Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Mandíková, roz. Tatoušková (* 1931)

• narozena 24. dubna 1931 v Praze jako Hana Tatoušková

• roku 1935 zemřel otec, poznala otčíma Václava Doležala

• za války distribuovala protinacistické letáky, otčím zatčen a do konce války vězněn

• od roku 1946 žila rodina v Karlových Varech

• roku 1950 se poprvé vdala, přestěhovala se do Prahy

• pracovala ve farmaceutickém výzkumném ústavu

• s druhým manželem panem Mandíkem žili od roku 1977 ve Velkých Popovicích

• po ovdovění se přestěhovala do Prahy

Hana Mandíková měla pestrý život a zejména v období druhé světové války prožívala její rodina dramatické chvíle. Nevlastního otce, pana Václava Doležala, zatklo gestapo a byl odsouzen k trestu smrti za účast na vydávání a distribuci časopisu V boj. Od té doby nesnáší jakékoliv násilí a křiváctví.

Příchod na svět do rodiny rady Tatouška

Narodila se 24. dubna 1931 v Praze 4 jako Hana Tatoušková v dobře situované rodině Františka Tatouška, rady a náměstka tehdejšího pražského primátora Baxy, a paní Julie, rozené Tomanové. Maminka se narodila v roce 1904 a pocházela od Vlašimi. Otec záhy onemocněl, měl problémy s močovými kameny a po celkem banální operaci v poděbradské nemocnici zemřel. Bylo jí v té době tři a půl roku. S maminkou a starší sestrou Milenou jely navštívit otce do nemocnice, aby zjistily jeho stav po operaci a pozdravily se s ním. Po příjezdu do nemocnice jim však primář oznámil, že ráno jejich otec zemřel. Pro rodinu to byl neskutečný šok a druhý přišel, když zaslali vdově Julii Tatouškové účet z nemocnice za operaci na částku 50 000 korun. S nemocnicí se tehdy soudila a docílila, že nezaplatila za nepovedenou operaci ani korunu. Tehdy, v roce 1935, to byly peníze, které měly velkou hodnotu.

Na pražském Kačerově

Rodina Tatouškova bydlela v té době na pražském Kačerově – na adrese Praha XIV, ulice Kačerovská 479 – v jednoposchoďové vilce se zahradou. Po otci Tatouškovi zbylo kromě dalšího majetku auto, které jeho žena Julie nabídla k prodeji pomocí inzerátu. Přihlásil se tehdy jistý pan Václav Doležal, kterému se zalíbilo nejen samotné auto, ale i vdova Tatoušková. A když hovořil o tom, že se právě rozvádí a že shání podnájem, tak mu nabídla bydlení v jednom z pokojů. Pan Václav začal bydlet v dosud nevyužívaném salonku s klavírem. Byl to veselý a příjemný člověk a také dobře situovaný. Na pražském Spořilově měl prý kavárnu. „Moje máma byla pěkná ženská, slovo dalo slovo a my jsme získaliy nového tátu…“ říká paní Mandíková.

Pan Václav Doležal a časopis V Boj

Rodina Tatouškova s panem Doležalem žila v poklidu až do vypuknutí druhé světové války, která zamíchala jejich osudem. Od začátku rodina věděla, že se pan Doležal účastní protinacistického odboje. Maminka Julie se tím před rodinou netajila, pouze důrazně upozorňovala, aby se o tom nikdo ani slovem nezmiňoval. Malé Haně bylo v té době devět let a situaci velice dobře chápala. Zapojení pana Doležala do odboje spočívalo v tom, že se podílel na vydávání ilegálního protinacistického časopisu s názvem V Boj, který vycházel v letech 1939–1941. Na půdě jejich domu měli schovaný cyklostyl, a dokonce i vysílačku, kterou se Němci snažili několikrát neúspěšně zaměřit. Paní Mandíková vzpomíná, jak z oken jejich domu viděla německé zaměřovací auto, jež projíždělo ulicemi Kačerova. Cyklostyl na půdě se používal k rozmnožování letáků, které malá Hana roznášela ve své školní tašce a cestou do školy dávala sousedům do schránek. Bylo to tehdy velké riziko, kterého si však rodina byla vědoma, protože věřila, že proti nacistům je třeba aktivně bojovat.

Smyčka se začíná utahovat

Začal život „s gestapem za zády“. Maminka Julie byla několikrát vyslýchána. To se již nacisté začali o aktivity jejího nájemníka pana Doležala zajímat. Před nimi o něm ovšem hovořila jako o cizím pánovi, o kterém nic neví, který u nich bydlí pouze v podnájmu a se kterým nemá nic společného. Kruh se začal zužovat a riziko bylo již neúnosné. Vysílačku jednou v noci přestěhovali ob jednu ulici, k rodině Pokorných. Nacistům se však podařilo tuto vysílačku zaměřit a osud rodiny Pokorných byl tragický. Snad celou jejich rodinu zastřelili. Od té doby paní Mandíková nenávidí jakékoliv násilí a křiváctví. Tyto a pozdější události ji velice poznamenaly a vryla si je do paměti.

