Ing. Václav Mašek

“Byl jsem tam s manželkou, bez dcerky, tu nám hlídali rodiče. Byli jsme tam… toulali jsme se autem asi týden v tom Švýcarsku. Tam byla tak skvělá nálada od těch lidí. Ti nám tak fandili, že to bylo až neuvěřitelný. Tady se s tím prostě člověk nesetkal. Vzpomínám, že jsme tam na nějakým odpočívadle zastavili, že si něco sníme. A přijelo auto, vystoupil z něj chlapík a rovnou šel k nám. Koukal na to auto, viděl naši značku a začal se s námi bavit: a jak jsme fajn a jak tohle. A říkal nám: ‚Vemte na ně pušky!’ A ještě nám to ukazoval. No a pak když odjížděl, tak jsme se loučili, jako když se celý život známe. My jsme vůbec nevěděli, kdo to byl. Najednou se zase vrátil a přinesl takovýhle pytel bonbónů, nějakejch oplatek a takový – to nám dal. A zase říkal: ‚Vemte na ně pušky!‘“

“V roce sedmdesát osm nám zboural bývalý totalitní režim rodný dům. Oni celou tu oblast Braníku, kde byli ti zahrádkáři, kteří pěstovali vlastně zeleninu a vozili ji ráno – to jako malej kluk pamatuju, když táta jezdil s tou zeleninou na trhy – tak to zlikvidovali. Protože tam měla vést komunikace na Barrandovský most. Všechny ty domy zbourali, ty lidi vystěhovali do paneláků, zavřeli je tam do jedno a dvoupokojových bytů. A já jsem dodneška přesvědčen, že to mýho tátu stálo několik let života. Protože za rok a půl na to mi zemřel. On byl zvyklý celou dobu prostě žít na té zahradě, tam pracovat, a když ho pak zavřeli na Lhotce do toho panelového bytu, tak jsem na něm viděl, že svým způsobem rezignuje. Já to beru s takovou určitou melancholií, občas když slyším Pavla Bobka, jak zpívá Můj rodný dům, tak to na mě neustále působí a vidím ten dům, jak nám ho boří. Je to ale fakt, s kterým se člověk musel srovnat.”

“Jednou nás zase, když jsme jeli z toho Strahova, tak nás v Letenským tunelu nechali projet takovým labyrintem tanků, vyhnali nás z auta. My jsme tam byli čtyři hráči. A vyhnali nás z auta a začali nám to prohlížet, to auto. Jenomže prohlížet! Normálně bajonetem rozříznul polstrování na těch dveřích, zevnitř, a hrabal tam v tom. Tenkrát, myslím, že… my jsme se střídali v tom, jak jsme jezdili na ty tréninky. Já myslím, že to byl zrovna Kramerius, který tenkrát jel. Ten chtěl něco říct a ti vojáci na těch tankách, co byli, tak prostě nabili ty samopaly. My jsme ztuhli. Vyházeli nám všechny ty batohy sportovní. Pak nám řekli, abysme jeli. No a když jsme byli s tím autem někde, asi jak bývaly kdysi aerolinie, u toho ministerstva průmyslu teď, tak začali střílet. Lidi začali prchat prostě z těch chodníků a my jsme – tam byl nějaký… já si pamatuju, že tam byl nějaký obchod s potravinami. A že jsme vyskákali z toho auta a vlítli jsme do toho obchodu. A řekli jsme tam tomu vedoucímu... jsme říkali: ‚My tady počkáme, dokud to nějak nepřestane. Od tunelu tady střílej přes ten most sem až do tý Revoluční.‘”