Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík Vlastimil Maňoušek (* 1924)

• narozen roku 1924 v Bučovicích

• v roce 1943 nuceně nasazen v rakouském Welsu

• roku 1951 vstoupil do armády

• 1956 - suezská krize

• pracovníkem generálního štábu

• překladatel v Brně

• roku 1984 odešel do důchodu

Buďto Praha, nebo Wels

Pátého prosince 1924 se v Bučovicích[1] narodil Vlastimil Maňoušek. Jeho otec byl stolařem a svému řemeslu se vyučil ve Vídni. Maminka byla v domácnosti a pomáhala v zemědělství. V Bučovicích vychodil Vlastimil pět let obecné školy a následně ještě čtyři roky měšťanky. Potom nastoupil do Brna na Vyšší průmyslovou školu strojní, kterou dokončil v roce 1943. Pár měsíců po absolvování školy byl 12. srpna 1943 poslán na práci do Říše, a to konkrétně do rakouského Welsu do továrny Metallbauwerke. „Jeli jsme tři. Nějakej Svoboda, Dobiáš a já.“

Mladé muže, kteří pojedou pracovat do továren, vybíral pracovní úřad po jednotlivcích. Někteří dostali čas na to si sbalit věci a rozloučit se s rodinou. Vlastimil musel jet okamžitě. „Měl jsem na vybranou. Buďto Praha, nebo Wels. Já už jsem věděl, že ten Wels není žádný velký město, že je to vlastně takové hospodářské středisko, tam v tom Horním Rakousku, takže tam nebude žádný velký podnik, který by mohl být cílem opakovaných náletů.“ Dalším aspektem, který hrál velkou roli v jeho rozhodnutí, bylo to, že Wels se nacházel blízko hor, kam se dalo jezdit na výlety, což Vlastimila lákalo.

Nebyly tam žádný výstupy někoho proti někomu

Ve Welsu prošel Vlastimil jako technický úředník tři oddělení a nakonec skončil na oddělení u archivu výkresů. Pracovníci byli ubytovaní v lágru složeném z dřevěných domků na druhé straně města, než byla továrna. „Bylo tam všechno, tam bylo topení a uhlí se vydávalo. I sprchy jednou za týden.“ Jídelna v podniku byla pro všechny zaměstnance společná, kde jedli všichni bez ohledu na to, k jakému národu patřili a jakým způsobem se do továrny dostali. „Do jídelny jsme chodili na snídaně a obědy. Na večeře a v neděli na obědy jsme chodili k jedné starší paní. Měla jednu místnost zařízenou jako jídelnu.“[2]

Totální nasazení v továrně Flugzeug- und Metallbauwerke v rakouském Welsu nevnímal Vlastimil Maňoušek ani trochu jako šikanu. Vedení bylo sympatické a nijak nemělo potřebu se vymezovat vůči příslušníkům jednotlivých národů, které sem byly na práci zavezeny. „Tam byl klid. Tam nebyly žádný takový výstupy někoho proti někomu.“ Vlastimil dostával výplatu v markách[3] a v roce 1944 byl poslán i na dvoutýdenní dovolenou, kterou strávil na výletech v rakouských horách. „Jsem tam pěšky brouzdal a spával jsem na lavičce v parku.“ Na Vánoce odjížděli čeští zaměstnanci zdarma speciálním vlakem z Lince do Českých Budějovic.

Počítal jsem s tím, že nálet bude od severu, tak jsem nikdy neutíkal k jihu

Vlastimilův odhad, že malá továrna ve Welsu nebude nikomu stát za bombardování, se bohužel ukázal jako mylný. Ve stejný den, jako byla bombardována Praha, byl bombardován i komplex Metallbauwerke ve Welsu. „Já jsem vždycky počítal s tím, že nálet na ty Metallbauwerke bude vždycky od severu k jihu, tak jsem nikdy neutíkal směrem k jihu.“ Nad Welsem proletěla čtyři bombardovací letadla. Jedna z bomb spadla na okraj podnikového areálu a vyhořel i byt Vlastimilova šéfa. „A on říkal: ,Já jsem si koupil nábytek ve Spojených státech a po válce si ho tam koupím zas.‘“ Další nálet byl na velké seřaďovací nádraží ve Welsu, které bylo důležitým dopravním uzlem.

