Květuše Malá

„Můj otec pak už pracoval v Ostravě. Byl z něj samozřejmě komunista, byl ve straně. Ovšem do té doby, než vyjel na nějakou kontrolu na Donbas. Nevím přesně, co to bylo, ale bylo to těsně po válce. Tam uviděl takový bordel. Hrozně ho to rozčílilo, že se to nedá ani popsat. Vzal legitimaci KSČ a hodil jim to pod nohy. Jak si to jako představují… Kolik toho lidé protrpěli a teď oni, že takto povedou ten národ? Samozřejmě ho ze strany vyloučili a už bylo po komunistovi. Také ho vyhodili ze zaměstnání a musel do výroby. Pracoval v třebechovických elektrárnách na dvou velikých strojích, což málokdo uměl, ale já jsem tím pádem šla na konzervatoř z dělnických kádrů. Takže mě vzali.“

„Samozřejmě všechno německy. A to byli [učitelé] velmi podřízeni Hitlerovi, velmi. Vzpomínám si, že občas padla nějaká poznámka vůči mně, že jsme Češi. Já jsem to tak ale nebrala. My jsme byli Češi. My nebyli Němci, my jsme se k Němcům nehlásili. Tam [v Odrách] bylo deset rodin Čechů a otec se toho držel. Po válce byl můj otec zvolen starostou. Poté, co se vrátil a uzdravil. A [na radnici] našel doklady. V nich jsme byli označeni jako vrazi, polovrazi. Já jsem tam byla jako polovrah. K likvidaci. Kdyby válka špatně skončila, tak jsme byli zlikvidováni.“