František Levý

„To jsme se ti stěhovali z hory do hory. To jsme ti objeli, tam to nešlo, to ti bylo strašný. To ti řezali, to byl jenom smrad. Naše bili jak sviňa. Tak jsme říkali, že Němec už kolik kilometrů utekl nebo odstoupil. Najednou naši přestali střílet. Vystříleli. To byly haldy. Haldy těch minometů, těch min, těch prasátek. Byly potom jenom ty esdesky rozbitý. Potom jak to házeli ty vojáci. Dvě hodiny střílet v jednom tahu. To byl smrad. Jsme říkali, Němci budou fakt dávno v háji. To ti byl momentík, ticho a najednou Němci začali pálit. Tím nosem jsem hrabal, abych se dostal hloubějš.“

„Nebo za barákem měl šopu, tam se v zimě navážel led, hromada ledu. To se zakrylo slámou a tam hospodský měl pivo, bečky a to chladil. Bylo to posypaný solí a na tom sláma. Vždycky vytáhl bečku, dokutálel ji do šenku.“

„A pozorovatelna byla dobrá, když se tam žádnej neukázal, žádnej nic nevěděl, že bylo ticho. Jenom jsi slyšel, jak to padá všecko, a jak to padalo, tak ty střepiny, jak to cvakalo o ty buky. Tos nevěděl. Jak padla třebas padesát metrů od tebe a teprve ten moment udělalo to řach a teprve za moment, za malý okamžik a teprve jsi slyšel, jak to cvaká, ty střepiny. To bylo úžasný. To právě ty bičíky, to bylo vyholený, jenom ty bičíky. To bylo úžasný, podívat se na to. Ne aby byly polámaný. Ale mladý stromky se ohýbaj. To bylo oholený, celej ten plácek.“

„Němci se vytratili a potom přišli Maďaři a oni hlídali trať. To ti byly vlaky! Z Ruska jak vozili ty děvčata do toho západního Německa, to ti byly vlaky. Vlak za vlakem. V prasečákách. To ti byly vagony. Sto vagonů. Takový dlouhý ešalony, vlaky. Otevřený dveře, teplo, že, teď brečely, plakaly. Ty prasečáky byly otevřený, jenom ta štangla, zábradlí od dveří ke dveřím. Přes dva vagony byli Němci v těch budkách s puškou. Kdyby některá skočila, tak ji odbouchli. To ti bylo vlaků! Furt. Celý dny. My jsme tam měli pole a my jsme jezdili, my jsme to viděli. To bylo vlaků. Tolika holek a všechno. A potom už zase vozili zmrzlý Němci. Ty byli naházený tak. Ty dveře byly skvozný. Ty prasečáky, byli v tom, jak jsou ty průjezdy, naházený jak dřeva, jak polena. Zmrzlí.“

„Jednou mě ten náš šofér naštval. Byl to Rusák. To byla taková dělanka, samý pařezy. V létě, že je horko jako hrom, byli naši vojáci černý, obličej jsi nepoznal vůbec, se váleli mezi těma pařezama. Teďka jich bylo poskládanejch, jak se sjíždělo z cesty do toho lesa, do toho prostoru mezi ty pařezy, byli naskládaní vojáci. Trochu hlíny na ně a on přes ně studebakerem přejel. Tenkrát jsem byl strašně zlej na něj. Nesměl říct nic, protože jeden byl komunista. My jsme měli dva ty vojáky nasazený. Jinak jsme měli tam gazíka, dva gazíky. Ten jeden řidič, náš kluk, a druhej, byli dva Rusáci v tom štábu. No jinak potom jsme měli ty výlizky. Takový, jak jsou ty teréňáky, takový ty malý. No a tak tenkrát jsem viděl ty naše kluky, jak měli černý, tolika se jich válelo. Nemusel přes ně jezdit. Mohl jet dál. On si to namířil, se ti tak houpl, taková mašina americká, že se ti to jenom houplo. Trochu hlíny na nich, to pracovalo jako hrom.“