Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislava Loučková (* 1934)

• narozena 3. června 1934 v Praze

• v letech 1940–1947 obecná a měšťanská škola ve Zlonicích

• od roku 1947 studium na pražském holešovickém gymnáziu

• v roce 1952 ji komunistická profesorka nepustila k maturitě

• svatba s Radko Loučkou a postupně narození tří dětí

• pracovala v drůbežárně, jako čerpadlářka, ve skladu CO

• od začátku 70. let až do důchodu v roce 1988 pracovala v Okresním kulturním středisku Kladno

• v současnosti (rok 2018) žije v Praze 13 na Lužinách

Mlynářský rod Štěpánkových vlastnil mlýn ve Zlonicích od konce 19. století. Jednalo se o starodávný mlýn, o němž existují první zmínky již v 16. století. Tradice zavazovala nového majitele pokračovat v slavné historii mlýna a k snaze o jeho prosperitu. V případě mlynářských rodů se jednalo o dynastie, jejichž členové se ženili a vdávali mezi sebou. Vždyť i maminka pamětnice pocházela z mlynářského rodu Klímových.

Příchod na svět do mlynářské rodiny

Po porodu maminka Ladislavu Loučkovou odvezla z pražské porodnice do mlýna v Křesíně, kde žili prarodiče Klímovi. V křesínském mlýně na řece Ohři otec v té době pracoval jako účetní. Celá rodina Štěpánkových se po dědických peripetiích definitivně přestěhovala do zlonického mlýna v roce 1938, když byly malé Ladislavě čtyři roky. Na moment, kdy se poprvé ocitla před schodištěm před vchodem do mlýna, si vzpomíná velice dobře: „Do mlýna vedou pískovcové schody. A jak mne přivezli, vystoupila jsem z auta a já jsem na těch schodech upadla a rozbila jsem si obě kolena. Pamatuji se, že mi krev kapala v kuchyni na bílé linoleum.“ Aby toho nebylo málo, šla do pokoje, kde byl v kolébce její mladší bratr. „Zahoupala jsem kolíbkou a bratříček vypadl ven. Maminka ho sice chytila u země, ale k miminku už mi potom nedovolili chodit,“ říká s úsměvem. K nepříjemným zážitkům, na které Ladislava Loučková vzpomíná celý svůj život, patří i smrt malého foxteriéra Rafíčka. Dostala ho od rodičů pro potěšení a také jako náhradu za zákaz chodit si hrát s bratříčkem. Pes byl však neopatrný a spadl na otáčející se mlýnské kolo do náhonu. Pamětnice ho ještě naposledy zahlédla zuboženého na jedné z mlýnských lopatek. Pak jej pohltila voda a odnesla ho náhonem pryč, zřejmě do nedalekého rybníka. „Všichni mi říkali, že Rafíček půjde do nebe, a tak jsem pořád hleděla na oblohu, jestli pejska uvidím. Do rybníka, kam ústil náhon od našeho mlýna, jsem chodila dlouho házet kytičky – tam ho zřejmě voda odnesla,“ říká.

Okupace

Bezstarostnou předválečnou dobu vystřídala německá okupace Československa, která významně zasáhla do osudů mnoha rodin. Otcova sestra s manželem a malou dcerou se museli v roce 1939 odstěhovat ze Sudet do zlonického mlýna, když se přihlásili k české národnosti. Ladislava Loučková nastoupila do obecné školy ve Zlonicích a z té doby se jí vrylo do paměti několik dramatických zážitků.

Překvapení v zahradním domku

Otec jí postavil na zahradě zahradní chatku, kde si hrála někdy sama, někdy s kamarády či spolužačkami. Bylo to začátkem roku 1945, když v nedalekých peruckých lesích Němci sestřelili spojenecké letadlo. Pilotovi se podařilo zachránit a ukrýval se u statečných lidí, kteří mu poskytli ochranu. Jaké to bylo nepříjemné překvapení pro malé devítileté děvče, které brzy ráno vešlo do své zahradní chatky a v posteli objevilo neznámého vousatého člověka. „V posteli spal vousatý chlap, mluvil na mne cizí řečí. Zapískal, za chvíli přišel Čech a naznačil mi, abych mlčela. Musela jsem přísahat, že nepovím, co jsem viděla. Doma jsem zalezla pod peřinu, maminka mne budila, že musím jít do školy. Říkala jsem, že je mi špatně, a do školy jsem nešla.“ Byl to pro ni šok, ze kterého se dlouho vzpamatovávala. Od rodičů pak dostala ponaučení, o jaké lidi se jedná a že nesmí nikde o tom, co viděla, promluvit ani slůvko. Blížil se sice konec války, ale o to větší nebezpečí hrozilo těm, kteří poskytovali pomoc a úkryt partyzánům nebo z pohledu Němců nepřátelským vojákům. Otec dokonce vybudoval v kanálu náhonu tajný úkryt. Přes den se uprchlíci schovávali v mlýnském náhonu a na noc, kdy již nehrozilo nebezpečí, že je někdo uvidí, odcházeli přespat do zahradní chatky.

