„Potom přišel tenhle Doležal, protože my jsme měly (s matkou – pozn. ed.) auto, které zůstalo po mém tátovi. A tenkrát řidičák ženy neměly. Tak máma dala do ohlasu, že to auto prodá, a on přišel tenhle Doležal. Měl někde na Spořilově nějakou kavárnu nebo něco takového a byl dobře finančně zajištěný. Pěkný chlap to byl, naše máma byla mladá, co si budeme povídat. Čas utíkal, to již bylo nějaký čas po smrti mého táty. Slovo dalo slovo a on říkal, že se zrovna rozvádí a že nemá kde bydlet, a máma mu nabídla jeden náš pokoj, co jsme měly vzadu a neužívaly jsme ho. Tak on se k nám přistěhoval a byla ruka v rukávě.“
„Naše máma nás třeba posílala pro mouku k Vlašimi, tam byla naše teta a ti měli možnost jít občas do mlýna. Tak máma mne poslala. Já jsem vylezla na nádraží ve Vršovicích. Teta neměla jiný nápad než mně zabalit do kulatého papíru chleba. Takhle velký pecen a zabalila to tak, že to převázala provázkem. Samozřejmě jsem vylezla z vlaku a první přišel esesák a ťukal mi na rameno, co to vezu. A já jsem mu něco odpověděla a měla jsem na něj strašný vztek a říkám si: Já tady provezu chleba a on mi ho sebere. A on mi ho nesebral, on mi ho nechal.“
„Na půdě jsme měli cyklostyl, měli jsme tam vysílačku a ještě něco tam bylo. Bylo to tam vybavené, takže když na to Němci přišli, tak nám jezdili okolo baráku na Kačerově a zaměřovali to. Kdyby na to byli přišli, tak nás vystříleli všechny. Máma to zapřela, samozřejmě, a zase byli známí z té skupiny, kteří pomohli, že to odvezli honem rychle, když jsme viděli, že ti gestapáci po tom jdou. Tak to honem všechno zlikvidovali. My jsme jako děti chodily do školy a ty letáky z tiskárny máma vždycky složila, šoupla nám to do tašky a my jsme to roznášely. Než jsem došla do školy, tak jsem to roznášela do kastlíků lidem, o kom jsme věděly, že jsou dobří a že nás neprásknou. Tak my jsme to takhle šířily dál.“
„Naše máma byla divoch. Ta byla prostě divoch. Do všeho šla po hlavě. Nebrala ohled na to, že tady má dvě děti. Ona si vzala prostě do hlavy, že pojede za ním, a tak jela za ním. Neuměla německy ani slovo, neuměla ani německy nic napsat, ale jela s nějakou ženskou. To byla paní Hladíková, která byla po válce ředitelkou Osvobozené domácnosti, a ta uměla perfektně německy, a tak jely spolu. Pan Hladík, ten její manžel, byl právě s tátou zavřený. Tak spolu jely a vydupaly si to. Nevím, jestli to omlela v té němčině ta paní Hladíková anebo jak to tam všechno vyřídila, a oni jim povolili návštěvu. Samozřejmě ženské měly s sebou nabaleny léky a všechno možné, koukaly vzít, co mohly. No, a díky té paní Hladíkové se tam máma dostala.“
Hana Mandíková se narodila 24. dubna 1931 v Praze 4 jako Hana Tatoušková. Její otec František Tatoušek byl náměstkem tehdejšího primátora Baxy a zemřel v roce 1935, když bylo malé Haně tři a půl roku. S maminkou Julií, rozenou Tomanovou, a se sestrou Milenou, která byla o čtyři roky starší, bydlely ve vile na pražském Kačerově. Jako nájemník se k nim po úmrtí otce přistěhoval Václav Doležal. Školu navštěvovala v Nuslích. Pan Doležal se stal jejím náhradním otcem. Za druhé světové války byla svědkem jeho odbojové činnosti, když se podílel na vydávání protinacistického časopisu V Boj. V té době se i sama zúčastnila roznášení letáků, vyrobených na cyklostylu v půdním prostoru jejich domu. Václav Doležal byl s několika dalšími lidmi zatčen gestapem a odsouzen k trestu smrti. Dožil se konce války ve věznici Ebrach u Bambergu a za dramatických okolností se šťastně vrátil domů. Po skončení války se rodina Tatouškova s Václavem Doležalem přestěhovala do Karlových Varů. Roku 1950 se Hana poprvé provdala a po přestěhování do Prahy pracovala ve výzkumném farmaceutickém ústavu. Po rozvodu a druhé svatbě s panem Mandíkem se v roce 1977 přestěhovala do Velkých Popovic, kde s manželem postavili dům. V té době pracovala v místním pivovaru. Po ovdovění se stala vášnivou motocyklistkou. Jezdila od svých 60 let na motocyklu Babeta, později ve své milované Škodě Favorit, a to až do roku 2014. Z prvého manželství má dceru Hanu a syna Pavla, který zemřel po tragickém úrazu. V současné době (2015) žije v domově seniorů v pražských Ďáblicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
