Wendy Luers

„Přijeli jsme sem v prosinci 1983, nikdy předtím jsem tu nebyla. Dcerám bylo 11 a 13 let, tedy vlastně 9 a 11, a letěli jsme z New Yorku do Frankfurtu, kde jsme měli přestoupit, se dvěma psy, ale psi nepřiletěli. Takže jsem měla dvě plačící dcery, které nechtěly jet dál, dokud nepřiletí psi, i když věděly, že psi přiletí až dalším letadlem. Jenže na letišti v Ruzyni na nás čekali komunističtí představitelé, aby přivítali nového amerického velvyslance. Takže jsme šli zkontrolovat nablýskanou veterinární ordinaci v přízemí frankfurtského letiště, dcery zjistily, že psům tam bude dobře, nasedli jsme do letadla a přiletěli do Prahy. Byla temná, špinavá, ponurá. Jeli jsme dolů Leninovou třídou, dnes je to Evropská, dojeli jsme k překrásné Petschkově vile, a když jsme přijeli až k ní, všichni zaměstnanci stáli v řadě, aby nás pozdravili. Tehdy jsem si pomyslela: ‚Snad to nebude tak hrozné.‘ Takže to byl náš příjezd.“

„Umíte si představit, že pravděpodobně nejsem typická manželka amerického nebo jakéhokoli jiného velvyslance. Nehraju bridž a nedělám spoustu věcí, které jiné ženy dělají. Spolu s Billem jsme se pochopitelně snažili především o kulturní diplomatické styky, což jsme dělali už dříve ve Venezuele. Ačkoli StB a komunistická vláda věděla, že jsem novinářka a pracovala jsem pro Amnesty International, byli tak šovinističtí, že na mě nasadili třetiřadé agenty StB na rozdíl od Billa, kterého sledovali ti nejlepší. Takže jsem se jich někdy zbavila a setkala se s lidmi, s nimiž nás seznámil Michael Žantovský. Ptala jsem se jich, jestli jim bude dělat potíže se s námi setkávat. Odpovídali: ‚Problémy máme už tak a u vás je whisky a cigarety.‘ Takže jsme zvali ty skvělé lidi, kteří ve své době patřili k nejzajímavějším v Praze, a zároveň jsme konali své oficiální povinnosti.“

„Bill řekl už předtím, že pro nás to byla zkušenost, která změnila náš život. Zvali jsme slavné americké spisovatele a malíře. Jeli jsme do Čapkova knihkupectví, kde se spisovatelé podepsali na zeď, a lidé mohli přijít, aby si nechali podepsat svoje knihy, například Williama Styrona nebo Kurta Vonneguta, které si jako drahocennou věc přinesli v síťovce. Když přijel Updike, pozvali jsme Antonína Přidala z Brna, který jeho knihy překládal, a Přidal byl tak nervózní, že se má setkat se svým hrdinou, že byl úplně zpocený. Updike podepisoval knihy na americkém velvyslanectví v průjezdu, kudy se chodí dovnitř. StB stála na druhé straně ulice a fotila každého, kdo šel dovnitř, ale všem to bylo jedno, prostě tam stáli s taškami a hodiny čekali na to, až se setkají s americkými spisovateli.“