Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Johannes Lobkowicz (* 1954)

• geboren am 22. August 1954 in München

• sein Vater Mikuláš Lobkowicz emigrierte 1948 aus der Tschechoslowakei

• sein Vater war ein bekannter Theologe und Philosoph

• Johannes wuchs teilweise in Deutschland und teilweise in den USA auf

• ist ein erfolgreicher Banker, der nach 1989 in der Tschechischen Republik tätig war

• 1992 zog er während des laufenden Wiederaufbaus in ein restauriertes Schloss in Drahenice

Na svět přišel v Mnichově, dětství prožil částečně v USA. V Německu vystudoval, oženil se, narodilo se mu tam pět z jeho šesti dětí. Češtinu se učil až v dospělosti jako cizí jazyk. Přesto na otázku, kde se cítí doma, odpovídá Johannes Lobkowicz bez zaváhání jménem obce, kde jeho předkové žili do roku 1948 a kam se on sám „vrátil“ počátkem 90. let: „Doma jsem… doma, tedy v Drahenicích.“ Jméno jeho rodiny, jak říká, navíc v Čechách zná na rozdíl od jiných zemí každé malé dítě.

Ztracený ráj

Narodil se 22. srpna 1954 jako syn Mikuláše Lobkowicze, který žil v té době už šest let v emigraci. Mikuláš Lobkowicz byl významný filozof a politolog, který působil na několika univerzitách v Německu a USA. Když má Johannes otce charakterizovat, mluví o něm mimo jiné právě jako o uprchlíkovi, který dokázal vybudovat velmi úspěšnou kariéru, ale zdůrazňuje také jeho vztah k českým zemím, které musel jako mladík opustit. Na Čechy prý po celý život vzpomínal jako na „ztracený ráj“.

Vztah k Čechám i k češtině byl ostatně v rodině Lobkowiczů vždy silný. Johannes zdůrazňuje, že už v době národního obrození se Lobkowiczové jasně postavili na stranu Čechů. Podobné to potom bylo mnohem později, ve 30. letech 20. století a hlavně v období nacistické okupace. „I má babička, která uměla česky jen špatně, už s nikým nemluvila německy. Kladli velký důraz na to, aby nepoužívali němčinu, i když potkali na ulici německé známé. Byla to jedna z mála forem protestu,“ vypráví.

Hlavou rodiny byl v této době Johannesův dědeček, Jan Adolf Lobkowicz. Jak bylo v rodě Lobkowiczů pravidlem, uměl česky výborně. Podle pana Lobkowicze nebyl zapáleným monarchistou, který by se po konci první světové války upínal k habsburské monarchii, a dokázal se dobře přizpůsobit nové situaci a navázat dobré vztahy s novými elitami republiky. V období první republiky se rodina přesto musela vyrovnávat se změnou poměrů, které jim přinesla např. pozemková reforma nebo změna dědického práva. Jan Adolf Lobkowicz, který předtím působil v diplomatických službách, se v období první republiky angažoval mimo jiné ve Svazu československých velkostatkářů. Podle Johannese generace jeho dědečka zažívala od roku 1914 stálý vývoj k horšímu, od války přes pozemkovou reformu, hospodářskou krizi a nacistickou okupaci až po odchod ze země v roce 1948.

Drahenice pod nucenou správou

V roce 1938 podepsal Jan Adolf Lobkowicz Deklaraci zástupců české šlechty na obranu československého státu a národa. Stejně jako ostatní rody, které se podílely na této výzvě prezidentu Benešovi k zachování Československa v původních hranicích, spadli proto Lobkowiczové pod nucenou správu. Nuceným správcem Drahenic byl jmenován bývalý krejčí, který na majetku nadělal dluhy. Ty zůstaly podle Johannese Lobkowicze nevyřešené až do roku 1992, kdy se rodina na zámek vrátila.

Rodina během okupace nesměla s majetkem nakládat ani do Drahenic jezdit, i když babička prý občas tento zákaz porušovala a tajně jezdila do Drahenic pro jídlo. Žili v Praze v bytě ve vile v Tróji, nejprve stejným způsobem života jako dříve, i když s pocitem neustálé hrozby. Postupně se poměry v Protektorátu zhoršovaly, zejména po atentátu na Reinharda Heydricha, a i členové rodiny Lobkowiczů v té době čelili nepříjemným situacím – Johannes Lobkowicz zmiňuje např. zážitek strýce, na kterého příslušníci SS poštvali psy.

