Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marcela Maftoul (* 1947)

• narodila se 11. března 1947

• pochází z židovské rodiny, což její život zásadně utvářelo

• v letech 1965–1972 studovala francouzštinu a ruštinu na FFUK

• během vysoké školy se účastnila studijních pobytů v Leningradu a Paříži

• krátce vyučovala ruštinu na Vysoké škole ekonomické v Praze

• v 70. letech 20. století se věnovala překladům moderní ruské literatury pro nakladatelství Odeon, časopis Světová literatura aj.

• tlumočila a překládala také z francouzštiny a polštiny

• v roce 1978 vycestovala s rodinou do Francie

• vystudovala východoevropská studia na Sorbonně a multimediální inženýrství na Polytechnickém institutu v Grenoblu

• spolupracovala s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida

• od roku 2000 působila jako inženýrka pro vyučovací technologie na Univerzitě Grenoble

• v posledních letech se začala zabývat studiem hypnózy, vede kurzy ve Francii i v Čechách

Z životního příběhu Marcely Maftoul by se dal sepsat román plný zvratů, hledání i nalézání. Hledání vlastních kořenů, místa v životě, pravdy a svobody. Jako dcera přeživších Židů si sama našla cestu k této víře a již jako mladá dívka začala překládat z polštiny, kterou se nikdy neučila. Studovala francouzštinu a ruštinu a díky tomu se dostala do Paříže i Leningradu, kde potkala budoucího manžela. Společně žili v Československu, a když už ani zde nemohli svobodně dýchat, zamířili do Francie. Bylo nutné se přizpůsobit, vystudovat nový obor, vybudovat nový život. Žádných výzev se nezalekla, ale brala je jako dobrodružství, které ji může něčemu dalšímu naučit. Zároveň se na každém místě snažila dělat to nejlepší, čeho byla schopna a být druhým užitečná.

Matka nikdy neřekla své pravé jméno

Marcela Neumannová Maftoul se narodila 11. března 1947 v Liberci. Její rodiče byli Židé, kterým se za druhé světové války podařilo vyhnout koncentračním táborům. Oba v nich ale přišli o své rodiny a i jejich osudy byly velmi dramatické. Matka přežila válku ve Lvově schovaná na půdě ve skříni s falešnými doklady na jméno Janina Džubinska, se kterým dožila. Otec JUDr. Albert Neumann pocházel z Frýdku-Místku, kde měla babička obchod a dědeček pracoval v továrně na likéry. Vystudoval práva. Již na podzim 1939 byl odvezen v rámci akce Adolfa Eichmanna do Niska. Šlo o první pokus o systematickou deportaci Židů. Z Ostravy tehdy vyjel vlak s tisícovkou mužů ve věku 17 až 55 let a cílem jejich cesty bylo území na východě Polska, vybrané za účelem vybudování „přeškolovacího“ tábora.

Oblast se nacházela nedaleko hranic se Sovětským svazem a nebyla tehdy ještě tak přísně střežena. Otci se podařilo utéct: „Když překročil hranici, šel se hlásit na první policejní stanici jako hrdina, který utekl. Bylo jich tam víc, všechny je sebrali, naložili na náklaďáky, dovezli zpátky na hranici, vyhodili je z náklaďáku a stříleli po nich. Otec se ale vrátil a došel až do střední Asie.“ Tam si v novinách přečetl, že se organizuje československý armádní prapor v Buzuluku, kam napsal, nastoupil a došel s ním až do Prahy. A právě na této cestě se ve Lvově rodiče seznámili. Maminka vyšla po příchodu armády z úkrytu, a když ji otec zahlédl vyhublou na ulici, vzal ji na ošetřovnu. Ona potom s armádou zůstala.

Válečné útrapy matku poznamenaly natolik, že nejenže o válce vůbec nemluvila, ale nikdy nevyprávěla o své původní rodině ani neprozradila své skutečné jméno: „Maminka byla maniodepresivní, vnímala jsem, že se všeho bojí, že vidí všude nebezpečí, má pocit, že cokoli na ni může zaútočit. Sama jsem se toho pak velice, velice dlouho zbavovala. Zbavila jsem se toho díky otci, který byl jako Fénix, a také díky manželovi, který vše chápal a podporoval moji cestu z toho všeho ven.“ Matka po válce nepracovala, otec působil jako právník. Na počátku 50. let přišla akce 77 000 do výroby a musel svoji pozici opustit. Protože na tom byl zdravotně špatně, mohl nakonec alespoň učit ruštinu. Do komunistické strany nikdy nevstoupil a v roce 1968 situaci hodnotil slovy: „Jak mi, nestraníci, k tomu přijdeme, aby se mezi nás míchali ti, co tam vlezli?“

