nadporučík Vlastimil Maňoušek

„A já jsem procházel kádrovací pětiletkou, prostě, co dělá, kam chodí, s kým se stýká, co mluví. A já jsem si říkal, sakra, já jsem pořád bydlel v hotelu. Tam v hotelu Axa, tam na tom Poříčí naproti Bílé labuti. Kruci, proč já pořád bydlím v hotelu, vždyť to stojí hrozný prachy. A pak mi to došlo, oni, svině, nechtěli chodit na nějakou ubytovnu, kde by to bylo nápadný. Přišli do hotelu, vzali si klíček od mé cimry, vlezli tam a dívali se, co já mám v kufru, a jestli něco nepíšu nebo tak. A já jsem si vždycky polohu toho kufru označil tužkou, jo, rohy a vždycky za měsíc… No, díval jsem se tam každej den a vždycky jednou za měsíc tam byla kontrola, s kufrem bylo pohnutý.“

„Jeden nebo dva dny před tím vpádem Američanů do toho Welsu, já a nějakej generál der Luftwaffe, my jsme odnášeli ty výkresy z toho archivu do kotelny na spálení… Všechny, no, teda já jsem neviděl, jak moc se to vyprázdnilo, ale bylo toho hodně, tak jestli jenom takový ty závažný jako třeba křídla nebo trup. Takový ty detaily tam mohly ležet. Co nám dali, tak to jsme odnesli.“