Vladimír Lorenz

„Třetího dubna 1943 mě zatkli. Vidím to jako dneska. Začala moje koncentráčnická tortura. Přišli pro mě na zámek. Věděl jsem to předem, mohl jsem utéct, ale tím bych vydal rodinu. Sestra měla před svatbou, což by bylo nadělení. Čekat 24 hodin, až pro vás přijdou, nebylo lehké. Člověk ale musel mít dostatek odvahy nést následky, když něco dělal. Z Bechyně mě odtáhli do Tábora a z Tábora do Hradce Králové. Tam na mě na gestapu hráli všelijaké divadlo. Když prý říkám, že jsem všechno dělal sám, není na to potřeba soud. Vytáhli mě na dvůr, tam připravili popravčí četu: ‚Řekneš, s kým jsi spolupracoval, nebo ne?‘ Když jsem odmítl, čekal jsem kuli, ale odtáhli mě zase nazpátek a zase ze mě páčili, s kým jsem spolupracoval.“

„Bylo mi souzeno, abych přečkal. Byla to zkušenost k nezaplacení. Tam se člověk naučil rozeznávat, co je skutečně hodnotné a co nepodstatné. Lidé se tam ukázali ve své plné nahotě. Mnozí z těch, kteří byli zavřeni a byli považováni za elitu, se ukázali jako úplní chudáci. Když zůstali bez pomoci, byli jen živoucí číslo, když jim například přišel dopis, tloukli hlavou o zeď. Krátce a dobře, neměli na to psychicky, přestože se v civilu považovali za osobnosti. Každý tam viděl, s kým má tu čest. Mnoho lidí tohoto typu tam přivedlo spousty lidí do maléru. Stačilo na ně udělat silnější fyzický nátlak a povolili a mluvili. Řekli i to, co nevěděli, a to bylo špatný.“ „A co drželo Vás?“ „Hlavní myšlenka, že jsem v právu a že budu dělat všechno, aby mě Němci nezlikvidovali. Ten vzdor je schopen vás udržet při životě i v nelidskejch životních podmínkách. Všechno je otázka psychiky. Nejhorší je, když se bojíte. Strach má velký oči. Každý by měl vědět jednu věc: že smrt není zlá. To je jen v našich představách. Smrt je součást života. Rodíme se, abychom umřeli. Záleží na tom, co po nás zbude. Mělo by po nás zbýt něco kladného. Ne aby se na nás vzpomínalo: ‚No to byl pěknej syčák.‘ Měli bychom umírat v klidu. Měli bychom mít čisté svědomí, i když se říká, že je to velmi obtížné.“

„Nikdo si neumí představit německou důkladnost. Například ‚baštonáda‘. Obrátili židli nohama vzhůru, musel jste si lehnout na břicho, chodidla vám přivázali k nohám židle a pak vám vysázeli baštonádu na chodidla. Požitky jsou to ohromný, to můžu říct. My jsme se ale naučili omdlívat. V tom jsme byli cvičený. Když omdlíte, nic necítíte. Takzvaně se napumpujete dechem, a šok. To je jediná ochrana, jak nic nevyzradit. Ve stavu bezvědomí nemůžete nic vykládat. Proto se nás snažili mít neustále při vědomí. Používali různé oživovací manévry, včetně elektřiny. Je to otázka silného srdce, protože následkem může být srdeční kolaps. Vzhledem k tomu, že jsem byl sportovec, srdce jsem měl velmi dobré. Existovala jedna zásada: to, co jste řekl, jste nesměl nikdy odvolat. Jakmile jste povolil, v tu ránu z vás nadělali trhací kalendář. Takhle vás mučili jenom do doby, než došli k názoru, že vás nezloměj. To samozřejmě nebylo tak jednoduché. Fyzický a psychický nátlak není jednoduché zvládnout.“

„Kolem terezínské pevnosti jsou močály. Tam člověk zažíval lecjaké šoky. Měli jsme tam dozorce SS, kteří nebyli praví Němci – Chorvati, Srbové apod. Například jsme tam měli esesáka, kterému jsme říkali kobylí hlava. Byl to Sudeťák, kterej byl zvlášť vysazenej na Židy. S požitkem třeba určil dva Židy a nechal je bojovat v bažinách. Tekl tam potok, a tam je nechal zápasit o život. Ten, který druhého usmrtil, vlastně udusil v bahně, toho nechal žít. Na to vás nechali koukat. Takže příchod na terezínskou pevnost byl jeden šok za druhým.“