Spojení se židovstvím jsem cítila od první třídy

Že je Židovka, zjistila Marcela až na základní škole, když na ni spolužák na počátku první třídy křičel: „Neumannice, Židovice!“ „Přišla jsem domů a ptala jsem se, o co jde. A takhle jsem zjistila, že jsem Židovka. Nevím, jestli on si to pamatuje, ale já si to pamatuji dodneška.“ Otec potom šel do školy. Toto byla naštěstí jedna z mála negativních vzpomínek na školní roky. Díky tomu, že byla dobrá žákyně, problémy neměla. Bavila ji tehdy literatura a chemie, ale o tom, co by chtěla dělat, neměla žádné představy: „My jsme o životě nic nevěděli, nevěděli jsme, jak si vybrat zaměstnání.“ Na střední všeobecně vzdělávací škole začala překládat z polštiny, i když se ji aktivně nikdy neučila. Jazyky jí šly, a tak se po maturitě rozhodla studovat francouzštinu a italštinu. V roce 1965 byla přijata na filozofickou fakultu, ale na obor francouzština – ruština: „Na vysoké škole jsem zažila nádherné roky. Zažila jsem přednášky Václava Černého, Ivana Svitáka, byli tam úžasní lidé.“

Během studia se jí podařilo třikrát odjet na studijní pobyt, dvakrát do Leningradu a jednou do Paříže. A již při své první cestě do Leningradu se na koleji seznámila se svým budoucím manželem Josephem Maftoulem. Jeho rodina pocházela z oblasti Kišiněva, odkud byli přesunuti do střední Asie a neúspěšně se snažili o návrat. V roce 1972 odešli do Izraele. Marcela s Josephem si dlouho dopisovali. Navíc přišel srpen 1968, kdy byla s rodiči zrovna ve Vídni. Došlo samozřejmě i na úvahy o emigraci. Rodiče ale již byli starší a měli obavu z nového začátku a i Marcela se chtěla kvůli svému partnerovi vrátit. Svatba se nakonec uskutečnila v roce 1970 v Praze a předcházel tomu dlouhý proces. Nejenže musel budoucí manžel dostat pozvání, ale na získání pasu potřeboval deset doporučení, což samozřejmě provázela řada komplikací. Marcelini rodiče přitom nebyli sňatku nakloněni a novomanželé si vše organizovali sami s přáteli z židovské obce; svatba byla dokonce i v synagoze. Marcela přitom ve víře vychována nebyla a jak již bylo řečeno, židovství bylo v rodině spíše tabu. Ale i přesto ho vnímala velmi silně a nakonec našla největší pochopení a přijetí právě v židovské obci: „Spojení jsem cítila již od té první třídy. Rodiče se je snažili potlačit, protože to pro ně bylo nebezpečné, bolestivé. A já jsem se k tomu natruc velice brzy vrátila vlastním rozhodnutím. A považuji to za jednu z nejvýznamnějších nitek mého života.“ Zároveň ji to vede k úvaze o tom, jak je důležité, co předáváme svým dětem: „Musíme dávat pozor, co předáváme, protože to v našich dětech zůstane.“

Byla jsem nezávislá, neorganizovaná, nepodchycená

Začínalo období normalizace. Manžel se po svatbě do života v Československu rychle včlenil. Naučil se česky, získal druhý doktorát a místo asistenta na ČVUT, kde učil fyziku. Marcela po promoci nastoupila nejdříve jako učitelka ruštiny na Vysoké škole ekonomické. Přitom od střední školy stále dělala literární překlady, a tak se brzy stala tlumočnicí a překladatelkou: „Byla jsem nezávislá, neorganizovaná, nepodchycená.“ Přesto se jim v Československu nežilo dobře, cítili stále větší tlak: „Nechovali jsme se v té době tak, jak by se měl člověk chovat, aby měl pokoj.“ Stýkali se s podezřelými lidmi, došlo na odposlouchávání a manželův výslech: „Můj manžel, když se sem přestěhoval, tak byl naprosto nadšený, ale již po půl roce říkal: ,Musíme dál.‘ A já jsem říkala: ,Můj pracovní nástroj je čeština, když se budeme hýbat někam dál, tak s češtinou velkou slávu nenadělám.‘ A on odpověděl: ,To nevadí, já budu vydělávat peníze jako řidič náklaďáku, když na to přijde, a já nás uživím.‘“

