Štefánia Lorándová

Tazatel: „Jaký to byl pocit najednou se dostat do takovéto hrůzy?“ - „To je těžké vylíčit, protože já jsem [si to] skoro celou tu dobu v Osvětimi nedokázala ani srovnat. Myslím, že jsem si to všechno srovnávala dodatečně. Nedokázala jsem si [srovnat], že něco takového může existovat. Lidi hubit jako štěnice plynem. Věděli jsme, že je to zlé v koncentrácích, ale že tohle? Tohle jsme si nedokázali ani představit. A trvalo to nějaký čas. Uši to slyšely, ale než to člověku došlo, to nějaký čas trvalo. No ale já jsem tam měla štěstí. A sice proto, že ze Slovenska šly nejdříve svobodné holky a ty se nějak dozvěděly, jakou práci dělám v Maďarsku, a doufaly, že zachráním jejich blízké...“

„Ty doklady jsem získávala tak, že jsem chodila na matriční úřady a vymyslela si nějaké jméno, že chci rodný list na to a to jméno. To tam pochopitelně nenalezli, protože to bylo smyšlené ,Slečno, to tady není.‘ Říkám: ,Ale musí to tam být. Najděte to, moje přítelkyně se vdává a bez toho se nemůže vdát.‘ A málem jsem brečela. Víte co? Nikdy jsem se nechtěla přetvařovat a tam jsem musela hrát divadlo celou tu dobu, hrát, hrát a hrát. Tak nakonec se ten úředník už nazlobil a [říkal]: ,A víte co? Tak se podívejte sama, že to tady není.‘ A přesně to jsem potřebovala, protože jsem si zapamatovala tolik jmen, kolik jsem vůbec mohla vstřebat. Když jsem odtamtud odešla, tak jsem si ta jména zapsala a pak už jsem konkrétně chodila pro ten a ten rodný list. Pak už jsem získávala maďarské doklady pro naše lidi. Ale to nebylo všechno, bylo třeba jim sehnat i policejní přihlášku. A ta byla v Maďarsku nesmírně důležitá.“

„Ačkoliv jsem se narodila v Košicích, tak na nějaký čas mohl platit a taky platil můj pravý rodný list. Jenže za chvíli se stalo, někdy samozřejmě chytili některé naše lidi a někteří z nich výslechy nevydrželi a vypovídali, takže jméno Lorándová bylo velmi dobře známo, takže když jsem se dostala do jejich rukou, taky se mě na Lorándovou ptali. [Tu] jsem ,nikdy neviděla‘ [smích].“ Tazatel: „A pod jakým jménem jste tam teda [byla]?“ - „Pod různými, ale nejdelší dobu jsem se jmenovala Margita Deméter.“

„My jsme se scházeli a obvykle jsme si sehnali někoho, kdo mohl něco říci o životě v Palestině. A připravovali jsme se na to, že tam půjdeme, budeme budovat zemi a budeme fyzicky pracovat, že dosavadní život Židů je hospodářsky velmi nezdravý, že je třeba fyzicky pracovat, a ne se koncentrovat jenom na to duševno. Byli mezi námi nesmírně inteligentní lidé a ti také souhlasili s tím, že budou takhle pracovat. My jsme zakládali takzvaná hnízda - keny v jednotlivých městech, kde jsme se scházeli, kde jsme se informovali o životě v tehdejší Palestině a připravovali se na to. Kromě toho, jakmile jsme dospěli, tak jsme se koncentrovali v takzvaných plugách, to byly kolektivy, ve kterých se všichni členové snažili získat nějaké zaměstnání, ve kterém by fyzicky pracovali. Já jsem například pracovala několik měsíců na stavbě, velmi těžká práce.“