MgA. Jaroslav Malík

„Vyhodili mě úplně odevšad a dokonce i ze Základní umělecké školy. Byla to doba, kdy si podali ruce pánové Zeman a Klaus. Vytvořili opoziční smlouvu a najednou nebyly prachy vůbec na nic. Ve Zlatých horách se proto zrušila výuka fotografického oboru. V té době se mi také začalo zdát, že se pohybuju pořád dokola. Šel jsem do hospody, poslouchal stejné řeči a smál se stejným věcem. Jednoho dne mi zazvonil telefon, ve kterém mluvil pan řídící ze Střední umělecké školy v Ostravě a ptal se, zda bych se nechtěl ucházet o místo. Neměl jsem tehdy nic na práci. Sbalil jsem si kartáček na zuby a nasednul na kolo. Den předem jsem si domluvil garsonku v Přívoze [ostravská čtvrť] a odjel. V novém bytě byly nánosy prachu a záchod nesplachoval. Lehl jsem si na zem, prospal se do rána a už jsem tady zůstal. Od té doby říkám, že jsem v Ostravě, kde jsem nikdy nechtěl žít.“

„Nakonec se mi povedlo dostat se do Polska, kde se v Jarocině pořádaly punkové festivaly. Bylo to vždycky mnohem lepší než tady. S kamarádem jsme tam často jezdili. Poznal jsem polskou náturu, ale hlavně punkery, kteří dělali přes den bordel a v neděli ráno se vždy vypravili do kostelíčka, kde se pomodlili a tvářili se jako ovečky. Na festivalu byl však také nějaký šílený undergrounďák z Česka, který vystoupil na pódium a začal křičet, že komunisti jsou svině. Dodnes nevím, jestli to byl provokatér nebo ne. Řekl bych, že ano, protože se pouštěl do bolševiků před tisícovým publikem přímo na stadiónu. Všichni jsme na to později mírně doplatili při zpáteční cestě. V Českém Těšíně nás nechali vystoupit z vlaku. Vypadalo to, jakoby už na nás čekali. S kamarádem jsme stáli s vytaženými pasy úplně na konci fronty. Nějaký chlápek si nás změřil a následně odvedl do vedlejší cimry. Tam nás vysvlékli do trenýrek, potupně prohledali a nakonec opětovně zařadili do řady.“

„Potom mě odveleli přes celou republiku do Tachova. Byl to západní okruh a panovaly tam docela kruté podmínky. Chodilo se žrát na semafory. Pamatuji také na velký buzerplac a notorického velitele pluku. Všichni ti vojáčci z povolání byli docela velcí ožralové. Ale i my, obyčejní vojáci, jsme dost pili. Co jsme měli dělat? Tenkrát tam nefungovalo vůbec nic. Takže jsme valili lahváče, nebo vařili z lihu, cukru a šumáků různé kořalky. U toho jsme sledovali politické školení mužstva a podobné věci. Já jsem byl však v teploučku na štábu. Měl jsem tam zašitou malou kancelářičku s radiostanicí. Přijímal jsem podivné signály, které jsem hned v zápětí zase odesílal. Byla to jenom taková hra, která vůbec nic neznamenala. Dokonce jsem byl jmenován náčelníkem jakéhosi obrněného vozidla, které jsem ovšem nikdy neviděl.“