Ing. Václav Martínek

"My jsme dostávali z Československa od rodičů mojí mámy, tedy od dědečka a od babičky, vždycky k Vánocům nám poslali nějakou knížku. A mezi těmi knížkami mi jednou k Vánocům přišla knížka, jmenovala se Emil Holan: Jiskra, která dobyla světa. A bylo to takové pro mládež o elektrotechnice. A mě to tak zaujalo, poněvadž tam byly různé návody, pokusy a tak dál. Nic z toho se mi nepovedlo, protože jsem ty součástky tenkrát nikde nemohl sehnat. Ale prostě bavilo mě to a zajímalo moc, tak nějak jsme se já a jeden kamarád upnuli ve třídě, že budeme studovat elektrotechniku. Táta nás, poněvadž s muzikou uspěl, já mám ještě o pět let mladšího bratra, tak nás hned, jak jsme začínali do školy chodit v šesti letech, nechal učit na housle. To byl nástroj, který byl nejsnáz dosažitelný. Takové čtvrtky housličky. Tak jsme cvičili, zpočátku se nám to moc zajídalo, mně, to si pamatuju. Protože než na ty housle vykouzlíte písničku, to trvá déle, než když se učí na klavír. Je to mnohem horší. Ty první roky prostě, zpočátku to šlo, jako ze zvědavosti, ale pak už nás to otravovalo cvičit a nechtěli jsme. Ale táta nás nutil a říkal: 'Hele, s muzikou můžeš do celého světa. Noty jsou na celém světě stejné. Takže tam se můžeš uplatnit kdykoli, když budeš umět muziku.'"