Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Štefánia Lorándová (* 1919  †︎ 2012)

Já nejsem Margita Deméterová, ale jestli to prozradíš, tak bych mohla třeba i viset

  • narozena 22. listopadu 1919 v židovské rodině v Košicích

  • členkou sionistické organizace Hašomer Hacair

  • Hašomerem Hacair vyslána do Maďarska, ilegální přechod hranic 9.3. 1942

  • Získávání dokladů a podnájmů pro ilegální uprchlíky

  • Zatčena a uvězněna v internačním táboře Bačka Topola

  • opět ilegální činnost v Hašomer Hacair

  • práce v německé tiskové kanceláři

  • dvakrát zatčena a uvězněna v tzv. Shuphaus

  • převezení do budapešťského internačního tábora

  • na jaře 1944 transport do Osvětimi

  • cesta v roce 1944 do třítýdenní karantény v Trutnově

  • transport do tábora v Bernarticích u Trutnova

  • po válce vstup do KSČ

  • sekretářkou náměstka předsedy vlády, pracovnicí zpravodajského oddělení ministerstva vnitra

  • půlroční pobyt v SSSR, pracovnicí pro repatriaci volyňských Čechů

  • pracovnicí na kádrovém a tiskovém oddělení ministerstva zahraničí

  • v roce 1955 vyloučení ze strany

  • zemřela 26. října 2012

Štefánia Lorándová[1],[2]

„Devět měsíců jsme byly spolu internované, jedinkrát se nezmínily, že o mně něco vědí. Ty zlodějky patří mezi nejčestnější lidi, jaké se mi povedlo v životě poznat.“

Dívka ze zámožné židovské rodiny

Štefánia Lorándová se narodila 22. listopadu 1919 v Košicích na Slovensku v židovské rodině, ale část svého dětství prožila v Michalovcích. Maminka byla ke svému židovskému původu vlažná, ale tatínek nutil malou Štefánii k praktikování židovské víry. Přestože ji brával do synagogy a dodržoval košer jídlo, Štefánia své židovství příliš silně nepociťovala, ačkoliv si ho uvědomovala. „On sám by nebyl býval tak moc ortodoxní, ale musel se svému příbuzenstvu přizpůsobit, protože ti věčně kritizovali nedodržování náboženských zvyků. Matka pocházela z rodiny naprosto neortodoxní a pro ni to bylo úplně nové.“

Po smrti tatínka se celá rodina odstěhovala do Žiliny za babičkou a maminčiným bratrem, který byl ředitelem banky. Už jen pozice strýčka a zesnulého tatínka, který byl ředitelem elektráren a parního mlýna, předurčovaly rodinu k životu bohatší vrstvy ve slovenské společnosti. Štefánia v Žilině na gymnáziu složila maturitu a začala pracovat jako úřednice v Legiobance, ale už v roce 1939 začínala pociťovat protižidovské zákony: „Já jsem v roce třicet devět šla k řediteli banky, dala výpověď a ten se velmi divil. Řekl, že mě musí upozornit, že takové místo tak honem neseženu. A já jsem mu řekla: ,Pane řediteli, vy sám byste velmi litoval, kdybyste mi za pár měsíců musel dát výpověď sám.‘ Takže já už jsem věděla, co se chystá.“

Fyzická práce v sionistické organizaci Hašomer Hacair

Už ve věku patnácti let byla Štefánia spolužačkou zavedena do židovské sionistické organizace Hašomer Hacair. Toto hnutí, jak sama Štefánia Lorándová říká, pokládalo za legitimní nárok na zřízení samostatného židovského státu a členové měli fyzicky pracovat, věnovat se zemědělství i stavět stavby. Rozvíjet se tak měl nejen židovský duch, ale také fyzická zdatnost. Organizace dělala vše pro přípravu na život v židovském státě. Štefánia Lorándová se brzy stala její členkou. „Jakmile jsme dospěli, tak jsme se koncentrovali v takzvaných plugách, to byly kolektivy, ve kterých se všichni členové snažili získat nějaké zaměstnání, ve kterém by fyzicky pracovali. Já jsem například pracovala několik měsíců na stavbě, velmi těžká práce.“

Štefánia Lorándová pracovala na vodní stavbě v Malých Levárech nedaleko Malacek a už v devatenácti letech byla poslána do vedení Hašomer Hacair v Bratislavě. Do vrcholných míst se dostala přibližně rok před vypuknutím válečného konfliktu, na Slovensku se začínaly projevovat protižidovské zákony a vzhled rusovlasé dívky předznamenal její ilegální práci. „V Maďarsku byl sice regent Horthy, ale nebylo to zdaleka se Židy tak zlé, jako to bylo na Slovensku. Zdaleka ne tak zlé. Takže jsme si umínili, že propašujeme do Maďarska tolik lidí, kolik bude možno. A jelikož jsme byli velmi levicové hnutí, to nejlevicovější vůbec v celé té sionistické společnosti, tak jsme o tom uvědomili i komunistickou stranu, protože jsme předpokládali, že budou mít také potíže. A také měli.“

