Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Květuše Malá (* 1932)

Pokud vedle sebe máte dobrého partnera, zvládnete vše

  • narozena 22. září 1932 na Ostravsku

  • v roce 1938 se s rodiči přestěhovala do Oder, které se staly součástí Třetí říše

  • po roce 1945 nastoupila na konzervatoř v Ostravě a posléze v Brně

  • na počátku 60. let se seznámila s pozdějším manželem Josefem, bývalým vězněm z Jáchymova

  • až do roku 1989 jejího manžela pravidelně kontaktovala StB

  • v roce 1986 odešla pamětnice do důchodu, dodnes žije v Brně

Němci ze mě udělali Floru Obschil

Začátek i konec druhé světové války znamenal pro Odry na severní Moravě dramatické chvíle. Obojí jako dítě zažila Květuše Malá. Operní pěvkyně, sboristka i sólistka Národního divadla Brno. Přestože se podle svých slov o politiku nikdy nezajímala a zůstávala zcela ponořena do svého uměleckého světa, dopady nacismu i komunismu pocítila zcela konkrétně i ve svém životě. 

Narodila se v roce 1932 v Bílovci nedaleko Ostravy jako jediná dcera manželů Karla a Emy Občilových. Otec pamětnice zastával za první republiky dobře placené místo u důchodkové kontroly. Rodina se kvůli jeho zaměstnání často stěhovala. Když se Občilovi ke konci 30. let přestěhovali do Oder, stali se z nich v podstatě ze dne na den obyvatelé Třetí říše. V říjnu 1938 začalo obsazování Oder wehrmachtem a následovala perzekuce židovského obyvatelstva.1 „Odry měly asi čtyři tisíce obyvatel. Českých rodin nás tam bylo jen deset. Předtím tam Češi i Němci žili v klidu, ale jak k moci přišel Hitler, už se to zostřovalo. (…) Pamatuji si obsazování Němci. Vojáci tam rozdávali chleba. Také hned vyměnili starostu, ten nový už byl Němec. (…) Jeho dcera vedla tamní Hitlerjugend. Vojáci obsadili i zámek Potocki. Ve sklepeních zámku pak internovali Rusy a Angličany.“

Květuše jako vzpomínku dodnes uchovává vysvědčení z první třídy, kde je razítko s hákovým křížem. „Nastoupila jsem do německé školy a musela jsem začít mluvit německy. Nedělalo mně to ale žádné problémy, za chvíli jsem rozuměla i mluvila. Ve škole jsme samozřejmě zdravili německým pozdravem. Učitelé byli Němci, samozřejmě velmi podřízeni Hitlerovi. Občas ke mně měli nějakou poznámku ohledně toho, že jsem Češka. Já si z toho ale nic moc nedělala.“ Němci Květuši také změnili jméno. Zpočátku ji ve všech dokumentech uváděli jako Floru Občil. Příjmení nakonec také poněmčili na Obschil. Květušina matka byla totálně nasazena do továrny a otec za prací dojížděl. Vzhledem k tomu, že se otevřeně stavěl proti Hitlerovi, zůstával pod kontrolou. „Otec dělal, co musel, ale své názory si znásilňovat nenechal.“

Otce jsme ke konci války schovávaly ve sklepě, přežili jsme i díky Němcům

Rodiče se domů vraceli až pozdě večer. Květuše tak často zůstávala sama. Když ji kamarádka vzala k místním řádovým sestrám, jedna z nich si všimla jejího hudebního talentu a začala ji vyučovat hře na klavír. „Učily mě i češtinu. Měly u kostela pronajatou místnost. K sestrám jsem pak chodila vždy po škole, abych nemusela být doma sama. Mluvily česky i německy. Měla jsem je moc ráda. Byly tehdy mým pevným bodem. (…) Chodila jsem s nimi každý den do kostela. Po matce jsem byla evangelička. Jednou jsem sestrám řekla, že bych také chtěla být katoličkou. Ony ale řekly, že to nejde, že až třeba budu starší a sama se rozhodnu. Hezky mně to vysvětlily, žádný nátlak. (…) Pamatuju si, že jsem měla takové bílé šatečky a ony mně tam našily jeden kanýr navíc. Nosily se sukně nad kolena a já ji měla pod kolena, to se mně tehdy nelíbilo.“

