„My jsme to pojali tak, že můj manžel se zřekl svého občanství, což trvalo, řekněme, rok. A pak byl tady jako osoba bez státního občanství, takže ho nemohli zdržovat. A pak si vyřídil pozvání na práci do Francie, na základě toho získal povolení k pobytu ve Francii nebo vízum, dlouhodobé vízum, a na základě toho my jsme se synem, já a syn jsme požádali, že bychom rádi jeli s ním. A bylo nám řečeno, že jeho nemohou zdržovat, ale nás že nepustí. Tak jsme se odvolávali, až nás pustili.“
„Tatínek měl velké štěstí, protože si ho vybral Eichmann. Já nevím, kdo to zná, tu historii. V roce 1939, v září nebo v říjnu, se Eichmann rozhodl, že si zkusí konečné řešení židovské otázky na vytyčeném území. Zvolil si severní Moravu nebo okolí Ostravy a odtamtud deportoval všechny muže mezi 18 a – nevím to přesně – možná 30, možná 35 lety. A protože ještě tenkrát neexistovaly koncentrační tábory nebo nebyly všechny vystavěné... já nejsem historik, takže nezaručuju tyhle informace, protože nějaké koncentrační tábory určitě byly. Ale tahleta skupina mladých mužů byla odtransportovaná do [budoucího] koncentračního tábora Nisko, což je známé místo tam v té době, je to někde na východě Polska. A v té době tam nic nebylo, oni je vyvezli všechny na zelenou louku a měli tam stavět koncentrační tábor. Takže oni pracovali, stavěli, nosili cihly a tak dále. Ale dalo se odtamtud utéct, i když to bylo hlídané psy a tak dále. Nebyl to ještě ten koncentrační tábor obehnaný ostnatými dráty, elektrickými. Takže jemu se podařilo jedné noci utéct. A bylo to nedaleko hranice Sovětského svazu.“
Marcela Matfoul se narodila 11. března 1947 v Praze. Jejím rodičům, Židům, se podařilo přežít útrapy druhé světové války, ale rodinu to těžce poznamenalo. Neměli žádné příbuzné a maminka nikdy neprozradila svůj skutečný původ, své jméno. Otec JUDr. Albert Neumann od 50. let 20. století nemohl vykonávat právnickou praxi a pracoval jako učitel ruštiny. Marcela vystudovala obor francouzština – ruština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FFUK). Díky tomu se dostala na studijní pobyt do Leningradu, kde se seznámila se svým budoucím manželem. Několik let po svatbě v Československu odešli do Francie. Marcela pracovala jako vysokoškolská učitelka, překladatelka a tlumočnice. Ve Francii vystudovala východoevropská studia na Sorbonně a multimediální inženýrství na Polytechnickém institutu v Grenoblu; působila pak jako inženýrka pro vyučovací technologie na Univerzitě Grenoble. Spolupracovala také s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida. V současné době (2023) žije s manželem ve francouzské obci Corenc a do Prahy se pravidelně vracejí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