Odborníkem na padělání dokladů pro slovenské uprchlíky

Kdo jiný by byl vhodnějším kandidátem pro ilegální činnost Hašomer Hacair v Maďarsku? Štefánia Lorándová nevypadala jako židovská dívka, mluvila perfektně maďarsky a měla v Maďarsku příbuzné. Navíc se vyznačovala fyzickou krásou, což jí v Budapešti i přes velkou životní nouzi zčásti usnadňovalo život. Nejprve musela překonat maďarsko-slovenské hranice s pomocí pašeráků: „Pašeráci nás vedli. My jsme pochopitelně cestu neznali, ale oni ji znali moc dobře. Vyrazili jsme za tmy a muselo se jít rychle, protože pašeráci museli být ve své vsi před rozedněním. Když svítil měsíc a bylo vidět, tak jsme šli rychleji. Nebo byl moment, kdy jsme se plížili. Bylo to dost dobrodružné. Oni nás dovedli za tehdejší maďarskou hranici, ve které už byly Košice, shodou okolností město mého narození. Košice byly blízko statku, do kterého nás dovedli, a majitelé toho statku už byli připraveni, že přijedou takové transporty.“

Štefánia Lorándová se tak stala vyslancem Hašomer Hacair, měla za úkol obstarávat pro uprchlíky, ať už židovské nebo nežidovské, falešné doklady. Sháněla rodné listy, policejní přihlášky a podnájmy. „Doklady jsem získávala tak, že jsem chodila na matriční úřady a vymyslela si nějaké jméno, že chci rodný list na to a to jméno. To tam pochopitelně nenalezli, protože to bylo smyšlené: ,Slečno, to tady není.‘ Říkám: ,Ale musí to tam být. Najděte to, moje přítelkyně se vdává a bez toho se nemůže vdát.‘ A málem jsem brečela. Nikdy jsem se nechtěla přetvařovat a tam jsem musela hrát divadlo celou tu dobu, hrát, hrát a hrát. Tak nakonec se ten úředník už nazlobil a [říkal]: ,A víte co? Tak se podívejte sama, že to tady není.‘ A přesně to jsem potřebovala, protože jsem si zapamatovala tolik jmen, kolik jsem mohla vůbec vstřebat.  Když jsem odtamtud odešla, tak jsem si ta jména zapsala a pak jsem už konkrétně chodila pro ten a ten rodný list. Tak jsem získávala maďarské doklady pro naše lidi. Ale to nebylo všechno, bylo třeba jim sehnat i policejní přihlášku. A ta byla v Maďarsku nesmírně důležitá. Každý policajt, který člověka zastavil, chtěl vidět policejní přihlášku. Tak tam jsem si vymyslela něco jiného. To jsem dělala tak, že jsem se naučila falšovat doklady. Úplně sama od sebe. Hlavně aby první písmeno bylo jiné, než jaké bylo na tom rodném listu. Aby se to dalo falšovat. Protože naši lidé bydleli u nějaké paní bytné v soukromí a ta chtěla vidět doklady, než někoho ubytovala. A teď ten rodný list musel souhlasit s policejní přihláškou. Na druhé straně jsem nechtěla, aby policie věděla, kde ti lidé bydlí. Takže jsem udělala takové jméno, které se dodatečně dalo předělat. A získala jsem v tom takovou zručnost. (…) Doma jsem tak dlouho zkoušela na papíře změnu toho jména, aby souhlasilo s tím rodným listem.“

Přesto si Štefánia Lorándová nežila v Budapešti na „vysoké noze“. Když např. chtěla prosit ředitele Jointu o finanční částku pro uprchlíky, musela si vzít boty s dírou na podrážce. Navenek však působila jako dáma a díru nikdo neviděl. Často trpěla hladem, ale jak sama říká, veškeré peníze přesto dávala na ilegální činnost. A to zachránilo život mnoha uprchlíkům.

