„Kdo se jich moc bál, na něm se vyřádili. Když mne zavřeli, byla jsem u výslechu v Bartolomějské. Jejich hlavní (téma byli kněží a ženy). Začali o Mádrovi, co má s ženskými. A já jsem začala Mádra hájit, potom mne postavili ke zdi a stála jsem. Řekla jsem si: Tak tuhle srandu už se mnou, pánové, dělat nebudete. Potom jsem měla výslech v Ruzyni a referent říká: ,Holub. Co jste s ním měla, s Jirkou?' Já jsem mu na to řekla: ,Čtyři nemanželský děti.' A do konce výslechu (i vyšetřování) se mne už nikdo nezeptal, co jsem s ním měla.“
„Bachaři totiž krajským vězeňkyním (kriminálním, odsouzeným krajskými soudy, pozn. ed.) říkali, to byla jejich teze, že ony byly poctivé, protože chodily za koruny, kdežto my (politické) jsme dolarový kurvy.“
„Jednak jsem pomohla Cyrilu Stavělovi se dostat z Prahy, když zavřeli řeholníky. Oni ho někde chytli na ulici, zatáhli ho, převlíkli a potom ho přivedli k nám. U nás spal, dala jsem mu košili a kravatu a ráno asi v pět hodin jsem ho odvedla do Komořan. Protože všechna pražská nádraží byla obšancovaná, tak jsem ho vedla do Komořan, kde chytl vlak na Jihlavu. Dostal se do Tišnova, odkud pocházel, a tam přešel přes hranice. Byl potom v Itálii, kde měli český klášter.“
„To byla psina, to jsem referentovi nechtěla podepsat, seděla jsem tam asi do šesti hodin. Jedna známá měla promoci a my jsme se tam sešli. Takže referent napsal: ,Na ilegální schůzce u doktorky Matuškové.‘ A o čem jsme se tam bavili? Já jsem říkala: ,Prosím vás, o čem se člověk baví, když slaví promoci. Zpívali jsme a povídali o filozofii.' A my jsme předtím měli na Albertově studentskou schůzi. Řekla jsem: ,A na Albertově jsme měli schůzi.' Tak jsem jim vyprávěla, co se dělo na schůzi. Z toho jsem měla zápis: ,Na ilegální schůzce u doktorky Matuškové, kde byl Hošek a Strýček (to už byli všichni zavření), plánovali změnu reformy školství po zvratu lidově demokratického zřízení.' Beze srandy, toto mám v protokolu. Jsem řekla: ,Promiňte, ale tuhle pitomost vám nepodepíšu.' Tak jsem tam seděla asi do šesti hodin, nakonec jsem to tedy podepsala. A řekla jsem referentovi: ,Příště mi tam napište, že jsem otrávila Gottwalda, a já vám to taky podepíšu.‘“
Jitka Malíková se narodila roku 1926 v Praze, pocházela z rodiny drobného živnostníka. Vystudovala gymnázium a poté pokračovala ve studiu medicíny. V dětství chodila do skauta a po jeho zákazu navštěvovala za protektorátu tzv. Katolickou besídku vedenou páterem Josefem Zvěřinou. Po maturitě studovala od roku 1947 medicínu. Zapojila se do studentských kroužků Katolické akce. Po komunistickém převratu a zřízení oficiální kolaborantské Katolické akce se kroužky dostaly do ilegality, nadále však pokračovaly. Jejich členové byli postupně zatýkáni. Jitka Malíková byla poprvé zatčena na podzim 1951, ještě však byla propuštěna. Podruhé byla zatčena roku 1953, po půl roce ve vyšetřovací vazbě byla jako vedoucí protistátní skupiny odsouzena za velezradu na 11 let odnětí svobody, po odvolání jí byl trest snížen na 9 let. I po soudu byla držena ve vazbě a vyslýchána, poté byla vězněna v nápravně pracovním táboře v Želiezovcích, Trnovcích, Ilavě a ve věznici v Pardubicích. Propuštěna byla na amnestii roku 1960. Poté směla pracovat jen v dělnických profesích, nakonec získala zaměstnání jako pomocná laborantka v nemocnici v Motole, dokončila si laborantskou školu a od roku 1967 pracovala jako laborantka v nemocnici na Karlově náměstí, kde zůstala až do penze. Laureátka Ceny paměti národa Jitka Malíková zemřela 6. května 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