Tábor ve Welsu osvobozovala na jaře 1945 americká armáda. „Jeden nebo dva dny před příchodem Američanů jsme já a jeden generál Luftwaffe odnesli výrobní výkresy z toho archivu do kotelny na spálení.“ Přes železniční trať ve Welsu vedl jediný most a ten chtěli němečtí vojáci vyhodit do povětří. „Nějací veteráni z první světové války za těma vojákama přišli a přemluvili je, že je to blbost, že to oni tam budou ten most používat, a tak tam zůstal.“ Poté, co americká armáda obsadila část Rakouska, tak zorganizovala rozvoz zaměstnanců do jejich domovů. „My jsme jeli autama a Francouze vozili letadlama.“

Z Welsu tedy Vlastimil odjížděl s americkými vojáky, kteří jeli dále na české území. Cesta vedla přes rakouský Linec, Pasov, Regensburg, Amberg a skončila v Plzni, odkud se už Vlastimil vydal vlakem domů do Bučovic. Celkem strávil ve Welsu víc než rok a půl a vrátil se v červnu roku 1945. „Blbé bylo to, že jsem ztratil jeden a půl rok praxe, tak to mi pak chybělo.“

Za každej rok studia jsem dostal o frčku víc

Mezi léty 1946 a 1948 byl Vlastimil na vojně v Milovicích a pak v Prešově a v Košicích. Od roku 1950 se přihlásil na Vysokou technickou školu v Brně, která byla po válce znovu obnovena. Prací ve Welsu však ztratil téměř dva roky studia a musel se tedy hodně látky doučit. Na vysokou školu se dostal, ale než ji stihl dostudovat, tak v roce 1951 přešla pod armádu a změnila se na Vojenskou technickou akademii. Pro Vlastimila se tak nabízely dvě možnosti. Mohl přejít na technickou školu do Prahy nebo do Bratislavy, anebo vstoupit do armády. Vybral si armádu. Začal studovat jako podporučík. „Za každej rok studia jsem dostal o frčku víc, takže jsem skončil jako nadporučík.“

Po skončení školy dostal Vlastimil umístěnku do Prahy do Vojenského technického ústavu v Dejvicích. „Já jsem řekl tomu kádrovákovi, že bych chtěl dělat něco, abych u toho nehnil.“ V Praze Vlastimil pracoval kolem půl roku a pak se mu naskytla jiná příležitost. V Brně se totiž začaly pořádat technické kurzy pro Egypťany, a jelikož uměl dobře anglicky, tak zde našel uplatnění jako překladatel.

O učení cizích jazyků měl Vlastimil zájem celý život. Němčinu se naučil za války ve Welsu a angličtinu, zvláště tu technickou, z britského technického časopisu The Aeroplane. „Já jsem si kupoval jediné anglické noviny, co tu byly, a to byl Daily worker. Dělal jsem si z toho nějaký překlady a vždycky jsem to prskl na nástěnku.“ Sám se naučil i ruštinu, a to pomocí četby ruské literatury v originále, což vyvolávalo údiv i u učitelky ruštiny. Aby těch jazyků nebylo málo, začal se Vlastimil v roce 1949 učit čínštinu. „S tím byl ale problém, protože oni tam dělali v 50. letech reformu písma, aby snížili procenta analfabetů.“

Angličani a Francouzi jeli do Alexandrie a my zdrhali do Káhiry

Od prosince 1955 žil tedy Vlastimil Maňoušek v Brně a připravoval se na tlumočení kurzů pro egyptské tankisty, kteří dorazili do Brna začátkem následujícího roku. „No, a ten kurz pak skončil a potom mě hledali, že budou ty kurzy zase, ale tentokrát v Egyptě.“ Následovala tedy příprava překladů a začátkem září 1956 odjel Vlastimil do Alexandrie. Nikdo nemohl tušit, že se během jejich služební cesty stane Egypt dějištěm jednoho z největších mezinárodních konfliktů druhé poloviny 20. století. „No, a do toho vpadla ta suezská krize.[4] Angličani a Francouzi jeli do Alexandrie a my zdrhali do Káhiry.“

Pár dní zůstali v Káhiře. Dále chtělo velvyslanectví odeslat skupinu Čechů vlakem do Libye, ale trať na západ končila v poušti. Nakonec jeli tedy vlakem z Káhiry do Asuánu. Tam pár dní čekali a pak odpluli lodí do města Vádi-Halfa. „Tak jsme jeli lodí po Nilu až do Súdánu… A jeli jsme taky v noci kolem chrámu Abú Simbel zalitého měsíčním světlem.“ Ve Vádi-Halfa strávili asi další týden a potom pro ně přiletělo z Konga belgické[5] letadlo, které je přes Saharu odvezlo do Tripolisu v Libyi a odtud do Bruselu. Tam jeden den počkali na letadlo, kterým se dostali konečně domů. V lednu následujícího roku jel Vlastimil do Alexandrie znovu, ale to už byla situace klidná.