Internace Margity Deméterové

Své jméno si pochopitelně změnila na maďarské a rovněž její židovská identita musela být zatajována. V Maďarsku sice v té době neprobíhaly deportace do koncentračních táborů, ale antisemitismus se projevoval protižidovskými nařízeními. Např. numerus clausus omezoval počet židovských studentů na vysokých školách. Mladá Štefánia si tak změnila jméno, nejčastěji používala jméno Margity Deméterové. A protože byla Margita Deméterová v Maďarsku známá pro svou padělatelskou činnost, byla tato osoba zatčena a vězněna v internačním táboře Bačka Topola.

Štefánii Lorándové se ani v internačním táboře nevyhýbaly paradoxní situace: „V táboře byli Srbové úžasní, upozornili mě, že před jistým Arsenem Miloševičem si mám dát pozor, protože ten je jedna ruka se starým, tedy s vedoucím tábora, a že mu donáší. Ale je prý blbý, takže zase není třeba dávat tak moc pozor. A já jsem se podívala na ty jeho malé, tak trošku ospalé oči a zdál se mně fakt blbý. A vysvitlo, že je všechno, jen ne blbý. Vysvitlo něco velmi hezkého. Náš vedoucí tábora byl ještě na dovolené, když do tábora přišla z Budapešti nějaká komise na základě spisu, který napsal agent maďarské policie Arsen Miloševič. A to nejhezčí na tom bylo, že všechno, co v udavačském listě stálo, byla výpověď o vedoucím tábora, o jeho krádežích, o jeho machinacích, o všem zlém. A ani jedno jediné slovo o nějakém internovaném.“

V táboře se spřátelila s uvězněnými kapsářkami a také tam odkryla pravou identitu Margity Deméterové: „Poslaly dopis mým přátelům, protože já jsem byla velmi nešťastná, nevěděla jsem, jestli ještě někoho chytnu. Přišla odpověď a nějaký idiot mi psal pod mým pravým jménem. A ony nevěděly, co to má být, a potom zjistily, že je to asi pro mne. Viděla jsem na nich takovou nedůvěru. Ony si to nejspíš přečetly. Myslely si, že je to pro ně. Tak já jsem uvažovala, co teď mám udělat. Tak jsem si řekla: Ony část toho už vědí. Raději ať vědí všecko. Tak jsem řekla jedné z nich: ,Já opravdu nejsem Margita Deméterová, ale jestli to řekneš, jestli to prozradíš, tak já bych mohla třeba i viset, víš.‘ – ,Margitko, jedním uchem sem, druhým uchem ven.‘ Devět měsíců jsme byly spolu internované, jedinkrát se nezmínily, že o mně něco vědí. Ty zlodějky patří mezi nejčestnější lidi, jaké se mi povedlo v životě poznat.“

Informace z německé tiskové kanceláře?

Po propuštění se opět zapojila do činnosti Hašomer Hacair, ale zároveň se jí naskytla jedinečná možnost. Při hledání práce si podala také přihlášku do německé tiskové kanceláře, a přestože sama prakticky ihned pocítila, že to byla chyba a práci nechtěla přijmout, její kolegové z Hašomer Hacair chtěli této možnosti využít pro získání potřebných informací: „Odpoledne jsme měli nějakou schůzi v takovém úzkém kruhu, který spolupracoval s ilegálními maďarskými komunisty. Tam jsem řekla, co se mi stalo s tou firmou, načež všichni řekli, že to zaměstnání musím přijmout, protože tam se dozvíme zajímavé věci. Tak jsem to zaměstnání přijala. A skutečně jsem několik měsíců pracovala v té firmě. Ale dozvědět se tam nedalo málem nic.“

Vyzrazení pravé identity

Ovšem i získávání falešných dokladů jednoho dne „prasklo“, nějací dva uprchlíci bohužel vyzradili pravé jméno Margity Deméterové, která tak byla zatčena a odvezena do tzv. Shupfhausu. Následně byla převezena do budapešťského internačního tábora a po propuštění dlouho na svobodě nepobyla. Už se psal rok 1944 a Štefánia Lorándová byla propuštěna krátce před pádem Horthyho režimu a před obsazením Maďarska Hitlerovým Německem.  Z Maďarska začaly jezdit transporty do koncentračních táborů a v jednom se ocitla i Štefánia Lorándová se svou sestrou[3]. Jely do Osvětimi.

Co budu psát? Kolik lidí skončilo v plynu?

