v Praze, vyrůstala však několik let v Mariánských Lázních u své nevlastní babičky. Nevlastní babička byla původem sudetská Němka, díky tomu také mohla přežít válku, Hana Mayerová byla tak i v šedesátých letech vychovávána dvojjazyčně, česky i německy.

Neustále se v jejich rodině zmiňovali zesnulí příbuzní. „Výchova, kterou jsem dostala, byla stále ve stínu těch zavražděných. Když jsem udělala něco špatně, nesnědla, roztrhla si šatičky, okopala botičky. Ten argument byl, že kdyby děti v Terezíně nebo Osvětimi měly takové šatičky nebo botičky, že by si jich více vážily. S tím se docela těžko žije.“ 

Spolu s babičkou a jejími přítelkyněmi se Hana Mayerová začala seznamovat s judaismem. „Já jsem věděla, že jsem Židovka, to je jasný, o tom se neustále mluvilo. Ale nevěděla jsem, co to znamená. Občas na velké svátky se chodilo do synagogy. V Mariánských Lázních v šedesátých letech byl ještě židovský domov důchodců. V rámci toho židovského domova důchodců byla synagoga, tam byly každý pátek bohoslužby. Tam se chodilo, to bylo takové společenské. Já jsem byla malá holčička. Tam byli ti staří lidé, kteří ztratili celé své rodiny, byla jsem hýčkané dítě. Já jsem chápala, že to židovství je něco strašného, kvůli kterému všichni umřeli. Na druhé straně je to bezvadné, protože ti všichni Židé se ke mně chovají tak hezky. Měla jsem k tomu takový nejasný vztah, potom jsem začala objevovat knihy a číst. Četla jsem česky i německy, tak díky němčině jsem našla spoustu literatury. Pochopila jsem, že být Židem znamená vědět a dodržovat.“

Svými vlastními slovy se charakterizuje, že se z ní stal „nebezpečný samouk“, v Mariánských Lázních hodně čte, hlavně v němčině. Po přestěhování se zpět do Prahy chodí na začátku sedmdesátých let na pražskou židovskou obec, kde ještě maličko doznívají liberální šedesátá léta. Ovšem stejně jako všude jinde v československé společnosti, i na židovské obci začíná „normalizačně“ přituhovat. V sedmdesátých letech se v Praze na židovské obci také seznámila s Danielem Mayerem, svým budoucím manželem a pražským rabínem.

Snažili jsme se, aby židovská obec žila

Hana Mayerová chce polemizovat s častým názorem, že život na židovské obci v sedmdesátých a osmdesátých letech stagnoval. Samozřejmě je jí jasné, že sedmdesátá léta nelze srovnávat s šedesátými, jejich relativně svobodný duch však pronikl i do dění pražské židovské obce.

„Nelze říct, že by v sedmdesátých a osmdesátých letech na židovské obci nebylo vůbec nic. Samozřejmě, že stát chtěl, aby náboženství bylo odděleno od života, to je věc, která v judaismu nejde, protože židovství je náboženstvím každé minuty dne. Já nemohu říct, že teď jdu do kostela a jsem žid a teď jím a už jsem světoobčan. Všechno je spojené, není jedno bez druhého. Já jsem například udělala takovou věc, která mi přišla normální, já jsem začala psát recepty do Věstníku, to byly židovské noviny, co se má vařit na který svátek. To bylo hrozně oblíbené. Nebylo to nic politického, nic sionistického, ale bylo to velmi nevítané. Protože ten ‚mainstream aparátní‘ byl, že židovská obec je na vyhynutí. Dokonce tohle přesně řekla manželovi i jedna soudružka.“

O Státní bezpečnosti

Odchod manželů Mayerových z Prahy byl silně poznamenán tím, že se jejich přátelé z židovské obce dozvěděli o spolupráci rabína Daniela Mayera se Státní bezpečností. Daniel Mayer svoji spolupráci nikdy nepopíral, ale vždy tvrdil, že nikomu neublížil ani na nikoho nedonášel žádné informace, které by o nich StB již nevěděla.[2]