Záhadný pan Habada a strážný Lipovec

Na návštěvy k nim chodil pán, jenž se jmenoval Habada. Kouřil lulku a říkalo se o něm, že vyzvídá, získává informace a udává lidi na gestapu. Říkalo se to o něm, ale žádný důkaz pro toto tvrzení neexistoval. Přesto byla maminka paní Hany vždy velice opatrná a nabádala děti: „Ne abyste před Habadou o čemkoliv mluvily.“ Později prý pana Habadu gestapo také zatklo a byl zastřelen. V té době je též navštěvoval pan Lipovec, strážný z michelské plynárny, který chodil k Tatouškovým na návštěvy a který se zřejmě též angažoval v protinacistickém odboji. Rodina měla příbuzné na venkově, a tak byla i v době nedostatku dobře zásobována. Z vesnice putovala do Prahy vajíčka či vykrmená husa. Hana několikrát jela k tetě do Dalkovic pro mouku a ta jí zabalila do papíru pěkný velký kulatý pecen chleba. Na první pohled bylo patrno, co Hana veze. Při výstupu z vlaku k ní přišel esesák, zaťukal jí na rameno a prý, co to veze. Něco mu odpověděla, avšak pociťovala hrozný vztek, že přiváží chleba a že o něho zřejmě přijde. Nakonec jí ale chleba nesebral a propustil ji. Snad se v něm projevil soucit.

Útěk „táty“ Doležala za hranice

Pan Doležal (táta Doležal, jak mu paní Mandíková říkala) již začal tušit, že je mu gestapo na stopě. Jednalo se zřejmě o období srpen–září 1940, kdy již docházelo k masovému zatýkání v rámci protinacistického odboje. Vybavil se tedy na cestu a rozhodl se, že před nacisty uteče za hranice, a to přes Maďarsko. Ještě s několika ostatními lidmi se vydal na cestu (jako trampové s ruksaky) a podařilo se jim ukrýt v jedné maďarské nemocnici, kdy jim pomohl místní primář. Napsal jim falešnou diagnózu, přidělil jim lůžka a měl je tam jako falešné pacienty. Našel se však udavač, který na ukryté uprchlíky upozornil. Došlo k zatčení a k odsouzení pana Doležala k trestu smrti. Dotyčný primář byl též zatčen a snad i popraven. Z té doby má paní Mandíková uschovány noviny, kde je o odsouzení jejího nevlastního otce pana Doležala zmínka. Přesné datum, kdy tyto události proběhly, si paní Mandíková již nepamatuje. Podle razítka na jedné pohlednici, kterou zasílala rodina do koncentračního tábora Ebrach u Bamberga, lze však určit, že šlo o události před dubnem roku 1941.

Trest smrti

Pan Václav Doležal byl poslán do zmíněného koncentračního tábora či káznice Ebrach u Bambergu, kde se dožil konce války, ač byl původně odsouzen k trestu smrti. Z doby jeho pobytu v tomto táboře se dochovala fotografie – pohlednice, kterou mu zaslala rodina v dubnu 1941. Je na ní Hana se svou sestrou Miladou a s maminkou Julií. Maminka byla velice energická žena. „Naše máma byla divoch, do všeho šla po hlavě,“ říká paní Mandíková. Vydala se na cestu s jistou paní Hladíkovou (po válce se tato žena stane ředitelkou Osvobozené domácnosti), která uměla německy, a jela pana Doležala do Ebrachu navštívit. Obě ženy měly s sebou jídlo a léky a podařilo se jim návštěvu uskutečnit. V té době to bylo nevídané. Pan Hladík byl spoluvězněm pana Doležala.

Blížil se konec války

Jak postupovala americká armáda, tak Němci spoustu vězňů v táborech postříleli. A zejména ty, kteří se pokusili o útěk. V Ebrachu se na sklonku války ještě skupina vězňů spolu s panem Doležalem o útěk pokusila, což se jim díky pomoci místních Němců, kteří nesympatizovali s Hitlerem, povedlo. Otec Doležal paní Haně vyprávěl, že utíkal před střílejícími esesáky a padnul pod nějaký strom, kde předstíral mrtvého, a nehýbal se. Když Němci přešli, tak se s dvěma nebo se třemi spoluvězni zvedl a vydali se večer za světlem jako v pohádce o perníkové chaloupce. Naštěstí narazili na dům, kde žili Němci, kteří nebyli nacisté. U nich se schovali, Němci jim dali najíst a mohli se i umýt. Pak přišla fronta, dorazili Američané. Pan Doležal vzpomínal, jak se Američané vzorně starali o vězně. Vařili jim kašičky z rýže či krupice a postupně po kouskách jim zaplňovali žaludky. Jiný přístup prý měli Rusové, kteří dali takovým lidem spoustu jídla a ti pak do rána umírali. Tělo na takový přísun jídla nebylo zvyklé. Stejný osud potkal i jednoho ze spoluvězňů pana Doležala, který se vrátil k rodině a za velké slávy mu dali hodně najíst a napít. Dotyčný do rána zemřel. Toto riziko si mnozí neuvědomovali a také na to krutě doplatili. Paní Julie však byla rozumná, panu Doležalovi dávala ze začátku pouze suchary, aby si tělo opět postupně zvykalo. A časem se starala tak vzorně, že pan Doležal, který se vrátil z koncentráku jako čtyřicetikilový, později vážil 140 kilogramů, jak říká paní Mandíková a jak dosvědčuje i pozdější fotografie.