Polohu rohů od kufru jsem si označil tužkou

Ke konci 50. let začal Vlastimil Maňoušek pracovat v Praze na generálním štábu na Správě materiálního zabezpečení. Problém byl však v tom, že Vlastimil nevstoupil do strany a StB se ho snažila nejrůznějšími způsoby dostat do situace, kdy bude nucen vstup podepsat a spolupracovat s příslušníky obranného zpravodajství. „Já jsem si říkal, proč pořád bydlím v hotelu… A oni si totiž vždycky vzali klíčky od mé cimry a otevírali mi kufry. A já jsem si polohu rohů toho kufru vždycky označil tužkou a jednou měsíčně to bylo pohnutý.“

Jindy zase Vlastimila poslali na brigádu na žně, na kterou s nimi trochu podezřele jela i zaměstnankyně ze spisovny. „Oni si asi mysleli, že Maňoušek nikdy na mlátičce nedělal a že bude nadávat na družstvo, na brigádu a na toho, kdo ho tam poslal, a soudružka to bude dole zaznamenávat do paměti a potom to vykecá.“ Vlastimil si však dával pozor, aby se pokud možno vůbec nijak neprojevoval. V kanceláři s ním seděl jistý major – úředník, o kterém věděl, že spolupracuje s StB. „Já když jsem se vrátil z té brigády, tak on se mě ani nezeptal, jaký to bylo. Už byl informovanej, že jim ta jejich pleticha nevyšla.“ Takových nástrah zažil Vlastimil na generálním štábu mnoho, mimo jiné se ho třeba snažili dát dohromady s dcerou generála Martina Dzúra. „Snažili se mě přiženit do spolehlivé stranicko-vojenské rodiny.“

Měli kapesní slovníček a s tím překládali všechno

Po pěti letech se Vlastimil Maňoušek rozhodl Prahu opět opustit a vrátit se do Brna „Já jsem se chtěl oženit a manželka žila v Brně, tak jsem odtud odešel, protože mě to tam ani nebavilo. Já jsem tam seděl pět roků a vlastně nic jsem tam nedělal.“ V Brně byl ustanoven vedoucím skupiny překladatelů a v roce 1963 poslán na dělostřeleckou katedru. „To byla mizérie s těma překladama. To nebyli technici. Začátečníci používali kapesní slovníček česko-anglický a s tím překládali všechno.“

Po návratu do Brna se Vlastimil oženil a začal stavět dům. Dvacátého srpna 1968 právě kladli v domě parkety. „Zrovna soused říkal: ,Sakra, ono se nic neděje.‘ A druhý den sem vtrhli Rusové.“ Na katedře zůstal Vlastimil do roku 1971, kdy byl propuštěn kvůli normalizačním čistkám. „Myslím si, že to nebyla ani tak stranická a ideologická čistka, ale byla využita pro konečné řešení nadbytečného počtu mužů v armádě.“ V roce 1962 bylo Vlastimilovi opět nabídnuto členství ve KSČ, které tentokrát už přijal. Během stranických prověrek na začátku normalizace byl vyškrtnut. Potom se rozhodl opustit armádu a začal pracovat v oddělení VTEI[6] a v odborech[7], kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1984.

V roce 1961 se Maňouškovým narodil syn, který se stal lékařem. Vlastimil Maňoušek však žádného lékaře nepotřebuje. Společně se zájmem o čínský jazyk se totiž již mnoho let věnuje akupunktuře, kterou si nastudoval a úspěšně se s ní sám léčí. „Já jsem s tou akupunkturou začal v roce 1974, protože jsem přišel na to, co mi vadí… U mně se ta čínská energie přelila z nohou do hlavy.“

[1] Bučovice jsou město, které leží asi třicet kilometrů východně od Brna.

[2] Citace pochází až z následné korespondence s pamětníkem, v nahrávce tedy není.

[3] Konkrétně 160 marek za měsíc.

[4] Suezská krize v roce 1956 byla konfliktem mezi Egyptem na jedné straně a Izraelem, Velkou Británií a Francií na straně druhé. Egypt obsadil Suezský průplav, který spravovala Velká Británie a Francie. Konflikt nakonec zastavily USA, které podpořily Egypt.

[5] Kongo bylo až do roku 1960 belgickou kolonií.

[6] Vědecko-technické a ekonomické informace.

[7] Konkrétně v odborech ve výzkumném a vývojovém ústavu generálního ředitelství všeobecného strojírenství.