Wendy Luers

„Na 4. července 1985, americký státní svátek, jsme vyvezli vozíky a servírovali zmrzlinu, to vymyslela manželka našeho předchůdce. Všechny děti z velvyslanectví nabízely americkou zmrzlinu, na prsty andělíčků na střeše vily jsme přivázali balonky… Na trávníku bylo asi dva tisíce lidí. Pozvali jsme i mluvčí Charty 77 Hájka, Havla a další. Přišel za námi Johanes, který byl tehdy náměstek ministra vnitra. Druhý muž našeho velvyslanectví, Bill Feren, se teď místo nás zdravil se všemi příchozími, protože já jsem měla už oteklou ruku od potřásání a zdravení. Bill a já jsme mluvili s hosty, když přišel Johanes a řekl: ‚Odcházíme. Pozvali jste i je.‘ Bill se podíval na Billa Ferena a pronesl: ‚Vždyť je to svobodná země, ne?‘ Takové zajímavé situace jsme zažívali.“

„Přijeli jsme sem v prosinci 1983, nikdy předtím jsem tu nebyla. Dcerám bylo 11 a 13 let, tedy vlastně 9 a 11, a letěli jsme z New Yorku do Frankfurtu, kde jsme měli přestoupit, se dvěma psy, ale psi nepřiletěli. Takže jsem měla dvě plačící dcery, které nechtěly jet dál, dokud nepřiletí psi, i když věděly, že psi přiletí až dalším letadlem. Jenže na letišti v Ruzyni na nás čekali komunističtí představitelé, aby přivítali nového amerického velvyslance. Takže jsme šli zkontrolovat nablýskanou veterinární ordinaci v přízemí frankfurtského letiště, dcery zjistily, že psům tam bude dobře, nasedli jsme do letadla a přiletěli do Prahy. Byla temná, špinavá, ponurá. Jeli jsme dolů Leninovou třídou, dnes je to Evropská, dojeli jsme k překrásné Petschkově vile, a když jsme přijeli až k ní, všichni zaměstnanci stáli v řadě, aby nás pozdravili. Tehdy jsem si pomyslela: ‚Snad to nebude tak hrozné.‘ Takže to byl náš příjezd.“

„Umíte si představit, že pravděpodobně nejsem typická manželka amerického nebo jakéhokoli jiného velvyslance. Nehraju bridž a nedělám spoustu věcí, které jiné ženy dělají. Spolu s Billem jsme se pochopitelně snažili především o kulturní diplomatické styky, což jsme dělali už dříve ve Venezuele. Ačkoli StB a komunistická vláda věděla, že jsem novinářka a pracovala jsem pro Amnesty International, byli tak šovinističtí, že na mě nasadili třetiřadé agenty StB na rozdíl od Billa, kterého sledovali ti nejlepší. Takže jsem se jich někdy zbavila a setkala se s lidmi, s nimiž nás seznámil Michael Žantovský. Ptala jsem se jich, jestli jim bude dělat potíže se s námi setkávat. Odpovídali: ‚Problémy máme už tak a u vás je whisky a cigarety.‘ Takže jsme zvali ty skvělé lidi, kteří ve své době patřili k nejzajímavějším v Praze, a zároveň jsme konali své oficiální povinnosti.“