Jan Mastný

„Já myslím, že v té době se nehospodařilo nejhůř. Protože - byla to doba, kdy prostě Reich potřeboval potraviny a zásoby. Vyživovat. Takže to zemědělství bylo dost preferované. Určité takové předpisy se musely – muselo se odvádět určité množství obilí, ale bylo to poměrně přijatelné a takové rozumné. Takže když se splnila dodávka, byl pokoj a klid. Oproti tomu, co pak přišlo za té bolševické revoluce, za té bolševické doby."

„Není to radostné, ale už se nedá teď nic dělat, je to pasé, je to za námi. Ale zase když čtu, byly ještě horší věci. Bohužel v té době bylo těch případů tisíce a tisíce. Naplnilo se zase to heslo, bohužel německé, kdy nám ukazovali Hradčany s tou drápou a s tím: ,,Zachvátí-li tě, zahyneš.” Už tenkrát Němci věděli, co nás čeká. Ovšem Němci nebyli o nic lepší s tím zacházením v té době nacistické okupace. A to nás po tom čekalo po té okupaci, vlastně dá se říct sovětské, i když jsme tady, říkáme, měli svoji svobodnou republiku. Takže nás vlastně řídila ruská NKVD.“

„Bylo hodně radiopřijímačů, proto do nich nemohli zasahovat. Budovali tedy rušičky a snažili se rušit (zahraniční vysílání). Příliš to nefungovalo, jen se zhoršila slyšitelnost. Rušičky signál rušily a musel se honit. Poslouchal se Londýn, Vatikán, různé stanice. Výhodu měl, kdo uměl německy nebo anglicky, měl mnohem snazší poslech.“

„Byl jsem na Prokopu, potom mne přendali na Ležnici a zase zpátky. Původně jsem byl na Prokopu s bratry. Když jsme tam přijeli tři bratři, vězni měli vzrůšo: ,Hele, jsou tu tři bráchové!‘ Protože měli vyšší tresty, byli potom bratři přeřazeni na Jáchymov a já zůstal na Slavkovsku. Přeřadili mne na Ležnici a odsud jsem šel zpátky na Prokop. Když mi na Slavkově vypršel trest, převezli mne do Jáchymova, kde jsem měl své civilní věci. A z Ostrova jsem se dostal vlakem do Prahy.“

„Protože v té době byla taková povinnost, že každý ten zemědělec nebo každý z toho pole musí odevzdat určité množství hovězího dobytka, vepřového dobytka, pšenice nebo prostě zrní. Byla takzvaná povinná dodávka a tu povinnou dodávku, když se splnilo, tak by bylo mělo být. To nebylo nic proti tomu, vždyť stejně se to produkovalo, aby se to prodávalo, aby zase byly peníze na nějakou jinou činnost. Když se to splnilo, tak měl být klid. Jenže aby dostali do nesnází ty větší zemědělce, tak příští rok jim zvýšili tu povinnost. A místo padesáti příští rok dostali sto, a když i to splnili, tak příští rok zase ještě víc. No a tím je dostali do nesnází, dostávali pokuty a byli perzekuovaní, nedostávali lístky a byly perzekuce těch lidí, který neplnili.“

„Podmínky tam byly pro každého skutečně těžké a každý měl dost těch svých starostí. Spíš bych řekl ty sousedké výpomoci, protože když si člověk vzpomene, že když někomu něco bylo třeba pomoct, tak se to udělalo a bez nároku na náhradu nebo něco. Žádný nepožadoval. Když někdo potřeboval, sklízelo se obilí a hrozila bouřka, tak se běželo a pomohlo se mu to sklidit. Nebo, v Úboči si to nepamatuji, ale v sousední vesnici vím, že vyhořel nějaký sedlák. Vyhořela mu stodola. Tak dostal od každého toho, kdo měl les, aspoň to dřevo, aby si mohl tu stavbu obnovit a opravit.“

„Je to k smíchu, mě odsoudili za to, že jsem poslouchal cizí rozhlas, že jsem poslouchal Hlas Ameriky. Když jsem přijel domů, to se poslouchalo skutečně veřejně. No, a že jsem poslouchal cizí rozhlas, tak za to mě odsoudili. Jako pobuřování republiky, že jsem poslouchal cizí rozhlas ve společnosti dalších dvou osob. To byli otec nebo bratr a matka. V té společnosti, že jsem poslouchal. Kdybych poslouchal sám, tak že ne. Ale že jsem poslouchal ve společnosti otce a matky, tak za to, protože k tomu jsem se klidně hlásil, to jsem nikde nezapíral. Tak za to mě odsoudili. Pobuřování republiky na tři roky.“

„I u nás byl pak ubytovaný nějaký partyzán, Vimr, který dirigoval nebo zajišťoval nějaké to spojení. A když neměl ubytování, my jsme měli takový sklípek ukrytý pod podlahou, kde byl vchod jedině podlahou. Prostě odkryla se podlaha a v tom, v případě potřeby, nocoval. To už naši předkové věděli, že vždycky, když to stavěli, si připravovali nějaké úkryty. I třeba potom v roce 1922 se stavěla chalupa, výměnkářská, i v té době už tam vybudovali sklípek. Díru vybetonovali a přikryli podlahou. V případě potřeby, aby se tam dalo ukrývat obilí. No a taky skutečně se to za války využívalo a tam jsme skladovali třeba pšenici, která byla základ toho zajištění jídla.“