Osvobození

Přišel květen 1945 a s ním i osvobození. V Praze probíhalo povstání proti německým okupantům a ve Zlonicích se ubytovali příslušníci Rudé armády. Ve mlýně u Štěpánkových bydleli tři a na jejich pobyt Ladislava Loučková vzpomíná takto: „Pamatuji, že se jmenovali Vysokov, což byl tlumočník, pak dva mladí kluci Saša a Vasil. Měli jsme sváteční pokoj, jídelnu s pianem, kterou si Rusové vybrali k ubytování. Maminka byla zoufalá, protože popel z cigaret klepali na to piano a v damaškem povlečených postelích spali ve vojenských botách. Neuměli jíst příborem, maminka je to učila.“

Překvapení v šuplíku

Díky ruským osvoboditelům se pamětnice poprvé seznámila s erotickými obrázky, na kterých byli nazí muži a ženy. Hledala něco ve svém nočním stolku, který si Rusové vypůjčili, a v šuplíku objevila něco dosud nevídaného. Zvítězila zvědavost a také touha podělit se o tento nález s ostatními spolužáky. Bylo to pro ně vítané zpestření školní docházky. „Všichni jsme na to koukali jako diví,“ říká s úsměvem Ladislava Loučková.

Jak se ženy před osvoboditeli zabarikádovaly

Horší byl zážitek z jedné oslavy, kterou u nich Rusové pořádali. Přinesli skopové maso, alkohol, popíjeli a stále více se dostávali do nálady. Po dlouhé době válečného půstu, kdy rodina jedla převážně brambory a obyčejná jídla, to bylo královské pohoštění. „Jedli jsme maso, Saša pustil gramofon, a že budeme tancovat. Byl opilý, protože popíjel vodku, kterou nalíval i nám dětem. Maminka viděla, že hrozí nebezpečí. Sebraly jsme se a schovaly se do horního pokoje. Pamatuji se, že jsem vlezla pod manželské postele a maminka s tetou zabarikádovaly dveře prádelníkem.“ Saša měl pušku, bouchal na dveře, křičel, že bude střílet, a vehementně se domáhal otevření dveří. Zřejmě si chtěl zatancovat. Maminka vylezla z okna a přes střechu se dostala k sousedům, kde byl ubytován velitel vojáků. „Přišel a Sašu zatkl a odvedl. Soused nám pak říkal, že ho zastřelili na zahradě. Maminka plakala, že to neměla hlásit a že takto mladý po projití celé fronty takto skončil. Velitel však řekl, že nebyl zastřelen, ale že byl zařazen do skupiny potrestaných vojáků.“

Odplata na Němcích

Konec války přinesl pamětnici další nepříjemné zážitky. Zbytečně zahynulo několik nerozumných mladých hochů, kteří stříleli na projíždějící německé kolony aut. Na druhé straně Češi pochytané Němce a německé vojáky zavřeli do dvora hraběte Kinského, který sousedil s mlýnem. „Byly tam chlévy a tam je zavřeli. Bylo slyšet naříkání těch Němců, zřejmě jim tam Češi ubližovali. Vždy tam stál velký pes, který byl nejspíš některého z těch zavřených Němců. Chodila jsem ho krmit.“ Jednou se však pes ztratil a Ladislava Loučková se ho i se svými kamarádkami vydala hledat. Přes zahrady a louky, kolem cukrovarského a panského rybníku se dostala až k místnímu hřbitovu. „Viděli jsme, jak přijelo auto a jak vzali ty zajaté Němce za zeď hřbitova. Němci tam byli seřazení a najednou ‚puf, puf‘ a Němce seřazené v řadě vojáci postříleli,“ vzpomíná.

Rok 1948

Válka sice skončila, ale přišel rok 1948 a s ním i nástup komunistů k moci. Mlýn ve Zlonicích byl znárodněn a stát do něho dosadil svého správce. Rodiče to nesli velice těžce, ale co se dalo dělat? Pokud jim úřady dovolily ve mlýně dále bydlet, museli se přizpůsobit a s novým správcem dobře vycházet. Všechno však začalo pustnout, po roce byl mlýn zavřen a otec pracoval jako řidič v obilném družstvu. „Pamatuji si tu hrůzu, když všechny ty mlýnské stroje a zařízení rozsekali, vyházeli na dvůr a odvezli. Otec se na to díval přes okno a bylo mu velmi špatně,“ říká Ladislava Loučková.