Hana Mayerová je také v některých seznamech vedena jako spolupracovnice, zároveň na ni byl veden signální svazek jako na osobu sledovanou. „Pro mne bylo docela velký překvapení a zklamání, ale to jsme si s manželem vyjasnili, že on to podepsal. Já jsem to teda opravdu nepodepsala. Nikdy se asi už nedozvíme, zda to za mne někdo podepsal nebo jak to bylo.“

Svazky týkající se manželů Mayerových byly zřejmě na přelomu roků 1989-1990 skartovány, takže zřejmě už nikdy nebudeme mít možnost dozvědět se jejich obsah. Mayerovi se nikdy nebudou moci očistit od různých nařčení, která jsou s tím spojená. Hana Mayerová k tomu dnes podotýká: „Požádala jsem o spis, ale spis byl zničen, snad je to lepší, kdo ví, co bych se z něj dozvěděla.“ 

Hana Mayerová pokračuje: „Samozřejmě to nebylo jednoduché, byly tam problémy, byly věci, které jsme se dozvěděli až post factum, třeba, že jsme doma měli odposlech. Viděli jsme, že před dveřmi ráno stálo auto s nějakými pány. Oni nic nedělali, ale byli tam. To samozřejmě člověka znervózní. Navíc já jsem měla celkem nepříjemný zážitek, který jsem se dozvěděla také až post factum, že mne někdo podepsal, jako bych byla spolupracovník StB, což jsem teda nebyla a nepodepsala. Zjistila jsem to, až když jsem požádala o svůj spis. Byla jsem předvolaná k výslechům už v létě 1977, po Chartě. Bylo to nepříjemné, ale věděla jsem, že nemám co říct a nechci to říct.“

„Teď mi někdo poslal nějaký papír, kde obviňují manžela, že se neúčastnil nějakého kongresu pod vlivem svého nejbližšího okolí, zejména manželky, která je sionistka. (smích) Já jsem ten vztah k Izraeli vždy měla silný. Nikdy mi to nikdo otevřeně nevyčetl, spíš se ze mne snažili dostat informace okolo té obce. Oni to všechno věděli, spíš si ověřovali, jak se k tomu stavím. Oni nepotřebovali se mne ptát, co ten konkrétní člověk dělá, když věděli, co jsem s ním mluvila. V podstatě byli ubozí.“

A jakým konkrétním způsobem ji předvolávali na výslechy? „Podání vysvětlení. Chtěli, abych spolupracovala, já jsem říkala, že nemůžu, jako rabínova žena.“ Hana Mayerová dodává, že si uvědomuje, že to byl docela směšný důvod, ale prý jí prošel.

O prázdných synagogách

Hana Mayerová sice trvale žije v Izraeli, dodnes však pravidelně jezdí do České republiky a vypomáhá zdejší židovské obci v jejím náboženském rozvoji. Překládá též z češtiny do hebrejštiny a naopak a pomáhá manželovi s výukou judaismu pro nové přistěhovalce. Z pozice praktikujícího věřícího se snaží bojovat proti asimilačnímu tlaku a postupnému zmenšování až zániku židovských obcí v České republice.

„Dneska, když se renovují ty krásné synagogy a všechno je naleštěný, restaurovaný historicky perfektně. Pro mne osobně, s mými náboženskými postoji, je to horší než se dívat na památník umučených. Protože je to prázdná synagoga, která je dokonalá, protože ty prachy se daly do těch kamenů, ale ne do těch lidí. Protože v judaismu to není jako v křesťanství, kde pan farář odslouží mši v katedrále s jednou babičkou nebo dvěma, tak ta mše je plnohodnotná. Židovský duchovní život je postavený na minjanu, deseti mužích, ty se mohou modlit v této místnosti, v zahradě, na trhu, ve skladu či v obchodě. Ta modlitba je stejně významná jako v krásné synagoze. Pokud je synagoga bez lidí, tak to s židovstvím nemá moc co dělat. Je to tragičtější pohled než na památník zahynulým, pro ty, co to tak chtějí vidět.“

[1] Viz příběh Daniela Mayera na Paměti národa - http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/546

[2] Viz příběh Daniela Mayera na Paměti národa - http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/546