Josef Maraczi

* 1955

  • „V disentu byla největší šance se dozvědět, že ta zeď existuje. Vždycky, když někdo přijel na návštěvu do Prahy, vždycky byla móda, než se šlo na pivo, zajít k té zdi. Pokud jde o mě, tak všechno vzniklo v roce 1984, kdy jsem začínal vyřezáváním šablon a potom realizací na té zdi, což už tam v té době byla plakátovací plocha, protože v roce 1971, když byl XVI. sjezd KSČ [myslí rok 1981], tak tu zeď zamalovali na nějakou protivnou barvu, do zelena. Někdo tam napsal: Komu se nelení, tomu se zelení. Takže od toho roku 1984 jsem začal dělat šablony. Samozřejmě tam to nešlo, kde byl původní náhrobek, tam teda něco bylo, většinou tam hořely svíčky nebo nás k tomu nepustili. Moje realizace byla od Čertovky od můstku, do prostranství před Werichovu vilu. Protože šablony se mohly skoro vyhodit, když se víckrát použily. Tak jsem to pak začal dělat na sololit, což bylo asi po dva roky. Jeden ten obraz byl ohromnej, v nadživotní velikosti Lennona, měl tu pásku o míru. To tam vždycky musel někdo pronést, protože já jsem nosil bílou čepici, na který byla americká vlajka, takže jsem byl z dálky viditelnej. A končilo to tím, že jsem začal dělat na rolety, která se srolovala, a bylo to pohodlný.“

  • „Na Folkovou Lipnici jsem jezdil buďto stopem, že jsem si udělal ceduli, a tam jsem měl připravenou visačku jako host, takže jsem v amfiteátru mohl chodit jakkoliv. Bohužel soudili Pepu Nose za nějaký daňový únik snad dvě stě korun, že udělal koncert a nezaplatil daň. Soudili ho komouši snad od roku 1981, seznámil jsem se s ním a dělal jsem takové lístečky, že bude mít Pepa Nos soud. A na Lipnici, když se šeřilo, řekl jsem holkám, že jsou o deset let a víc mladší, ať jdou do fronty na pivo, a ke mně si daly batohy a další. Najednou mě obklopilo asi pět lidí a vytáhli odznaky. Říkal jsem, že to nesbírám. Řekli mi, že jsem zatčenej, takže mě zatkli, a do toho jsme ještě potkali trochu napitou Moniku, ta, co se mnou byla s tím kočárkem na Kampě.“ – „Jakou Moniku, jak se jmenovala příjmením?“ – „Šťastná. Šel jsem sám a oni mě vedli v kruhu a ona na mě začala skákat. Říkám, seš druhá, podívej se kolem. A ona říkala, že na ně sere. Ale oni na mě neserou, oni mě moc chtěj. Jak byla rozzuřená, věděla, že jsou to estébáci z Hradce Králové, tak šla prostě s námi. Viděla, že mě odvedli na místní národní výbor. Utíkala do amfiteátru a zavolala nějaký kluky, máničky, a seděli na studni a skandovali: ‚Pusťte Pepína!‘“

  • „Pomohli mi lidi, který nebyli evidovaný. Nejradši jsem měl vysokoškoláky, protože oni nechlastali, neměli na to, a báli se, že kdyby je tam se mnou čapli, že je vyhodí ze školy. Byli svědomitý, byli úžasný. Kolikrát jsem je ani neznal, nemuseli se mi ani představovat, kamarád mi zajistil, že jsou čistý, a oni mi tam hlídali. Pak jsme si podali ruce, když to bylo hotový, a čau.“

  • „Ty odvody byly šílený. Tam všude byly plechový popelnice, takže kluci nechtěli nastoupit, chtěli marodit, takže jsem lámal prsty. Oni si to na noc dali do octa, druhý den jsme se opili a večer se šlo na lámačku. To byly plechový popelnice. Jednomu klukovi se jako... já ho nebudu jmenovat. ‚To je málo!‘ Tak jsem přitvrdil a vím, že pak ty tři prsty měl trvalý. Jsem mu to dobře zlomil. Já jsem říkal, že to fakt udělám hodně. Já nevím, jestli už jsem na to víko taky nedupl. Ale na vojnu nešel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.11.2021

    (audio)
    délka: 02:38:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 23.06.2022

    (audio)
    délka: 01:52:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 21.07.2022

    (audio)
    délka: 02:20:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maloval na zeď Johna Lennona. A klukům lámal prsty, aby nemuseli na vojnu

Josef Maraczi v druhé polovině 80. let 20. století
Josef Maraczi v druhé polovině 80. let 20. století
zdroj: archiv pamětníka

Josef Maraczi se narodil 13. června 1955 v Kladně. Matka pocházela ze Slovenska a otec z Maďarska. Otec se živil jako komediant a jezdil s cirkusem Berousek. Pamětník vyrůstal na západě Čech, ve Stříbře, v složitém rodinném prostředí, rodiče ho několikrát odložili do výchovného ústavu či ozdravovny. Vyučil se v oboru malíř – natěrač a od dětství inklinoval k malování a výtvarnictví. Od roku 1980 žil v Praze, kde navázal úzké spojení s prostředím disentu. Pro mírová nezávislá hnutí vytvářel protestní transparenty, trička a další předměty, které souvisely s tiskem samizdatu a jeho ilegální výtvarnou činností. Vytvářel šablony s Johnem Lennonem a s jejich pomocí maloval na zeď na pražské Kampě, u čehož nebyl nikdy dopaden. Účastnil se i pravidelných shromáždění u zdi Johna Lennona, která postupně přerostla v protivládní manifestace potlačované bezpečnostními a pořádkovými složkami. Spolupracoval na řadě samizdatových časopisů, jako Vokno nebo JazzStop, tiskl prohlášení a připravoval vydání punkových časopisů 10 Years Flexidisc a Attack. Po roce 1989 se stal členem prověrkové komise, která posuzovala způsobilost příslušníků bezpečnostních složek. Živil se jako redaktor polistopadových médií a věnoval se výtvarnictví. V době natáčení žil v Praze (červen 2022).