Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Jaroslav Malík (* 1957)

• narozen 21. ledna 1957 v Jeseníku

• vyrůstal ve Zlatých horách, kde na něj značně zapůsobila lokální atmosféra

• počátkem 70. nastoupil na železniční školu v Šumperku, kterou před upálením studoval i Jan Zajíc

• po vojně se vrátil do Zlatých hor a nastoupil jako úředník v místním geologickém průzkumu

• během 80. let začal fotografovat na kamery zděděné po otci

• jezdil na ilegální punkové festivaly do polského Jarocina a zajímal se o dění v undergroundu

• po revoluci se stal jedním z prvních studentů opavského Institutu tvůrčí fotografie

• předměty, které našel v opuštěných sudetských domech, komponoval ve svých zátiších

• je zakládajícím členem umělecké skupiny Milan, se kterou vystavoval mimo jiné v Bombaji

• koncem 90. let se přesunul do Ostravy, kde nastoupil jako učitel na Střední uměleckou školu

• seznámil se zde s místní výtvarnou komunitou, která výrazně ovlivnila jeho rukopis

• v posledním ze svých cyklů zmapoval dědečkovu smrt v koncentračním táboře

Rodinný osten namířený vůči Němcům

Jaroslav Malík se narodil 21. ledna 1957 v Jeseníku. Jeho rodiče se do Sudet dostali díky osidlovací vlně v polovině padesátých let. Ačkoliv byli oba rodáky z okolí Kyjova, potkali se až ve Zlatých horách, kde se rozhodli usadit a založit rodinu. Maminka byla vyučená švadlena, a tak našla práci v místním Moravolenu. Tatínek, který záhy tragicky zahynul, byl obchodníkem a správcem národního majetku. Detaily jeho smrti nejsou dodnes zcela objasněny a pro Jaroslava i jeho mladší sestru jsou tedy jakýmsi nepsaným tabu.

Kraj plný vnitřní energie a mystiky byl pro malého chlapce ideálními kulisami raných her. S dětmi ostatních švadlen se často vydávali do továrny, kde pracovaly jejich maminky. Voňavé stohy prostěradel a ložního prádla, skluzavky pro náklad hotového zboží či labyrinty neotevřených balíků se v jejich hlavách změnily v prostor stimulující nejbujnější zákoutí fantazie. Moravolen však nebyl jediným místem, které desetiletému Jaroslavovi učarovalo. Mnohem více než hebká podstata bavlněného materiálu jej totiž zajímal zatuchlý prostor opuštěných sklepů a půd, kde se v prachu válely předměty, které kdysi patřily těm, o nichž se ani doma nehovořilo kladně.

Dědeček, kterého Jaroslav nikdy nepoznal, se jmenoval Emil Navrátil. Kdesi na brněnském předměstí po něm byla před revolucí pojmenována ulice. Významný funkcionář prvorepublikové komunistické strany se po obsazení nacisty zapojil do aktivního odboje. Důsledkem toho byl zatčen a vězněn na brněnském Špilberku. Posledních několik měsíců života strávil v rakouském koncentračním táboře Stein, kde koncem roku 1942 skonal. Jeho tělo bylo převezeno zpět na Jižní Moravu a řádně pohřbeno. U Malíků se toto rodinné stigma promítlo do všech hovorů o sudetoněmecké minoritě i jejím poválečném odsunu. „Samozřejmě, že jsem díky tomu doma cítil jakýsi osten namířený vůči Němcům. Sám v tom dodnes nemám jasno. Bije se ve mně rozum s citem,“ zamýšlí se nad rodinnou historií Jaroslav.

 

Zpřísněný dohled

Chlapecká léta ve Zlatých horách ukončil odchod na železniční průmyslovku v Šumperku. Jaroslav tam nastoupil do prvního ročníku v roce 1972, tedy asi tři roky po tom, co se na Václavském náměstí upálil Jan Zajíc, který na stejnou školu rovněž docházel. V následku této skutečnosti byl mimořádně zpřísněn školní řád. Jaroslavovi bylo v té době patnáct let a jeho zájem byl upřen směrem k zakázanému západnímu rocku. Melodie Led Zeppelin a Deep Purple kontrastovaly s činžáky plnými sovětských důstojníků přímo naproti internátu, ale i s nesvobodnou atmosférou uvnitř školy.