Nejkrásnější roky v Karlových Varech

Po válce se pan Doležal ze zdravotních důvodů přestěhoval mimo Prahu do Karlových Varů. Na tu dobu paní Hana ráda vzpomíná. Byly to nejkrásnější roky jejího života. Měli velký byt 4+1 po odsunutých Němcích a v Radošově pak malou vilku. Otec Doležal se stal správcem ozdravovny pro hornické děti. A často jezdili do Sokolova (Falknova) pro zásoby na nákupy. V té době pracovala paní Hana jako zásobovačka v „magacínu“. Otec Doležal byl tehdy několikrát vyfocen v novinách na první stránce s hornickými dětmi. Haně bylo šestnáct let a měla prasátko Aminu, se kterým chodila po Karlových Varech. Dodnes obdivuje její inteligenci, jak poslouchala na slovo a nemusela mít vodítko. Chodila také do tanečních, a to do hotelu Pup. Prase Aminu však museli zabít, protože už mělo více než sto kilogramů a byl problém ho ukočírovat. Bydleli kousek za Kyselkou, a když jednou nebyli doma, tak jim Němci, kteří byli ubytováni v nedaleké hospodě, vysklili všechna okna. Šlo asi o pomstu za to, že bydleli v domě po odsunutých Němcích. Chodila v té době do Sokola a vracela se vždy večer. Jednou ji přepadli nějací kluci a paní Hana je zmlátila velkou baterkou, kterou nosila stále s sebou.

První svatba

Jak sama říká, „vdávala jsem se s demižonem vody Kyselka“. Často jezdila na kole s pověšeným demižonem a každý den rodina tento demižon vypila. Ta dnešní kyselka se s tou tehdejší přímo čerpanou z pramenu na louce nedá srovnat, říká paní Mandíková. V Karlových Varech žila do roku 1950, kdy se po svatbě s panem Silsakem přestěhovala zpět do Prahy. V Praze v domě na Kačerově bydlela sestra Miluška, která se však o rodinný dům dobře nestarala. Pracovala na Barrandově v kostymérně jako švadlena a o údržbu domu neměla zájem.

Život ve Velkých Popovicích

Rozvedla se a jejím druhým mužem se v roce 1977 stal pan Mandík. S ním prožila šťastné roky v domku ve Velkých Popovicích, který si postavili. Z té doby vzpomíná na návštěvy umělců, jakými byli například herci Karel Effa, Josef Hlinomaz, Irena Kačírková, zpěvák Rudolf Cortéz či klavírista Ivan Moravec. Se všemi se její manžel znal, a s některými si dokonce tykal. Hrál totiž jako komparzista a je například vidět ve scéně filmu Limonádový Joe při rvačce v hospodě, jak po úderu pěstí jede po břiše po stole. Na tento film paní Mandíková ráda vzpomíná a je jedním z jejích nejoblíbenějších. Do Velkých Popovic pozvali jednou herce Josefa Hlinomaze na pečenou husu. Tak, jak byl viděn ve filmech, když se s chutí pustil do jídla, to proběhlo i v Popovicích. Prý skoro celou husu sám „spocíval“.

Na práci si nikdy neztěžovala

Pracovala v popovickém pivovaru a jezdila do práce na motocyklu Babeta. Později v automobilu značky Favorit, který má jako malý model na poličce ve svém pokoji. Říká o něm, že to je nejlepší auto jejího života. „Jezdila jsem jako blázen,“ vzpomíná a vypráví, jak při couvání porazila plot. Pracovala též ve výzkumném farmaceutickém ústavu a na práci má jen ty nejlepší vzpomínky. Dobrý kolektiv, slušní šéfové a všude zvířata, která měla velice ráda. Domů si přinesla velkou krysu Vasilisu, jak jí říkala. Její dcera Hana několikrát vzala krysy do školy, až učitelky volaly domů, aby to přestala dělat, že je jich tam až příliš a že je jimi škola zamořena. 

Paní Mandíková má z prvního manželství dceru Hanu a měla též syna Pavla, který po tragické nehodě zemřel. Dodnes se z této ztráty těžko vzpamatovává. Raduje se zejména ze svých vnoučat, jejichž fotografie má vystaveny v pokoji na poličce. I přes své zdravotní problémy je stále optimistická. „Ráda čtu, ale blbě vidím,“ říká. Většinu času již prosedí a nebo proleží, trápí ji problémy s koleny. Má milý a nádherný úsměv. Když si vzpomene na své zážitky z mládí anebo když hovoří o svých dětech a zvláště vnoučatech, oči jí ožijí a vytvoří se z nich nádherné usměvavé štěrbinky. Řečeno slovy klasika, šťastná to žena.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění Městské části Praha 4.