Během roku 1945 potom Johannesův otec Mikuláš, kterému v té době bylo 14 let, zažil ostřelování vlaku, ve kterém spolu s bratrem cestoval z Prahy do „bezpečí“ na sídlo Schwarzenbergů do Čimelic. Jeho nejstarší bratr prožil konec války v Praze a byl svědkem krutého zacházení s Němci, vyprávěl o případech napadání, znásilňování i vraždění. Byl potom jako voják nasazen v internačním táboře pro německé ženy, které údajně sovětští vojáci hromadně znásilnili. Z tohoto zážitku se nikdy nevzpamatoval a jeho příbuzní se domnívali, že i kvůli tomu u něj později propukla schizofrenie.

Strastiplný život uprchlíků

O letech 1945 až 1948 toho Johannes od svého otce mnoho neslyšel, Mikuláš Lobkowicz totiž odchod z Československa vnímal jako bolestné téma a příliš o tomto období nemluvil. Dojem o životě v Drahelicích v těchto letech získal Johannes až po návratu na zámek v 90. letech, kdy se mu vrátil celý obsah tehdejšího dědečkova psacího stolu. Po jeho odchodu do emigrace jej zachránil místní zaměstnanec a obsahoval mimo jiné i celou korespondenci z té doby.

V roce 1948 byla Johannesova babička se svými dcerami ve Švýcarsku, kam odjely kvůli operaci. Tato skutečnost pravděpodobně usnadnila rozhodnutí Jana Adolfa opustit spolu se dvěma syny republiku. Nejprve musel rozprodat vybavení svého rybářství, aby získal hotovost. Za tu potom najal převaděče, který je všechny tři provedl lesem až k německé hranici. „Můj dědeček měl batoh s párem krásných bot, můj otec batoh s Schopenhauerem, Božskou komedií a ještě nějakými chytrými knihami a můj strýc Bedřich se svým milovaným mikroskopem, pod kterým pitval žáby. Pak došli pěšky do Řezna, dostali se do tábora a začal běžný, strastiplný život uprchlíků,“ popisuje Johannes jejich útěk. Přidává ještě historku, jak je v táboře navštívil komorník ze zámku v Řeznu s pozváním na večeři. Když se ovšem dozvěděl, že Jeho Jasnost nemá frak, musel pozvání s politováním opět zrušit.

Mikuláš i jeho bratr se po čase dostali s pomocí příbuzných na internát do Švýcarska a postupně si dokončili vzdělání. Mikuláš Lobkowicz chtěl po maturitě původně vstoupit do jezuitského řádu, místo toho se ale v roce 1952 ještě během studia oženil. Vystudoval filozofii a vybudoval velmi úspěšnou akademickou kariéru v Německu i v USA. Díky jeho osmiletému profesorskému pobytu na americké univerzitě Notre Dame také celá rodina po mnoha letech, kdy byli bez státní příslušnosti, získala americké pasy. Otec totiž po celý život odmítal přijmout německé občanství, ačkoliv by na ně díky německé manželce měl po sňatku nárok.

Američan či Němec?

Johannes naopak neměl příliš šťastné vzpomínky na dětství v USA a Američanem, jak říká, být nechtěl. Německé občanství získal přesto až v roce 1986 a vzpomíná, že první reakcí jeho otce bylo: „To přece nemůžeš udělat, vždyť právě zavraždili šest miliónů židů!“ Celá rodina přitom v té době žila již mnoho let v Německu a otec mimo jiné 14 let vedl přední německou univerzitu v Mnichově. S „němectvím“ měl přesto velký problém.

Ve stejném roce, tedy 1986, také Johannes spolu se svými dvěma bratry společně s manželkami poprvé navštívil Československo. Jejich otec, který přitom po celou dobu udržoval živé kontakty s českými emigranty v USA i v Mnichově a vždy se radoval, když s někým mohl mluvit česky, měl totiž dlouho obavu děti na návštěvu staré vlasti pustit. Obával se, že by režim mohl jeho děti zadržet a použít jako prostředek nátlaku na něj.

Všechno šedé

První dojmy z tehdejšího Československa se „ztracenému ráji“ jejich tatínka příliš nepodobaly. „Všechno bylo šedé. Krajina byla šedá, domy byly šedé, obličeje byly šedé a všechny šaty byly šedé. Dívky na ulici nosily ošklivé pytle, a když šel člověk do obchodu, byl tam jen jeden druh zboží a i to bylo šedé, bylo to skutečně působivé,“ vzpomíná Johannes.