Asi dva nebo tři roky před koncem války Němci otce rodiny pro jeho politické postoje odveleli na nucené práce. „Když jsme s maminkou zůstaly bez tatínka, pomáhal nám jeden německý sedlák, abychom netrpěly hladem.“ Ke konci války se otci podařilo z nucených prací utéct zpět k manželce a dceři. „Tatínka jsme pak asi čtrnáct dní před skončením války schovávaly u nás ve sklepě. Přežili jsme právě i díky těm Němcům, kteří byli proti Hitlerovi.“ Poslední dny války se ve sklepech schovávala většina obyvatel Oder.2 „Všude se střílelo. Než Němci odtáhli, tak to chvíli trvalo.“

Ke vzpomínkám na konec války přidává Květuše také znásilňování ruskými vojáky. „Za Hitlera jsme si nesměly stříhat vlasy, nevím proč. Měla jsem cop, hned jsem si intuitivně uvázala na hlavu šátek a na nohy navlékla staré kalhoty. Dvě moje spolužačky Rusové znásilnili, ležely pak v nemocnici. (…) Také si pamatuji své dvě německé známé, které jsem v obchodě našla oběšené...“

V dokumentech nás označili jako vrahy, byli jsme určeni k likvidaci

Dne 7. května 1945 Odry osvobodila Rudá armáda.3 Ještě předtím wehrmacht zničil most u církevní školy, který vedl přes řeku Odru. Nový most byl postaven až roku 1958.4

Po skončení osvobozovacích bojů začal odsun Němců. „Shromáždili je všechny v klášteře. Každý měl určený počet kil, která si mohl vzít s sebou. Pár dní to trvalo, než je odsunuli. Měla jsem tam i své dvě kamarádky. Pak jsme si i napsaly, kde se v Německu uchytily, ale kontakt už jsme pak neudržovaly.“

Starostou Oder se po válce stal otec pamětnice, v té době člen komunistické strany. Organizoval návrat města do běžného života. „Všude ležely mrtvoly. Musely se odklízet.“ Díky pozici starosty se Květušin tatínek také dostal ke klíčovým německým dokumentům. „Označili nás v nich za vrahy. Já měla označení polovrah. Byli jsme určeni k likvidaci. Kdyby válka dopadla jinak, byli bychom všichni mrtví.“

V 50. letech vyhodili otce ze strany i ze zaměstnání, odmítl se na režimu podílet

Po roce 1945 se z německé školy v Odrách stala česká měšťanka. Po jejím absolvování se Květuše dostala na Masarykův ústav hudby a zpěvu v Ostravě (nynější konzervatoř). „Můj otec jel tehdy na Donbas kvůli nějaké kontrole, posílaly se tam peníze. Když viděl, jak to tam vedou, jak si představují socialismus, vrátil se a okamžitě položil stranickou legitimaci s tím, že se na něčem takovém podílet nebude. Otec byl rovný. I kdyby se měl mít dobře, pro něj neexistovalo, aby se takto pokřivil. Byla to osobnost. Otce pak hned vyhodili ze strany i ze zaměstnání. Musel jít pracovat jako dělník do třebechovické elektrárny. Já jsem ale paradoxně díky tomu dostala doporučení ke studiu dnešní ostravské konzervatoře. Měla jsem tam uvedený dělnický původ, jinak by mi tam napsali původ buržoazní.“ Z ostravské konzervatoře přešla Květuše asi po dvou letech na konzervatoř v Brně, kde už pak zůstala po celý svůj profesní i osobní život.

