Jehuda (Petr) Manor roz. Munk

„V Izraeli zakázali nejtajnější aféry (činnosti) lidem, kteří měli příbuzné v nejen v Československu, ale v celém komunistickém (sovětském) bloku. Kdokoliv měl bratra, rodiče nebo děti u komunistů, nemohl se dostat na nejtajnější (práci). Joe (Plaček) byl nejlepší pilot, kterého jsem znal, byl moc oblíbený. (…) Nemohl se dostat dál. (…) Byl plukovník, nemohl dostat vyšší hodnost. Nechali ho stát se velitelem školy. Stal se štábním plukovníkem. Stejně i tak nemohl poznat nejtajnější věci. Já jsem byl velitelem (vývoje) raket. Poslali mne do Francie. Nesměl jsem ho pozvat do mého tábora. To byl poslední měsíc, co jsme byli kamarádi. On se na mne strašně zlobil, že jsem ho nepozval. Mě varovali, Joe má bratra v Čechách, nesmíš mu ukázat nejtajnější věci.“

„Babička se vrátila do Frýdku a rozhodla se, že bude žít v Palestině a pomáhat synovi. On ale říká: ‚Pro Petra tady není místo.‘ Potom přišli Němci v březnu 1939, vzali jim továrnu, vzali jim všecko mimo domu. Babička to zařídila, abych se dostal do Palestiny. Strýček mě adoptoval a dostal jsem certifikát a dostal jsem se do Haify. Rodiče museli zaplatit – platili na školu, zdraví, nemocenskou pokladnu a takové věci, ale žil jsem u nich (u strýčka – pozn. ed.).“

„Jednou mi říká, že generál a náš vyslanec se dohodli, že nedostanou do toho kurzu, který už byl zaplacený, že tam nepřijdou piloti, kteří lítali na lehkých letadlech, ale uměli trošku lítat, ale že chtějí lidi, kteří umějí česky. Protože jejich instruktoři, kteří je měli připravit, byli v Olomouci. Najednou mě zavolal náš vyslanec, Ehud Avriel, první vyslanec, to bylo v začátku máje (1948 – pozn. ed.). Zavolal mě a ještě nějaké další dva tři kluky, kteří čekali jako já, na místo. ‚Neletíte do Palestiny, vy se budete točit v Čechách a přinesete nám čtyřicet kluků, kteří se budou učit od začátku. Bude to v češtině.‘“

„Za války, půl roku po okupaci, mne rodiče poslali do Palestiny s dětským transportem do Haify. Tenkrát se Itálie ještě nespojila s Němci, byla neutrální, jelo třicet dětí vlakem z Wilsonova nádraží do Terstu a pak do Haify. Tam jsem žil tři roky v domě u strýce, který byl profesor na Technionu. Když mi bylo patnáct, tak mne poslali na průmyslovku, kde jsem se učil technologii dřeva. Když skončila válka, tak jsem se dozvěděl, že jenom máma z mojí celé rodiny se vrátila z Terezína.“

„Tehdy bylo dost pilotů a instruktorů, tak mne poslali na univerzitu učit se na inženýra. Moje kariéra už nebyla letecká, nelétal jsem už na žádném tryskovém letadle. Tehdy mi bylo šestadvacet, říkali mi, že jsem starý, dnes už je nechají. Potom jsem plánoval letadla. Když létáte aspoň čtyři hodiny měsíčně, tak dostáváte letecký příplatek. Tak jsem vozil lehkými letadly poštu nebo převážel důstojníky. Když jsem měl práci ve Francii v Marcel Dassault, tak jsem létal jako palubní personál.“

„Já jsem měl, no nevím, jestli je to štěstí, měl jsem strýčka archeologa, který se zabýval Asýrií. V roce 1935 ho vyrazili z univerzity v Lipsku a Turci ho vzali do Ankary, tam byl profesorem. Celou válku jsem si dopisoval s rodiči, oni psali do Turecka a on mi to posílal sem (do Palestiny). Turci zůstávali neutrální skoro až do posledních dnů.“

„Moje matka se z celé rodiny vrátila jediná z Terezína. Nedostala povolení odcestovat do Palestiny, tak jsem přijel do Prahy v roce 1947. (…) Potom se založil stát Izrael a prosili mne, abych zůstal v Československu a mobilizoval dobrovolníky na pilotní kurz na piloty Messerschmittů 109. Měli přijet dobrovolníci z Izraele, aby se stali piloty. Najednou se ukázalo, že čeští instruktoři neumějí německy. Piloti v Izraeli, kteří se měli učit, uměli zase jen hebrejsky. (…) Tak se rozhodli Češi a izraelský vyslanec, že místo toho, aby přišli dobrovolníci z Izraele na kurz pilotů, tak zmobilizovali dobrovolníky, židovský kluky, ale nemuseli ani být Židé.“

„Říkala mi to příliš pozdě, řekla mi: ‚Na každý pád neber do té skvadrony někoho, kdo přežil Auschwitz.‘ Já už jsem to udělal, já jsem to nevěděl. Bylo jich sedm v našem kurzu, kteří se zachránili a přežili Osvětim. Dám na to pozor, ale to nepomohlo. Jen jeden z nich žije, šest ne. Pět z těch sedmi se zabilo v haváriích, protože se báli méně než jiní. Jednoho vyndal z kurzu český psychiatr, po třech letech v Osvětimi neznal nebezpečí, udělali z něj mechanika. Jeden ještě žije, umírá na rakovinu.“