Společně s ostatními spolužáky jej dění kolem kasáren velmi přitahovalo. Malí vojáčci načichlí pitralonem a jejich velké manželky se zdáli být v prostředí Střední Evropy jaksi nepatřiční. Okna lampasáckých domů byla vylepena krepovými papíry a novinami tak, aby do nich nikdo neviděl. Čím více však byla ruská komunita uzavřená do sebe, tím podstatněji ovlivňovala chod celého města. Muzika na tancovačkách, solené ryby, vodka a šmelina všeho možného. Šumperk se v té době trochu podobal městu ležícímu na dalekém Uralu. „Tehdy jsem začal přemýšlet o tom, co je to ta široká ruská duše. Postupem času jsem zjistil, že se tam vejde úplně vše - od přátelského podání ruky až po nůž vražený v zádech,“ uzavírá přehlídku oněch bizarních obrazů Jaroslav.

Podobně kafkovskou atmosférou oplývalo i jeho první zaměstnání v ostravském železničním depu, na které byl umístěn rovnou po dokončení školy. Mělo se jednat o zácvik na mistrovskou pozici, ale vše se v rychlém, budovatelském tempu ocelového města jaksi zvrtlo a po šestnácté absenci na směně byl Jaroslav předvolán před vedoucího depa. „Nejvyšší pan železničář mi udělil důtku a předal výplatu, která činila asi pět korun. Na osobním oddělení mi potom řekli, že mi s takovou v místním depu pšenka nepokvete a odeslali mě na vojnu. Řekl jsem si tenkrát, že budu rád všude jinde na světě jenom ne ve špinavé, smradlavé, komunisticko-mamulovské Ostravě,“ vzpomíná Jaroslav, kterého díky této peripetii přiřadili k radistickému útvaru do Prešova.

 

Volné sdružení uměleckých nul

Po dvou letech prospaných v teplé kanceláři telegrafisty se svobodník Malík vrátil do Zlatých hor. Psal se rok 1978 a okolí města doznalo za dobu jeho nepřítomnosti zásadních změn. Nejbolestnějším zjištěním pro něj byla zpráva o úplné destrukci poutního místa Maria Hilf, jenž bylo pod záminkou poddolování vyhozeno do vzduchu. Podobný osud potkal i dřevěnou kapli svaté Anny, která byla rozebrána. Dle Jaroslavova vyprávění si z takto získaného materiálu postavil jakýsi významný člen strany chalupu poblíž Rejvízu. Poslední z kaplí, která byla zasvěcená svaté Martě, byla v 70. letech soustavně zanedbávána. Jednoho dne se její ztrouchnivělá střecha propadla a obnažila torzo kamenných stěn. Zbořenina gotické kaple se tyčí v Horním údolí dodnes.

A podobně jako postavy v románech Bohumila Hrabala vyčkávají na osudové šťouchance, aby se pohnuly po své osudové cestě dále, nastoupil i Jaroslav na administrativní místo v oddělení geologického průzkumu místních dolů. „Byl jsem klasický socialistický úředník,“ říká se znatelnou ironií v hlase. Bezvýchodnost dobového uspořádání společnosti jej stejně jako většinu národa postavila do pozice pasivního občana. Nadřízeného pracovníka zajímal při kontrolách pouze obsah umyvadla, ve kterém se dle jeho vkusu měla chladit tři lahvová piva a jedna sedmička červeného.

Z Jaroslavova vyprávění je jasně cítit, že osmdesátá léta na Jesenicku neoplývala přílišně optimistickou atmosférou. Je možné, že právě v této době vznikla jeho náchylnost k fatalistickému způsobu chápání okolního světa. Člověk tehdy musel věřit, že se události řídí jakýmsi vyšším principem a staví se do jeho životní dráhy přesně ve chvíli, kdy je to nutné. Po nástupu do nového zaměstnání se jeho mysl začala stáčet k raným vzpomínkám z dětství, kdy s otcem po výletech na okolní kopce vyvolávali čerstvě zhotovené fotografie. Mezi harampádím ve sklepě našel původní vybavení temné komory a také starou rodinnou Flexaretu. Uchovány byly i původní vývojky, které však časem podlehly oxidaci a byly vhodné nanejvýš k vylití do umyvadla. „Všechno jsem se naučil sám. Bylo to ve mně tak trochu uzavřeno a dva, tři roky potom, co jsem začal fotografovat, jsem objevil svůj osobitý styl, se kterým pracuji dodnes,“ dodává Jaroslav.