Popis svého příjezdu do Osvětimi začíná selekcí: „Teď si představte, že přede mnou stála jedna Berlíňačka, která utekla do Maďarska. Taková hezká blondýna. A aby si zjednodušili práci, řekli, že kdo se cítí neschopen jít pěšky do tábora, bude odvezen do tábora autem. Kdo se cítí starý nebo nemocný, ať se hlásí. Tím si chtěli zjednodušit výběr. A ta [Berlíňačka] se hlásí. A já jsem o plynu nevěděla, ale že povezou staré a nemocné autem? Neexistuje! A řekla jsem jí:  ,Nehlaste se, nehlaste se.‘ – ,Ale ano, já opravdu nemůžu chodit.‘ Já nevím, co si myslela. Že já jí nepřeju, aby se svezla nebo co? Marně jsme jí domlouvali, dokonce jeden esesák ji nechtěl vzít. No, viděl hezkou mladou ženu, říkal: ,Ty ještě dokážeš chodit.‘ S šel dál. A jiný ji vzal…“

Ovšem mnohem horší byla realita samotné Osvětimi. Jak paní Lorándová vzpomíná, v Maďarsku se vůbec nevědělo o plynových komorách a Osvětim byla prostě peklem na zemi. Štefánii Lorándovou už naštěstí znaly její židovské spoluvězeňkyně, věděly, že pomáhala slovenským Židům k útěku, a rozhodly se, že tentokrát pomůžou ony jí. Nejednalo se o „běžné“ spoluvězeňkyně, tyto byly v Osvětimi již od roku 1942 a právě práce ve vyšších táborových funkcích jim zajistila přežití. Štefánii Lorándové nabídly práci zapisovatelky, ale Štefánia nabízenou funkci odmítla. „Co budu psát? Kolik lidí skončilo v plynu?“ Žádala o odjezd se sestrou z Osvětimi, spoluvězeňkyně jí vysvětlovaly, že nevědí, kam transporty směřují, mohou se ocitnout třeba v uhelných dolech a už nikdy by nespatřila světlo slunce nad svou hlavou. I cestu do neznáma Štefánia Lorándová přijala, prý nemůže být nic horšího než Osvětim: „Já o tom nemůžu mluvit. Jak o tom začnu mluvit, tak vidím například jeden dvůr, přes který nás vedli, na tom dvoře byla pyramida na kost vychrtlých mrtvol potažených kůží. Tak vysoká jako odsud ke stropu.“

Krásné a příjemné vězení v táboře u Trutnova:

Ale existovala i srovnatelná místa s Osvětimí, Štefánia Lorándová mohla být transportována třeba do Bergen-Belsenu, kam transporty z Osvětimi ke konci války směřovaly. Namísto toho se se sestrou ocitla v karanténě u Trutnova: „Zacházeli s námi velmi slušně a byli úplně rozhořčeni, že jsme tetováni. (…) Byl k nám přidělen jeden Unterscharfführer, esesák, starší člověk, ten mi jednou řekl, že se dovede vmyslet do naší pozice, protože byl za první světové války anglickým válečným zajatcem. Já si myslela: ,Ty máš tak ponětí, co to je!‘ Ten člověk v životě neviděl něco takového jako Osvětim. Určitě nikdy, když může tohle porovnání udělat. Ale byl celý čas velmi slušný.“

Následně putovala Štefánia Lorándová do tábora v Bernarticích u Trutnova. Shodou okolností se v blízkosti tábora nalézala také její sestra a matka. Štefánia pracovala v tkalcovně a dočkala se tam osvobození Rudou armádou, přestože, jak uvádí, nebylo žádným uměním z tábora uniknout. Po osvobození se s maminkou shledala: „Maminku vezl Belgičan, který, já nevím jak, přišel k nějakému vozu taženému koňmi a vzal ji s sebou. Ona vyprávěla, že tam má dvě dcery, a on jí říkal: ,Vždyť tady jde po cestě Štefi.‘ A to jsem byla já. Maminka se podívala shora z toho vozu a řekla: ,Bože drahý, vždyť ona je šedivá.‘ Mně šedly vlasy z toho lágru a ze všeho.“

Tykám si se soudruhy, přátelé to však nejsou

Po válce se Štefánia Lorándová dobrovolně přihlásila do Komunistické strany Československa. Zažila i zajímavou poválečnou kariéru, pracovala jako sekretářka náměstka předsedy vlády, kterým byl v té době Viliam Široký, poté se stala pracovnicí zpravodajského oddělení ministerstva vnitra. „Oni mě nalákali na vnitro i tím, že zanedlouho pojedu do Sovětského svazu. To mě velmi lákalo. Jednak jsem to chtěla poznat a hlavně jsem se chtěla naučit rusky, což jsem ještě neuměla. (…) A musím vám říct, že jsem byla velmi překvapená, když jsem viděla, co se děje. (…) Nevěděla jsem, jestli to mám přičítat tomu, že země byla strašně zaostalá a byla za carismu celá staletí strašlivě zaostalá, jestli to mám přičítat tomu, že se tudy, to bylo na Ukrajině, přehnala ta strašlivá válka, jestli to mám přičítat tomu, že ještě nedospěli. Já jsem nevěděla, čemu to mám přičítat. Ale setkávali jsme se s jevy, že člověku vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.“

