„Potom to bylo udělané tak, že tady byla první základní škola, druhá, třetí a ještě zvláštní. Bylo to tak: potkal mě kněz a řekl, že by potřebovali začít učit náboženství. A já jsem říkala: ‚Nezlobte se, pane faráři, ale já žádný vědomosti zvláštní z toho náboženství nemám. Já mám to, co jsem měla doma, jak jsem byla vychovávaná. Znám ty modlitby a...‘ Ale on: ‚Ne, vy to umíte a žijete tak, že to vidíme, jak žijete, a děti to vidí a rodiče to vidí. A je to i přání rodičů a těch učitelů na to prostě nemáme.‘ Že by si to přál. Tak já jsem rok váhala, ale po roce jsem nastoupila jako učitelka náboženství. A tady nastupoval novokněz, páter Jan Plaček, ten pocházel zase z Ostravska, takže jsme navzájem tady učili náboženství. Ne na školách, ale v domě, kde se říká U svatého Martina. Tam se děti ze všech těch škol vždycky scházely a tam jsme je učili. On byl v jedné učebně, já v druhé. Tam byli ti, tam byli ti. Tam byly i třeba tři ročníky dohromady. A učit tři ročníky náboženství dohromady a mít na to čtyřicet pět minut, to bylo pěkně náročný. Já jsem se vždycky celý týden na to připravovala, pak jsem v ten den, kdy jsem učila, šla ráno tady k Martinovi a psala jsem si to, tam byly tři tabule. Rozepsaný to bylo pro tu, pro tu a pro tu. Zas to bylo náročný, ale prostě myslím si, že jsem to zvládla nějak tak. Já zas vždycky říkám: ‚S pomocí Boží jsem to tak nějak zvládla.‘ A teď jste viděla třeba ten výsledek po tolikati letech. A jezdili jsme na výlety s děckama a všecko jsme pro ně organizovali i z toho náboženství. A oni jeli z toho výletu a říkali: ‚Ty, já v příštím roce budu chodit do náboženství zas, proto jen abysme mohli tady na ten výlet. To bylo fantastický.‘ Takže jsme pro ně spoustu věcí a toho všeckýho dělali.“
„Takže soboty jsme měli volné na dálkové studium. Učila jsem na škole, kde soudruh ředitel byl tak neschopný, že v tom Újezdě, to byla taková středisková obec, se sjížděly děti: jednak směrem od Valašských Klobouk. Tam to bralo Vysoký Pole, Drnovice, Ploštinu a část Újezda a z druhé strany to bralo Sehradice, Slopné, Loučku a zbytek Újezda. On nebyl schopný udělat třeba to, že by ti žáci se po týdnu střídali. Že by jeden týden ti jezdili na ráno a ti na odpoledne, pak že by se to vyměnilo. Celý rok, tak jak to začalo, tak celý rok se prostě učilo. Ale navíc, ne aby řekl: ‚Tak ty budeš učit v té třídě, v té, v té, takže budeš učit třeba tam dopoledne a ty budeš zase tam odpoledne.‘ Zas by mu to nepasovalo. My jsme byly nové kantorky, tak ti, co už tam byli starší, tak – no víte, co to bylo. My jsme začínali vyučování o půl osmé každé ráno, to se začalo, to byla první hodina, potom jsem měla třeba čtvrtou a pátou a odpoledne jsem měla druhou, třetí, čtvrtou, pátou – nevím, kolik nám to vycházelo, pět nebo šest hodin vyučování za den. To bylo něco neúnosného. Teď si představte: učit, připravovat se na vyučování, teď do těch tříd, co s těma děckama, teď písemky psát, domácí úlohy. Já jsem nevěděla, co napřed, a teď do toho hned dálkový studium.“
„Šestý až osmý ročník, dovedete si to představit? A ještě navíc já jsem byla, jak se říkalo, že jsem se mohla za bičem přeslíkat, protože jsem doma musela furt něco dělat a někde lítat, čili žádný čas na to, abych já se někde mohla válet nebo něco takovýho nebo odpočívat. To vůbec nepřipadalo v úvahu. A teď tady bylo, že su od prvního, čili na druhý deň, co jsme byli... na druhý deň že su učitelkou. A kde bylo komplexní hodnocení, kde byl životopis? Nikdo se neptal na životopis, nikdo vůbec nic, a nám ten soudruh řekl, že mají nedostatek učitelů. Já jsem věděla, jaký nedostatek učitelů. To byli učitelé perfektní, perfektní odborníci, ale nábožensky zatížení. To byly padesátý roky. A protože to bylo na dědině, tak oni všichni chodili do kostela. Oni je všecky propustili z práce a prostě… Škoda slov.“
Marie Loučková, rozená Oharková, se narodila 3. dubna 1935 v Tlumačově. Oba rodiče byli zemědělci, lidé těžce pracující, z početných rodin. Vzájemně si pomáhali, měli v sobě hlubokou víru v Pána Boha, kterou předávali dalším generacím. Své děti vedli k práci. Marie už na obecné škole projevovala nadání na matematiku. Jako dobrá studentka byla přijata na osmileté gymnázium do Kroměříže. Poúnorové reformy, které po sovětském vzoru do školství prosadil Zdeněk Nejedlý, přinesly zásadní změny: poslední ročník gymnázia studenti absolvovali během letních prázdnin a 2. září 1953 už Marie nastupovala do svého prvního učitelského místa. V osmnácti letech, bez jakéhokoli pedagogického vzdělání. V říjnu začala dálkově studovat. Komunistický režim se zbavil nepohodlných učitelů a nutně potřeboval nové síly. V Újezdě u Vizovic se Marie seznámila se svým mužem Ladislavem, původně studentem teologie. Narodili se jim dva synové. Po celou dobu svého pedagogického působení v Újezdě se Marie Loučková opakovaně dostávala do sporu s vedením školy kvůli svému náboženskému přesvědčení. Byla ochotná ze školství odejít, aby si zachovala svobodnou víru. Jelikož byla výborná učitelka matematiky a škola ji potřebovala, mohla zůstat, ale kostela se nevzdala. Její otevřený, statečný postoj byl v době normalizace příkladem ostatním. Po přestěhování do Holešova dál učila, po svém odchodu do důchodu vyučovala místní děti náboženství a pracovala na obnově Matice svatohostýnské.
Hřebčinec v Tlumačově. Tady začínal svou kariéru jako chovatel a ošetřovatel koní žák pamětnice Josef Váňa, český dostihový jezdec a trenér s osmi vítězstvími ve Velké pardubické, 1949
Hřebčinec v Tlumačově. Tady začínal svou kariéru jako chovatel a ošetřovatel koní žák pamětnice Josef Váňa, český dostihový jezdec a trenér s osmi vítězstvími ve Velké pardubické, 1949
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
