Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Levý (* 1922  †︎ 2014)

• narozen 13. května 1922 v Hlinsku na Volyni

• dobrovolně vstoupil do 1. čs. samostatného sboru

• stal se spojařem dělostřeleckého štábu 1. československé brigády

• prošel boji o Dukelský průsmyk

• v hlavním štábu hlídal telefonní spojení Ludvíka Svobody

• dne 11. listopadu 1944 byl zasažen střepinou granátu do ruky

• prošel půlročním léčením v Rzesowě a ve Lvově

• v Československu prošel několika invalidovnami

• dostal hospodářství v Pasece (okr. Olomouc), kde se snažil soukromě hospodařit

• později vstoupil do JZD, kde pracoval do důchodu

• zemřel 12. září 2014

Dětství

František Levý se narodil 13. května 1922 v Hlinsku na Volyni. Když mu byly dva roky, zemřel jeho tatínek Josef Levý. Maminka Pavlína (roz. Tomášková) se znovu provdala. Její nový muž si krátce po svatbě zlomil při práci nohu. Rána se mu zanítila a o nohu přišel. Hlavní mužská práce na statku tak zůstala na Františkovi jako nejstarším synovi. „Já jsem musel dělat. Makat. Jsme měli kravku doma, koně, prasata, máma by to nezvládla. V tom byli dva malí a ty jsem musel hlídat.“

Za Sovětů

V roce 1939 obsadili Volyň Sověti. V obci začali ihned zakládat kolchoz. „No, v devětatřicátým roku už nám vzali pole, koně, krávy a nahrnuli to, kdo měl větší chlívy, tak to nastrkali tam.“ Mladý František šel pracovat do kolchozu stejně jako většina místních obyvatel. „Já jsem peníze neviděl, co jsem tam byl.“

Za Němců

Na začátku léta roku 1941 obsadili Volyň pro změnu Němci. Hlinskem procházela jedna z hlavních železničních tratí, a tak se němečtí vojáci objevili v obci. „Přišla ta hlavní mašinérie, ta šla těma silnicema, hlavníma cestama na Rusko. Potom přišla jako rozvědka, jako čistka vesnicí. Přijeli, kulomety rozestavěli všude v těch břehách a vedle silnice a dělali čistky a hledali Židy a takový ty.“

V Hlinsku Němci založili důstojnickou školu. Nejenže se pak němečtí vojáci objevovali ve vesnici každý den, ale obec se tak stala zajímavým cílem i pro banderovce. „Tos nevěděl, kdo ti přijde do stavení… Nevěděl jsi, kdo přišel. Musel jsi držet hubu. Lidé zazdívali okna, aby nebylo světlo. Jsi musel držet hubu… Tos musel dávat všem. Byli tam furt.“

Místní německá posádka také vyhrožovala občanům obce. „Oni říkali, ti Němci: ‚Jak propadne tady jeden Němec, tak vypálej celou dědinu.‘“

Někdy v roce 1944 byl František Levý určen na nucené práce do Německa. „Já jsem měl jet do Německa. Ten ročník dvaadvacátej a jednadvacátej. Ty brali do Německa. Táta mě zachránil, že byl beznohej. Neměl kdo dělat.“ Zůstal tedy doma a dál pracoval na statku.

S blížícím se příchodem sovětské armády Němci z obce odcházeli a nahrazovali je Maďaři. „Tam bylo asi šestnáct nebo sedmnáct Maďarů a oni se střídali. Sedm vždycky hlídalo trať, protože banderovci to hlídali.“ Z domu rodiny Levých byl dobrý výhled na blízkou trať. Mladý František tak mohl sledovat odjezd německých vlaků směrem do třetí říše. „Němci se vytratili a potom přišli Maďaři a oni hlídali trať. To ti byly vlaky! Z Ruska jak vozili ty děvčata do toho západního Německa, to ti byly vlaky. Vlak za vlakem. V prasečákách. To ti byly vagony. Sto vagonů. Otevřený dveře, teplo, že, teď brečely, plakaly. Ty prasečáky byly otevřený, jenom ta štangla, zábradlí od dveří ke dveřím. Přes dva vagony byli Němci v těch budkách s puškou. Kdyby některá skočila, tak ji odbouchli. To ti bylo vlaků! Furt. Celý dny a my jsme tam měli pole a my jsme jezdili, my jsme to viděli. To bylo vlaků. Tolika holek a všechno. A potom už zase vozili zmrzlý Němci. Ty byli naházený tak. Ty dveře byly skvozný. Ty prasečáky, byli v tom, jak jsou ty průjezdy, naházený jak dřeva, jak polena. Zmrzlí.“

Vstup do 1. československého samostatného sboru

Do československého vojska chtěl vstoupit ihned, jak se dozvěděl o vytvoření československých jednotek v Buzuluku. Příležitost dostal po příchodu sovětské armády. Ihned se hlásil na superkomisi v Rovně. Maminka jej nechtěla pustit, a tak za ním šla několikrát do kasáren. „Byla tam asi dvakrát nebo třikrát. Já jsem nešel.“

Byl zařazen do dělostřeleckého štábu první brigády jako spojař. Po odjezdu z Rovna byly místní kasárny rozbombardovány německou Luftwafe. „Jsme odjeli do dědiny asi dvanáct kilometrů a byl nálet na ty kasárny v Rovně. Němci je rozbili… Potom jsme se dostali až k Lucku. Tam nás stěhovali sem a tam na pozorovatelnu.“