V Sovětském svazu se stala pracovnicí pro repatriaci volyňských Čechů, po návratu se vrátila na pozici ministerstva vnitra, stala se pracovnicí oddělení na vydávání pasů a posléze přešla z ministerstva vnitra na kádrové oddělení a na tiskové oddělení ministerstva zahraničí. V roce 1955 byla vyloučena ze strany: „Já jsem se začala dívat na všechno, co se dělo kolem, už očima, že se to netýká vnitra, ale že se to týká celé této země. To je něco hrozného. A napsala jsem dopis Širokému a ten dal ten dopis kádrovému oddělení, což znamenalo: ,Dělejte si s ní, co chcete.‘ (…) V tom dopise byly nepravosti, které se dějí. (…) A dokonce jsem slyšela, že mu Zápotocký za to vynadal. (…) Na ty vylučovačky byla rezervovaná největší síň Černínského paláce a bylo povinné se toho zúčastnit. A tam to bylo. (…) To je velmi těžké, já bych se strašně rozčílila, to bylo tak příšerné, tak příšerné, nechci o tom vyprávět.“

Na otázku, jestli ji veřejně demonstrativně vyloučili a udělali z ní ničemu a darebáka, odpovídá: „No jistě. Demonstrativně. Ano, ano, přičítali mi věci, které jsem nikdy neřekla, nikdy neudělala. A co jsem zaregistrovala, že lidé, kterým já jsem pomohla, se nejvíc postavili proti mně. A poslouchejte, vy jste Češi, ale to je vlastnost tohoto národa. Vy nesnášíte pocit být někomu vděčný, vy to nesnášíte. Vy se člověku, kterému máte být vděční, mstíte.“

Vzpomínka na vyhozený dopis

„Když nás vezli do Osvětimi, jeli jsme dokonce přes Žilinu, kde žili tehdy naši rodiče[4]. Mně se podařilo nedaleko Žiliny vyhodit dopis, ve kterém stálo, že prosím nálezce, aby ten dopis poslal nebo odnesl na tu a tu adresu. A po válce jsem se dozvěděla, že skutečně přišel někdo s tím dopisem, ale našel doma jenom babičku, která byla tak roztřesená z té zprávy, že možná mu ani nepoděkovala, natož, aby mu dala nějaký dar. A mně to bylo strašně líto a říkala jsem si, kdybych si mohla [alespoň] jednou potřást ruku s tím člověkem. Načež se stalo, že já jsem seděla na ministerstvu vnitra jako důležitá osoba, (…) vyřizovala jsem pasy a výjezdní doložky a za mnou přišli dva ze Slovenska, že jedou na nějakou úřední cestu do Rakouska. Já jsem se podívala a říkám: ,Vy vlastně máte všechno připraveno. Jestli chcete, tak já vám to podepíšu hned…‘, protože můj podpis byl ohromně důležitý, ,…a už sem nemusíte chodit.‘ Tak jsem to psala, ten jeden se už i postavil, já jsem ještě nebyla vdaná (…) a říkal: ,Lorándová, s tímhle jménem jsem se už jednou setkal.‘ – ,Ale, a kde?‘– ,Ale, to je taková smutná historie. Když přes nás jely ty vlaky do Polska, tak někdo s tímhle podpisem vyhodil [dopis].‘ Já dodnes nemohu bez pohnutí na to myslet.“

V roce 2007 natočil Adam Drda, v roce 2011 zpracoval Luděk Jirka

[1] Štefánia Lorándová se po sňatku jmenovala Hévrová, ale po rozvodu se rozhodla ponechat si dívčí jméno.

[2] Text vznikl na základě nahrávky pořízené v roce 2007 a vzpomínek Štefánie Lorándové uveřejněných v knize Bojovali na všech frontách (Kol. autorů. Bojovali na všech frontách. Praha: Magen, 2011. s.109-126, ISBN 978-80-254-8138-7.)

[3] Sestra také spolupracovala s Hašomer Hacair, byla poslána do Maďarska, ale po vyzrazení byla internována v židovském táboře. Matka měla díky svému druhému manželovi ochranu v podobě tzv. výjimky, kterou obdrželi židovští odborníci užiteční pro slovenskou vládu. Po potlačení Slovenského národního povstání však přestaly výjimky platit a maminka i s nevlastním otcem byli transportováni do koncentračního tábora.

[4] Pouze matka, otec byl v té době už po smrti.