Společně s ostatními malíři a fotografy ze Zlatých hor založili výtvarnou skupinu s názvem Volné sdružení uměleckých nul. Jejich aktivity kulminovaly každoročně kolem 21. srpna, kdy členové uskupení organizovali protestní protiokupační pochod, který se táhl od hospody, kolem kostela až k národnímu výboru. Díky této komunitě se Jaroslavovi dostalo do povědomí dění v tehdejším pražském undergroundu. Společně s ostatními členy sdružení se pravidelně scházeli v jednom z bytů a poslouchali nahrávky DG 307 či The Plastic People of the Universe.

Zlaté hory nejsou příliš velké město, lidé se navzájem znají a sdílejí některé ze svých příběhů. Pro Jaroslava a jeho přátele tak nebylo vůbec složité odhalit, že jejich aktivity vzbudily pozornost místních estébáků. Nalepil se na ně především jeden, který se při tanečních zábavách usazoval k protějšímu stolu, popíjel limonádu a dával pozor na to, o čem jejich společnost hovoří. Po nějaké době se i se svým kolegou objevil v kancelářích geologického výzkumu. Jaroslav popisuje celou situaci velmi groteskně a stylizuje sebe sama do role jakéhosi polepšeného školáka, který jaksi na oko slíbil, že se už podobných prohřešků nedopustí.

 

Cesta za pořádným bigbítem

V polském Jarocině se v polovině 80. let začaly pořádat věhlasné punkové festivaly. Zpráva o těchto akcích se rychle rozšířila i mezi severomoravské máničky, které se za atmosférou přeplněného stadiónu začaly organizovaně vydávat. Jaroslav bydlel kousek od polské hranice a opakovaně se čáru pokoušel přejít pěšky. Několikrát se mu dokonce podařilo udělat si u severních sousedů malý výlet a bezúhonně se vrátit zpět domů. Jarocin však leží ještě pořádný kus za Vratislaví, a proto se s kamarádem domluvili na cestování vlakem.

Po kolejích s přestupem v nenáviděné Ostravě do Těšína. Pak přes řeku Olši tvořící městskou i státní hranici a zpátky na severozápad po nekonečných nížinách směrem k několika dnům kultovního osmdesátkového punku, který by se jen stěží dostal na česká pódia. Jaroslav ve svém vyprávění opakovaně zmiňuje nekonečnou frustraci působenou „kvákajícím Michalem Davidem“ na vesnických diskotékách a vůbec se netají nekritickým nadšením, které mu atmosféra rozjetých polských pankáčů poskytovala. „Poznal jsem tam kluky, kteří dělali přes den bordel a v neděli ráno se vždy vypravili do kostelíčka, kde se pomodlili a tvářili se jako ovečky.“

Snadné překročení těšínské hranice bylo při jedné ze zpátečních cest vykoupeno potupnou prohlídkou, při které je pohraničníci vysvlékli do spodního prádla a po podrobném prošacování jim dovolili zařadit se zpět do fronty čekající na pasovou kontrolu. Hustá hříva a kožená bunda byly dostatečně signifikantními znaky pro vytipování vhodných obětí. Jaroslav se své záliby v tvrdých kytarových riffech nevzdal ani po revoluci. Jarocinský stadion však vyměnil za Strahovský. Během 90. let zde viděl některé z kapel, které si už na železničářském internátě pouštěl z magnetofonové pásky.

 

Samouk s magisterským titulem

Zlaté hory leží více než tři sta kilometrů od Prahy. Kousek za Pardubicemi se na horizontu zjeví masiv Jeseníků, který se pak táhne dále na severovýchod až k Rychlebskému výběžku. Fyzická vzdálenost i bariéra kopců působila při sametové revoluci jako polštář tlumící překotné události v hlavním městě. Těsně před jejich vypuknutím se v hornatém kraji objevil i kněz Václav Malý s podpisovými listinami Charty. Někteří z Jaroslavových přátel dokument signovali a o několik dní později vzali do rukou transparenty. Prošli se v průvodu po stejné trase, jakou absolvovali každý srpen v rámci protestních aktivit Volného sdružení uměleckých nul. Tentokrát už však nebyli sami. Přidávali se k nim lidé z celého města. V houfu byli i takoví, do kterých by to nikdo ze sousedství neřekl. Po vzoru událostí na Václavském náměstí se při protestu zvonilo klíči. Jaroslav zvonil také. A čím více členů místního výboru strany kolem sebe viděl, tím více si vlastním zvoněním začínal být jistý.