Výcvikem prošel v Bukovině. „Dvakrát až třikrát za den jsem ždímal košili. Do kopce, zpívat, hic jak hrom, oblečenej.“

Na frontě

Jeho hlavním úkolem v boji bylo zajistit spojení mezi vojskem a štábem a podávat informace. „Na frontě jsme museli třeba tři, čtyři, pět kilometrů táhnout linku.“

Již v den  příchodu byl vtažen do boje u Machnowky. „Hned první den nás tam zatáhli. Neřekli nám nic, jak jedem u té Machnowky.“ Musel si vykopat zákop a spolu s dalšími vojáky zde držel obranu. „To ti byl humbuk. Všechno bylo v pohybu. Ten oběd tam akorát vydávali, najednou tam padla bomba a kuchař byl pryč.“

Z Machnowky se stěhovali a měnili v rychlém sledu místa. „To jsme se hned stěhovali na druhou stranu. To byly kopce a rovina. Když to z té strany nešlo, tak jsme se stěhovali na druhej úsek. Hned… To jsme se ti stěhovali z hory do hory. To jsme ti objeli, tam to nešlo, to ti bylo strašný. To ti řezali, to byl jenom smrad. Naše bili jak sviňa. Tak jsme říkali, že Němec už kolik kilometrů utekl nebo odstoupil. Najednou naši přestali střílet. Vystříleli. To byly haldy. Haldy těch minometů, těch min, těch prasátek. Byly potom jenom ty esdesky rozbitý. Potom jak to házeli ty vojáci. Dvě hodiny střílet v jednom tahu. To byl smrad. Jsme říkali, Němci budou fakt dávno v háji. To ti byl momentík, ticho a najednou Němci začali pálit. Tím nosem jsem hrabal, abych se dostal hloubějš… Nás bylo přes třicet, asi šestatřicet – četa. A jinak jsme měli družstva po sedmi. Potom nás už vystříleli. Chlapi padli a já jsem zůstal sám v tom družstvu. “

Jedna z nejčastějších vzpomínek Františka Levého na válku bylo bombardování děly. „To ti byl takovej kousek, možná sto krát sto. Takovej hustej lesík… Já ti přijdu na to místo a to bylo všechno oloupaný. Ta kůra z toho všechna pryč od toho, jak tam házeli, ostřílený. Já jsem ti žasnul. Takovej bukovej les.“

Při dělostřelbě se občas stávaly i omyly. „Naši když se zastřelovali, tak dal jednu krátkou a do našich. Takový byly momenty.“

Po bojích u Machnowky byl František Levý zařazen k hlavnímu štábu, kde hlídal telefonní spojení Ludvíka Svobody. „Svobodu, já jsem se s ním vídal denně. Já jsem byl u té hlavní mašinérie u štábu.“ Často se také ocital na pozorovatelně, ze které sledoval boje a bombardování. „A pozorovatelna byla dobrá, když se tam žádnej neukázal, žádnej nic nevěděl, že bylo ticho. Jenom jsi slyšel, jak to padá všecko, a jak to padalo, tak ty střepiny, jak to cvakalo o ty buky. Tos nevěděl. Jak padla třebas padesát metrů od tebe a teprve ten moment, udělalo to řach a teprve za moment, za malý okamžik a teprve jsi slyšel, jak to cvaká, ty střepiny. To bylo úžasný. To právě ty bičíky, to bylo vyholený, jenom ty bičíky. To bylo úžasný, podívat se na to. Ne aby byly polámaný. Ale mladý stromky se ohýbaj. To bylo oholený, celej ten plácek.“

Zranění a pobyt v nemocnici

„Já jsem byl jedenáctýho listopadu (1944) raněný. Přilítla, zobla a já jsem nevěděl nic. Až jsem to odkryl, tak jsem uviděl krev a teprve nato začala ruka bolet.“ Raněný byl až na slovenském území. Zasáhla jej střepina do ruky.

„Zavezli mě do Polska do Rzesowa. Tam mně udělali operaci a ležel jsem do konce války. Mě měli evakuovat do Ruska k Černému moři. Já jsem tam nechtěl.“ Místo toho byl odvezen do nemocnice ve Lvově.

Do nemocnice za ním dvakrát přijela maminka, která jej měla velmi ráda. „Máma byla za mnou dvakrát. Skoro tři sta kilometrů za mnou jezdila. To byla máma! Deset dní jela jednu cestu, než se dostala do Lvova.“

Domů do Hlinska byl poslán až na Velikonoce 1945 a v létě téhož roku odjel do Prahy k hlavnímu štábu.

V Československu

V Československu byl nejprve poslán do několika invalidoven pro zraněné vojáky. „Bylo nás asi sto padesát nemocnejch, raněnejch… Tam byli všelijací. Třeba bezruký.“ Po plném doléčení byl demobilizován a byla mu přidělena usedlost v Pasece (okres Olomouc).

Do Paseky přijel v době, kdy nejlepší statky už byly rozebrány. „Já ti přijel sem, okna vybitý, všechno rozbitý. Taková barabizna.“

Po založení JZD v obci vstoupil do družstva, ze kterého pro neshody zakrátko opět odešel a začal soukromě hospodařit. „Mně vyměřili pole… Všechno jsem ti platil, všechno dával. Daně…  Jenomže potom už to nešlo. Velký daně. Hovězího jsem měl dost, jenomže nebyl stav hovězích dojnic, tak ti nedali nic prodat. Tak to potom chcípalo a tak jsem vlezl na podzim v šestašedesátým zpátky.“ V JZD pak dělal traktoristu až do důchodu.

V současnosti žije stále v Pasece.