Navštívili potom také Drahenice. O zámku do té doby neměli žádnou přesnou představu, protože jej neznali ani z fotografií. Dovnitř objektu, který byl v té době majetkem armády, se sice nedostali, ale narazili na místní starou paní, která je provedla kolem zámku, po vesnici a ukázala jim i kapli, postavenou jejich předky, které byla stále přístupná.

Při pobytu v Praze potom na bratry udělala dojem mimo jiné nedělní mše v katedrále sv. Víta, které se kromě nich zúčastnilo jen pár lidí a i ti se rozprchli poté, co během obřadu do chrámu vpadla skupina halasících vojáků. S obdivem naopak Johannes vzpomíná na návštěvu archivu v Žitenicích u Litoměřic, kde byly v té době shromážděny všechny archivy rodiny Lobkowiczů. Archivář jim věnoval mnoho času a vše jim ukázal, archiv byl vzorně odborně vedený a uchovávaný.

Další návrat do Československa, tentokrát natrvalo, potom přišel dříve, než se dalo čekat. Johannes Lobkowicz listopadové události roku 1989 se zájmem sledoval a hned v lednu 1990 oslovil vedení banky, pro kterou tenkrát pracoval, aby jej vyslali jako svého zástupce do Prahy. Tento plán se sice neuskutečnil hned, do Československa ale Johannes Lobkowicz odjel v roce 1992 a už zde zůstal natrvalo. Podílel se zde na budování bankovního systému a říká, že možnost pracovat například na zavádění kreditních karet či sledovat zblízka vznik hypotečního trhu pro něj byla velkým dobrodružstvím.

Prolomené ledy

Paralelně ale samozřejmě pracoval na záchraně a znovuobnovení rodového majetku. Hned v roce 1992 se rodina Lobkowiczů na společném setkání dohodla, že právě Johannes má restituovat majetek v Drahenicích. Jako podmínku mu ale dali to, že se i s rodinou přestěhuje do Čech. S manželkou, hraběnkou z rodu Castell-Castell, měl v té době pět malých dětí, nejmladší dcera se jim potom narodila už v Čechách.

Johannes Lobkowicz vypráví, že jim majetek byl vrácen velmi rychle proto, že zámek do té doby využívala armáda a kvůli rozdělení Československa bylo nutné vypořádat armádní majetky. Zámek tak byl jejich už v prosinci 1992, bez funkčního topení, tekoucí vody a celkově ve špatném stavu. Naštěstí jej ale armáda používala jako sklad a měl tak relativně udržovanou střechu a prostory byly suché. Pan Lobkowicz vzpomíná, že lidé ze Západu byli v té době oproti místním boháči, místní řemeslníci byli zase neuvěřitelně šikovní a zruční. S manželkou proto prodali menší dům, který vlastnili ve Švábsku, a za polovinu jeho ceny opravili během pár měsíců drahenický zámek tak, že byl obyvatelný a už v září 1993 se do něj mohli nastěhovat. Práce potom samozřejmě pokračovaly ještě mnoho let, a dokud nebyl zámek kompletně opravený a vybavený, včetně obnovené zahrady, museli do něj po mnoho let investovat všechny výnosy z majetku.

Navázání vztahů s místními v Drahenicích nebylo zpočátku vždy jednoduché. Johannes Lobkowicz vzpomíná, že nejprve se všichni dívali na druhou stranu, když kolem nich ve vsi projížděli. Začal tedy lidem mávat a postupně jej začali zdravit také. Dozvěděl se potom, že se někteří obyvatelé obce bojí o své domy, které původně patřily Lobkowiczům a měly být zařazeny do restituce. Situace se uklidnila poté, co svolali shromáždění a ujistili sousedy, že sice hodlají v restituci usilovat o vrácení všech polí a pozemků, ale ne domů. Poslední bariéry padly poté, co se na zámek přistěhovaly jeho děti, které brzy zapadly mezi své vrstevníky. „Ledy byly prolomeny,“ vzpomíná Johannes Lobkowicz.

Jeho otec, Mikuláš Lobkowicz, se na zámek původně vrátit nechtěl a ještě mnoho let odmítal do Drahenic přijet. Podle Johannese si nechtěl zkazit vzpomínky na svůj ,,ztracený ráj“, ze kterého musel v 16 letech odejít. V pozdějším období pak ale jezdil do Drahenic často a rád. V Drahenicích je také pohřben.

Johannes Lobkowicz v Drahenicích zůstal natrvalo. Doma je prostě doma, v Drahenicích.