"Sametová revoluce, to je období, které mě asi poznamenalo ze všech historických událostí u nás nejvíc, protože v období sametové revoluce mně bylo 21 let, byla jsem mladý, řekla bych razantní člověk, takových celkem radikálních názorů. Zastihlo mě jako studentku čtvrtého ročníku pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Sametová revoluce 17. listopadu 1989 proběhla v pátek. Já jsem v té době byla na koleji a v pátek odpoledne jsme vždycky odjížděli na víkend domů. A teď my jsme se vrátili v pondělí do školy, nebo vlastně už v neděli večer jsme se vrátili na tu kolej a tam jsme se začali srocovat samozřejmě a o těch událostech diskutovat. V našem kruhu byly velice výrazné osobnosti, řekla bych, byli to kluci, kteří měli na tu Prahu přímé spojení a začali zakládat takzvané stávkové výbory. V pondělí jsme ještě normálně šli do školy na přednášky, semináře, a od úterý se založil stávkový výbor, kde jsem byla členem. A vyhlásila se stávka. Stávkovali jsme vlastně do ledna roku 1990, takže po celou tu dobu těch převratných událostí, které byly opravdu převratné – pro mě to byly třeba nezapomenutelné Vánoce. To nás nezajímaly žádné pohádky a vánoční stromeček, ale koukali jsme se na zprávy, protože tam docházelo k volbě Václava Havla prezidentem republiky. Teď jak se k tomu komunistická strana postaví, teď Adamec – předseda vlády a podobné věci. To byly tak neuvěřitelně převratné věci, že – říkám – pro mě to byl jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě co se týká politiky. Protože to nám život změnilo úplně neskutečně moc."
"Můj tatínek byl učitel, byl to kromě jiného velký obdivovatel Dubčeka. A v roce 1968, v době pražského jara vstoupil do Komunistické strany Československa, vlastně pod vlivem událostí pražského jara, kdy ta strana se nějakým způsobem obrozovala, kdy vůbec se tady razilo heslo 'socialismus s lidskou tváří' a podobné věci. A můj otec v té době byl velice mladý, jemu bylo 22 let a byl to ruštinář, učil ruštinu, takže on rusky mluvil velice dobře. A moje babička, tatínkova maminka, dělala kuchařku tenkrát na státním statku Skalka pod zříceninou hradu a zámku Skalka. U toho areálu zastavili nějak na začátku září ruští vojáci, tenkrát to byli opravdu Rusové, nebyla to žádná jiná národnost. Zastavili tam a přišli do té kuchyně a chtěli po babičce, aby jim dala vodu do kanystrů. No a můj tatínek, který byl hluboce zklamán tím, co se stalo, vlastně jak násilným způsobem byl ukončen ten obrodný proces naší společnosti v roce 1968, se jal diskutovat s těmi ruskými vojáky. Jestli vůbec tuší, co udělali, jak vlastně tu naši zemi poškozují, jak se vměšují do našich záležitostí a tak. No a ten ruský voják, kterému se to evidentně hodně nelíbilo, prostě vzal samopal a namířil ho na toho mého tatínka. Babička před něj tenkrát skočila a začali ho uklidňovat, protože v té době měl rodinu, já jsem byla mimino a on se s nimi chtěl pustit do nějaké diskuze o tom, že to, co dělají, není až tak úplně čisté a férové."
"Rok 1968 je vlastně pro mě velice zlomový rok, protože v tom roce jsem se já narodila. Takže celý můj život si ze mě můj mladší bratr dělá legraci, že jsem takové dítě krize. A v roce 1968 mám vlastně z doslechu nebo z vyprávění svých rodičů dva takové velice silné příběhy, bych řekla. Kdy víme, že k okupaci došlo v noci z 20. na 21. srpna1968. Takže moje maminka v té době 21. srpna 1968 ráno, aniž by v podstatě tušili, co se stalo, protože v době, kdy ještě televize nepřinášela přímá svědectví o událostech a nebyl žádný internet, takže v podstatě ani netušili, co se stalo, tak se mnou šla pěšky do Třebenic do poradny k dětskému lékaři. Já jsem byla miminko v kočárku. A pěšky šla, protože v té době neexistovala žádná hromadná doprava. Takže do těch Třebenic šla pěšky a v Třebenicích je most, když se jde směrem od Teplé. A na tom mostě ji zastavili ruští vojáci, kteří tam už byli. A ruští vojáci jí vyházeli celý kočárek, protože kontrola, jestli nepřeváží nějaké zbraně nebo cosi. A říkala, že mě jen tak tak zachytla jako to miminko v té peřince. Takže mě vyndala z kočárku a oni jí prohrabali celý ten kočárek. Zjistili, že nic neveze, takže mě potom do kočárku dala zpátky a dojela se mnou k tomu lékaři."
V pondělí jsme ještě šli do školy na přednášky, ale v úterý už jsme založili stávkový výbor
Ladislava Malíková, za svobodna Wilková, se narodila 6. května 1968 v Mostě. S rodiči vyrůstala v obci Sutom poblíž Třebenic na úpatí Českého středohoří. Její tatínek byl učitel a později i ředitel školy. V době pražského jara vstoupil do komunistické strany, se sovětskou okupací roku 1968 ale nesouhlasil. Ladislava vystudovala gymnázium v Lovosicích, poté pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor čeština a občanská výchova. Ve čtvrtém ročníku ji na fakultě zastihlo dění sametové revoluce, stala se členkou stávkového výboru a účastnila se mimo jiné i jednání s dělníky v ústeckých továrnách. Promovala v roce 1991, v srpnu stejného roku nastoupila do základní školy ve Velemíně, kde působí dodnes (2021).
Petr Dekany, Jaroslav Kozel, Adam Špička, Jakub Trávníček pod pedagogickým vedením Víta Seidla ze ZŠ Velemín
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!