A tak se opravdu rozhodli jít dál, do Francie. Nechtěli ale odcházet nelegálně, a tak vše trvalo několik let: „My jsme to pojali tak, že můj manžel se zřekl svého občanství, což trvalo, řekněme, rok. Pak tady byl jako osoba bez státního občanství, takže ho nemohli zdržovat. Potom si vyřídil pozvání na práci do Francie, na základě toho získal povolení k pobytu ve Francii, dlouhodobé vízum. Já se synem jsme požádali, že bychom rádi jeli s ním. A bylo nám řečeno, že jeho nemohou zdržovat, ale nás že nepustí. Tak jsme se odvolávali, až nás po třech letech pustili.“ Nakonec odjížděli se čtyřletým synem a dalším dítětem na cestě. Vše měli dávno promyšlené, cestou se zastavovali u přátel a v Paříži na ně čekal manželův příbuzný: „Bylo to dobrodružné, muselo se vymýšlet, co bude, vše bylo otevřené. Člověk byl zvyklý ve svých zajetých kolejích, nesměl napravo nalevo, a když už se smí, tak je to obtížné. Museli jsme nově vymýšlet, jak budeme žít, co budeme dělat, jak budeme mluvit, kam budeme chodit, co se bude dít.“ To, že Marcela vše prožívala jako zajímavé dobrodružství, bylo i díky tomu, že vždy cítila v manželovi zásadní oporu. Přátelé jim pomohli najít bydlení, práci. Bydleli v městečku nedaleko Paříže, kde byly soustředěny vysoké školy a další instituce. A Marcela bezprostředně po narození dcery začala učit ruštinu na stejné vysoké škole, na které pracoval manžel. Brzy také začala znovu studovat. Absolvovala nejdříve východoevropská studia a pokračovala studiem informatiky; potom pracovala ve středisku informatiky na univerzitě. Jako zaměstnaná maminka tří dětí toho musela zvládat hodně, a tak, jak říká, na nějakou nostalgii moc času nezbývalo. Ve Francii dostali po dvou letech občanství, pro Francouze byli perspektivní rodina. Do Československa by tehdy teoreticky mohli jezdit, ale stejně to považovali za riskantní: „Byl to režim, který si dělal, co chtěl.“

Pomáhám lidem odbourávat omezující přesvědčení

Poprvé se vrátili až po sametové revoluci, v té době žili v Grenoblu. Jak se dozvěděli o událostech v Praze, si pamětnice nevzpomíná, ale již v prosinci 1989 přijeli do Prahy s manželem a dcerou: „Když jsme přijeli, šli jsme pod Václava a tam jsme potkali pana Tigrida, se kterým jsem v Paříži spolupracovala, když jsem dělala překlady pro Svědectví.“ O trvalém návratu ale již neuvažovali a dnes, kdy jsou děti dávno dospělé a rozprchlé po světě, čas mezi Francii a Čechy spravedlivě dělí. V posledních letech Marcela navíc objevila novou vášeň, hypnózu. Opět začala studovat a dnes se o své poznatky dělí se zájemci ve Francii i v Praze: „Pomáhám lidem odbourávat omezující přesvědčení. Každý máme nějakou životní misi, která by měla být v proudu, který nese náš život. Moje životní nit je být užitečná, a to hypnóza plně naplňuje.“

K polistopadovému vývoji u nás se nechce příliš vyjadřovat s tím, že neměla čas vše podrobně sledovat, a tak ani nemá dost informací k tomu, aby ho mohla kompetentně zhodnotit. Zároveň má pocit, že je toto období i u nás málo zmapované a že by byl čas začít tento prostor zaplňovat. Ze svého současného pohledu si všímá toho, že čeští senioři jsou podle ní aktivnější než francouzští a že alespoň Praha jim dává mnohem více možností k naplněnému životu: „Mám pocit, že jsou tady lidé spokojenější a aktivnější než ve Francii. Asi to nebude finančně úplně jednoduché, ale není vše o penězích a řekla bych, že rodiny v Čechách jsou daleko soudržnější, prarodiče se starají o vnoučata nebo mají možnost pracovat.“ A závěrem dodává, že ať jsme kdekoli, vždy záleží na postoji každého z nás: „Na svém místě dělám, co můžu. Pokud bude každý na svém místě dělat, co může, tak bude vše dobré.“