Marie Martínková

"Moje maminka měla jenom výměnku, dokud jsem tam s ní bydlela já, a tam ti Němci přijeli, do Radkov. Všichni museli nějakého vojáka ubytovat. Maminka měla jenom jednu místnost a musela – totiž sestra měla hodně dětí, tak k nim nikoho dát nemohli – někoho k sobě vzít. A to byl mladý chlapec, učitel, dokonce dal mamince svoji fotku. A ten tam s ní spal asi dvě noci. Ale to byl velmi šikovný a příjemný chlapec. A opravdu se strašně těšil domů. A potom, jakmile je odtamtud odváděli, tak jeli vlakem, který zrovna někde u Bystřice odstřelili, a oni tam všichni zahynuli, ti vojáci."

"Byla doba, kdy byli v lesích v okolí Líšné partyzáni, to se vědělo. A to bych řekla, že byla velká odvaha. Hrát se nesmělo, muziky nesměly být, a tam byl jeden řezník a on kšeftoval s dobytkem. A partyzáni zařídili, že tam u něho u zahrady, neboť měli velký dvůr, se pořádala zábava. Tak to bylo všechno taky riskantní, ale tančilo se tam, všechno potají. Byla to spíš odvaha, i od těch partyzánů, oni zase věděli, kde se pohybují Němci, tak si to samozřejmě hlídali. No a z těch partyzánů, co tam byli, tak po válce byl tady v Přerově, když jsme sem přišli, na jedné zábavě takový mladý chlapec a on říká: ,Neznáme se náhodou?' Já říkám: ,Je to možné. Jak?' Tak řekl, že je ten a ten, pocházel z Přerova, byl to ještě mladý chlapec, taky partyzán. A my jsme chodili tančit na ten dvůr k nim. On byl řezník a udělal nějakou zabijačku, i pro ty partyzány. Takže on jim pomáhal hodně."