„O emigraci jsem nikdy neuvažoval. Když to člověk udělal, tak se to tenkrát vztahovalo pomalu na celou rodinu, na příbuzenstvo i na další vzdálené příbuzné. Slýchávám to z povídání, že někdo něco provedl a utekl a ten kluk se pak nedostal na školu. Nabídky byly v roce 1975, 76, 77. Vždycky přišli a říkali mi: ‚Toto mám připravené, když tady zůstaneš. Přijede manželka s rodinou.‘ Ale to znamenalo oprostit se od těhle všech a vědět, že se nedostanu domů. Což bylo pro mě nemyslitelné už jen proto, co jsem říkal před chvílí. Přihodí se něco, bude něco blbě a nedostanu se domů – bude mě to potom mrzet. Když se na to podívám očima dneška, kdybych to udělal, byl bych teď za prvé hrdina a za druhé bych mluvil anglicky. Když nemáte dobrou angličtinu, tak jste podle mého mimo především v hokeji, ve sportu...“
„Když jsem dělal večerní průmyslovku, tak tam nebyl problém. Ale problém byl čtyři roky, když jsem dělal peďák v Hradci Králové. Tam jsem dostával peníze taky, ale bylo to rozepsané nějak na ty, co byli zaměstnaní. Nedostali tolik, ale podepsali to a dostal jsem to já. Byl tam nějaký podvod, ne, podvod asi ne, ale obcházení zákona. Jinak to nešlo. Peníze nám nosila účetní, ale nemohli jsme to ani podepsat, když jsme studovali. Takže to bylo rozepsáno na celý mančaft nebo na více lidí. Neříkám, že to byly mrtvé duše. Spoluhráči věděli, že nějaké peníze jdou na nás. Byli jsme asi dva studenti. Jinak bychom nemohli dostat žádné peníze. Nebyli jsme zaměstnaní, byli jsme studenti a tím pádem z čeho bychom platili nájem a další potřeby. Od roku 1969 jsem už byl ženatý. Na peďák jsem šel v roce 1973. Vždycky to v Tesle nějak udělali, že jsem dostával stejné peníze jako hráči, kteří odpovídali mojí úrovni. Nebylo to víc, věděli, že to tak je. Bylo to otevřené a byl s tím souhlas.“
„Když jsem byl sám v Německu, a volal jsem manželce, tak bylo slyšet vždycky, jak tam cvaklo – jak nás odposlouchávali, co se děje. Nebo ještě předtím volala dcera jedné kamarádce do školy, co se děje. Tak to taky bylo odposlouchávané. Byli z toho zmatení, když si volaly dvanáctileté holky, co je ve škole. Nevěděli, o co jde, ti, co byli u odposlechu.“
Vladimír Martinec se narodil 22. prosince 1949 v Lomnici nad Popelkou. Rodiče hospodařili, otec později pracoval jako předseda JZD. Vladimír Martinec měl tři sourozence. Do základní školy chodil v Lomnici nad Popelkou, kde hrál závodně hokej i fotbal. V patnácti letech přestoupil do Tesly Pardubice. V podniku se vyučil nástrojářem, pak nastoupil na večerní průmyslovku. Nejvyšší hokejovou soutěž začal hrát za Teslu v roce 1967, první reprezentační utkání si připsal v roce 1969. Ve stejném roce se oženil, s manželkou mají dvě děti. V roce 1972 se s československou hokejovou reprezentací stal mistrem světa. Další dva světové tituly získal v letech 1976 a 1977. Z olympijských her roku 1972 a 1976 si přivezl bronzovou a stříbrnou medaili. S Teslou Pardubice vyhrál v sezóně 1972/73 československý titul. Čtyřikrát se stal československým hokejistou roku. V letech 1981 až 1985 působil ve Spolkové republice Německo v klubu ESV Kaufbeuren. Po ukončení hráčské kariéry pracoval jako trenér. S Teslou Pardubice vyhrál v sezóně 1988/89 československou ligu a v sezóně 2004/05 českou extraligu. Při výhře hokejové reprezentace na olympiádě v Naganu 1998 dělal asistenta trenéru Ivanu Hlinkovi. Ve stejné funkci působil i v letech 1999 až 2001, kdy národní tým vybojoval třikrát po sobě tituly mistrů světa. V roce 2018 se stal v Pardubicích městským zastupitelem a městským radním. V roce 2020 žil v Pardubicích a ve zdejším extraligovém klubu plnil roli poradce.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