Manžela odsoudili bez skutkové podstaty k deseti letům vězení za velezradu

„V Brně jsem se velmi přátelila s Milanem Chladilem, zpíval tehdy se Simonovou. Působily tu i další osobnosti.“ Ještě na konzervatoři se Květuše vdala za svého spolužáka Lubomíra Řezaninu, brněnského trumpetistu.5 Manželství se po dvou letech rozpadlo. Lubomír Řezanina odešel do tehdejšího západního Německa. Květuše se brzy seznámila se svým druhým manželem. „Sloužil v 50. letech na vojně u pohraničníků. Z jejich skupiny jim dva nebo tři vojáci utekli za hranice. Někoho potrestat museli, a tak manžela odsoudili bez skutkové podstaty k deseti letům vězení za velezradu.“ Manžel pamětnice, celým jménem Josef Zoltán Malý, si trest odpykával v uranových dolech v Jáchymově. Několikrát se pokusil utéct. Jako trest dostal měsíční korekci. Bití bylo na denním pořádku. „Měl pak podlomené zdraví. Do dolů už nemohl, tak ho dali do nemocnice. Původně se vyučil zubním technikem. Z bití měl utržené ucho a vymlácené zuby, ty si pak sám v nemocnici vyrobil. Nakonec ho propustili po pěti letech.“

S manželem se Květuše seznámila až po jeho propuštění při cestách autobusem do Rosic nedaleko Brna, kde vyučovala. „Manžel měl až do roku 1989 nad sebou dohled StB. Pořád na něj dohlíželo, jak jsme říkali, nějaké to boží oko. Jednou za měsíc se musel hlásit. S tím posledním se manžel i docela spřátelil. Moc se mnou ale o vězení ani o StB nemluvil, nechtěl mě do ničeho zatahovat. Nic jim nepodepsal, ale tlak na něj určitě vyvíjeli. I za mnou zpočátku opakovaně chodili, abych se s ním rozvedla, jinak že nebudu moct učit.“

Manželé Malí nakonec oba pracovali v Národním divadle Brno. „Já konečně zpívala, manžel byl nejprve u osvětlovačů a pak pracoval i jako zvukař. V divadle nad těmito lidmi držel ochrannou ruku nějaký pan Friedman. U osvětlovačů byl doktor, soudce i bývalý major, všechny je z politických důvodů vyhodili z jejich původních zaměstnání.“  

Nacismus i komunismus spojuje duševní i fyzické násilí

V Národním divadle Brno zpívala Květuše jako sboristka i sólistka až do svého odchodu do důchodu v roce 1986. S divadelním ansámblem vystupovala i na zahraničních zájezdech po celé Evropě. „Uměla jsem dobře německy, a tak jsem dělala pro divadlo i tlumočnici. Před odjezdem do zahraničí jsme byli vždy poučeni. Nesměli jsme se bavit s cizinci. Jen já jako překladatelka jsem mohla vše domlouvat. Vždycky s námi taky jezdil dohled z Leninky (dříve Leninova ulice v Brně, sídlo StB, dnes ulice Kounicova – pozn. ed.). Každý večer jsem mu pak musela podávat hlášení, s kým jsem se bavila a o čem.“

Na otázku, zda mezi nacismem a komunistickým režimem v Československu v letech 1948 až 1989 vidí nějakou podobnost, odpovídá Květuše slovem násilí: „Dušení a fyzické násilí. Oba jsou to násilné režimy.“ Za svou životní výhru považuje svého zesnulého manžela Josefa. „Když máte dobrého partnera, dá se snést úplně všechno.“  

Květuše Malá žije dodnes ve spojení s uměleckým světem brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Soukromě poskytuje odborný hlasový dohled.

1) http://www.odersko.cz/dobrovolny-svazek-obci/obce-mikroregionu/odry/

2) http://odry.cz/horke-jaro-odry-1945-vystava-v-muzeu-oderska/a-1300

3) http://www.odersko.cz/dobrovolny-svazek-obci/obce-mikroregionu/odry/ 

4) http://www.odry.cz/historie/d-222937

5) http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=1003532

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karolina Antlová)