Studium na gymnáziu

Po ukončení měšťanské školy odjela pamětnice do Prahy za svou tetou a strýcem, v jejichž bytě bydlela po dobu studií na gymnáziu. Mezi její spolužáky patřil například Rudolf, syn komunisty popraveného Rudolfa Slánského, a Eva Olmerová, pozdější jazzová zpěvačka. „Tatínek ji vzal ze školy, protože zpívala a málo se učila,“ říká s úsměvem pamětnice. K dalším spolužákům patřil například i herec Milan Neděla. Studium ji však vůbec nebavilo. „Původně jsem na gymnáziu studovat nechtěla. To určili rodiče a zejména strýček, který chtěl našim oplatit, že se o něho za války rodiče starali. Bavilo mne sportovat, lyžovat nebo plavat v Axe.“

Jak ji soudružka nepustila k maturitě

Počátek padesátých let byla doba, kdy se naplno projevovaly charaktery učitelů. Pamětnici si jednou na chodbě zastavila soudružka profesorka. „Řekla mi, že jsem z kapitalistické rodiny a ať si nemyslím, že mne nechá udělat maturitu. A pokračovala, že půjdu pracovat na stavbu železniční tratě do Ostravy, kde tehdy probíhala tzv. Stavba mládeže. To jsem tedy nechtěla. Dojela jsem proto za svým nastávajícím mužem a domluvili jsme se, že si uděláme děťátko,“ říká s úsměvem. Následovala svatba s důstojníkem z povolání Radko Loučkou, narození prvního dítěte a rodinné radosti a starosti, které ji naplno pohltily. Bylo to období, ve kterém režim odměňoval běžným životním standardem ty, kteří se o politiku nezajímali. Manžel byl voják z povolání a Ladislava Loučková pracovala po mateřské jako kulturní referentka.

Naše měna je pevná, měnová reforma nebude

Nespokojenost do života nejen rodiny Loučkových přinesla měnová reforma v roce 1953. Den před jejím vyhlášením ujišťoval prezident Zápotocký, že naše měna je pevná a že žádná reforma nebude. Pamětnice měla nějaké peníze na šicí stroj od otce, které utržil za prodej vozu. „Tehdy stál šicí stroj asi tři tisíce. Peníze jsem měla doma a čekala jsem, až budou mít ten, který jsem chtěla. Manžel mne ujišťoval, že žádná reforma nebude, že to říkal prezident Zápotocký. Stála jsem tehdy s kočárkem frontu u řezníka na maso. A když jsem přišla na řadu, řekl mi řezník, že už ty moje peníze neplatí. Maso jsem musela nechat na pultu a šla jsem domů. Po měnové reformě mi z peněz na šicí stroj nezbylo téměř nic.“

Čerpadlářkou u benzinové pumpy

Být manželkou vojáka z povolání s sebou přinášelo časté stěhování. Po narození dcery Dariji se rodina stěhovala do Mariánských Lázní. Pamětnice tehdy pracovala v drůbežárně, kde měla na starost asi tři tisíce kuřat. Asi nejdramatičtějším zážitkem z té doby byl útěk její dcery z mateřské školy na vojenské cvičiště. Následovalo stěhování do Sokolova, narození druhé dcery Romany a nástup do práce, kdy dělala čerpadlářku u benzinové pumpy v Lokti. Manžela přeložili do Karlových Varů. Maminka pamětnice však dostala rakovinu, manžel se proto vzdal kariéry a zažádal o přeložení do posádky ve Slaném. Přiblížil se srpen 1968.

Průšvih v Terezíně

Po okupaci 21. srpna 1968 odmítla slánská vojenská posádka vpustit do kasáren sovětské vojáky, kteří se museli ubytovat na okolních polích. Nastala doba politických čistek a tzv. normalizace. „V Terezíně v roce 1971 byla přísaha vojáků a někdo z textu vypustil zmínku ‚se Sovětským svazem‘.“ Několik důstojníků propustili a dotklo se to i manžela. „Ve Slaném dělal později technického pracovníka a zpočátku to pro něho bylo velice stresující,“ říká Ladislava Loučková. Pracovala ve skladu zdravotnických potřeb a měla vysoký plat, vyšší než v té době její muž. Nastaly však problémy s některými řidiči, kteří kradli léky, a tak raději změnila zaměstnavatele. Absolvovala kurz, pracovala jako konferenciérka a spolupořádala akce s pionýry. Dcera se provdala za Japonce do Tokia a také další děti založily rodiny. Pamětnice se tak může radovat z vnoučat a pravnoučat.

Změny, které přinesl listopad 1989, Ladislava Loučková přivítala. Bylo to zadostiučinění za nespravedlnosti vůči rodičům a jejich mlýnu po roce 1948 a také za nespravedlnost vůči manželovi po roce 1968.

Několik citátů Ladislavy Loučkové na závěr

„Ať to byl Hitler, ať to byl Stalin, Gottwald, nebo Zápotocký, nikdo z nich neskončil dobře.“

„Aby ti, co vládnou, nevládli pro svůj prospěch, ale měli ohled na lidi.“

„Chudé a problémové lidi nelze nechat svobodně žít tak, jak jsou oni zvyklí. Musí na ně být určitá drezura.“

„Svoji cestičku životem si každý musí najít sám.“

„Byla jsem bita hodně, ale dnes se mi zdá, že měl trochu nářezu táta přidat.“

„Nepřipadá mi, že tam, kde v rodině byla rákoska vždy po ruce a řemen visel na věšáku, že by byli mladí nějak zakřiknutí, že by něco rodičům vyčítali a byli na ně naštvaní.“

„Nám starým nezbývá nic jiného než doufat.“