Johannes Lobkowicz

,,První dojmy z tehdejšího Československa se „ztracenému ráji“ jejich tatínka příliš nepodobaly. Všechno bylo šedé. Krajina byla šedá, domy byly šedé, obličeje byly šedé a všechny šaty byly šedé. Dívky na ulici nosily ošklivé pytle, a když šel člověk do obchodu, byl tam jen jeden druh zboží a i to bylo šedé, zanechalo to skutečně velký dojem."

,,V roce 1948, neřeknu vám přesně, v jakém období, muselo to být na jaře… s těmito 50.000 korunami, což tenkrát bylo hodně peněz, najali převaděče, který je dovedl blízko k hranici a pak skrz les – tady teď přeběhnete. Šli ve třech, můj dědeček měl batoh s párem krásných bot, můj otec batoh s Schopenhauerem, Božskou komedií a ještě nějakými chytrými knihami a můj strýc Bedřich se svým milovaným mikroskopem, pod kterým pitval žáby. Pak došli pěšky do Řezna, dostali se do tábora a začal běžný, strastiplný život uprchlíků. Ve velkých sálech, se spoustou lidí a příšernými záchodky někde na chodbě. Je pěkná historka, jak krátce po jejich příchodu dorazil komorník ze zámku v Řeznu s pozváním pro dědečka na večeři. Ten se zaradoval a ptal se: 'Co si máme vzít na sebe?' Komorník odpověděl: 'Samozřejmě frak, Vaše Jasnosti!' A on: 'Ten jsem nechal v Drahenicích!' 'Velmi se omlouvám, Jasnosti!' A večeře byla zrušena."

,,Prakticky to pro rodinu znamenalo, že nesměli jezdit do Drahenic, že bydleli v bytě v Tróji, že se mluvilo pouze česky. I má babička, která uměla česky jen špatně, už s nikým nemluvila německy. Kladli velký důraz na to, aby nepoužívali němčinu, i když potkali na ulici německé známé. Byla to jedna z mála forem protestu."