Čím podivněji revoluce ve Zlatých horách proběhla, tím ostřejší společenské změny do kraje přinesla. Hned v počátku 90. let byla ukončena veškerá těžba a společně s ní byl uzavřen i geologický průzkum. Za své vzala rovněž zprivatizovaná textilka či většina kamenolomů v okolí. Jaroslav se náhle ocitl bez práce. Osud však před ním načrtl novou, podobně přímou cestu jako tehdy, když po vojně začal intenzivně fotografovat. Technický obraz si v jeho životě vydobyl značnou pozici a náhle mohl expandovat i tam, kde si vydělával peníze na živobytí.

V podobné době se na Slezské univerzitě v Opavě vytvořil Institut tvůrčí fotografie, u jehož zrodu stál mimo jiné legendární profesor Ján Šmok. Jaroslav do jeho fotografických kurzů docházel už dříve a logickým krokem pro něj tedy byla i přihláška do bakalářského studia. Samouk, celoživotní fatalista a mystik se tímto aktem ocitnul v akademickém prostředí. Osobitý rukopis formovaný léty strávenými v temné komoře však touto skutečností příliš neutrpěl. Naopak, včlenil se mezi řadu jiných podobně autentických autorů, jako Vojtěch Bártek, Jolana Havelková a Tomáš Pospěch, kteří se na škole objevili v podobné době. Jejich spiklenectví se během jednoho soustředění v Beskydech přetavilo v uměleckou skupinu Milan.

 

Do náruče špinavé Ostravy

„Vyhodili mě úplně odevšad a dokonce i ze Základní umělecké školy. Byla to doba, kdy si podali ruce pánové Zeman a Klaus. Vytvořili opoziční smlouvu a najednou nebyly prachy vůbec na nic. Ve Zlatých horách se proto zrušila výuka fotografického oboru. V té době se mi také začalo zdát, že se pohybuju pořád dokola. Šel jsem do hospody, poslouchal stejné řeči a smál se stejným věcem. Jednoho dne mi zazvonil telefon, ve kterém mluvil pan řídící ze Střední umělecké školy v Ostravě a ptal se, zda bych se nechtěl ucházet o místo. Neměl jsem tehdy nic na práci. Sbalil jsem si kartáček na zuby, nasednul na kolo a odjel,“ říká Jaroslav o svém posledním velkém přesunu, který ho jakoby naschvál vsadil do města, jemuž se celý život vyhýbal obloukem.

Postindustriální atmosféra se mu však poměrně rychle zaryla pod kůži a on se rozhodl zůstat natrvalo. Zvláštní existenciální vakuum, které se na jeho fotografiích zjevovalo v době, kdy tvořil v Sudetech, se pozoruhodným způsobem adaptovalo na vykořeněnost ostravského porevolučního prostředí. Ze složitě komponovaných zátiší nadále promlouvaly zpřetrhané příběhy věcí a jejich dávných majitelů, přibyla však i touha po práci s konkrétními lidskými příběhy. Jaroslav se náhle pouštěl do autobiografických cyklů či práce s apropriovaným materiálem neznámých autorů.

Sám připouští, že se jeho fotografie pod tlakem místní umělecké komunity proměnily. Ústup od přílišné estetizace se tedy neodehrál v akademickém prostředí Slezské univerzity, nýbrž kdesi nad pivem s Janem Balabánem a Jiřím Surůvkou. Dalo by se říci, že jej Ostrava postavila alespoň jednou nohou pevně na zem. Tou druhou je Jaroslav neustále rozkročen kamsi na sever, do milovaných kopců vztyčených nad rodným městem. Jezdí tam ostatně velmi často za maminkou, které je už více než devadesát let. O úplném návratu do Sudet však neuvažuje. Z jeho vyprávění o nedávné minulosti kraje je cítit zvláštní tíseň. Zavřené podniky, odsun starousedlíků a nakonec i kůrovcová kalamita, která v posledních letech zcela proměnila původní charakter krajiny. Kdo ví, zda Jaroslava čeká ještě nějaký životní přesun. Zatím však říká: „Jsem tady, kde jsem nikdy nechtěl žít. A jsem za to rád.“