Ladislava Loučková

„Němci zjistili, že letadlo spadlo v těch peruckých lesích, tak v nich německé vojsko dělalo prohlídku. A ještě tehdy, bylo to koncem dubna v tom čtyřicátém pátém roce, tak maminčin spolužák ukrýval ty sestřelené letce, ale přeci jen se bál. Tam je taková obec, jmenuje se Chrastín, v těch peruckých lesích. Tak se bál, že by je tam Němci našli a jeho že by popravili. Tak je přivedl k mamince k nám. A rodiče je ukryli v tom kanále, ve kterém můj pes Rafíček uplaval od toho mlýnského kola. Tak tam můj táta udělal takové lešení, byly na tom prkna. Tam oni tam byli přes den, asi čtrnáct dní nebo tři neděle, a v noci se střídali a chodili se vyspat do postele do té naší chatičky.“

„Viděli jsme, že ty Němce odvedli za zeď, když jsme tam přišli k tomu lesíku za hřbitov. Tam je nějak seřadili a někdo je tam hlídal. Ten pes, kterého jsme hledali, byl jednoho toho Němce, který byl zavřený právě v tom chlívě, a ten pes tam před tím chlívem pořád kňučel. Říkali, že toho psa viděli u hřbitova, tak my jsme tam šli. Tam je ještě před tím židovský hřbitov, tak jsme vylezli na zeď toho židovského hřbitova. A tam stáli ti Němci, bylo jich asi deset, nevím, kolik jich bylo. A my jsme byli na té zdi a koukali jsme se, co se bude dít. A tak jsme tam byli a najednou přijelo vojenské auto, vylezli z něho nějací vojáci, Němci tam stáli seřazeni, čeští muži byli před nimi a najednou ‚puf, puf‘ a Němci popadali.“